Tak to

S pátkem přichází můj pravidelný sloupeček v regionálních Slováckých novinách, kupte si je, i když sloupeček si můžete přečíst i tady na mém webu. Myslím, že k němu tentokrát nemusím nic dodávat, chtěl jsem v něm říci něco, na čem mi velmi záleží, a snad se mi to i na těch několika málo řádcích povedlo. Nikdy nebudu dostatečně vděčný tomu, kdo mi dal dar alespoň trošku umět psát. A nikdy nepřestanu litovat toho, že spoustu psaní jsem věnoval nepodstatným a "krátkodechým" věcem a nedokázal si udělat čas na věci opravdu důležité, stejně jako na studium, které je pro psaní mnohdy nesmírně potřebné. S každým dalším dnem si to uvědomuji víc a víc, stejně jako stále víc cítím, jak nesmírně málo toho vím o světě a lidech. Člověk ve svém životě promarní hloupostmi desetitisíce hodin... Z kolika hodin se vlastně skládá náš život? A kolik hodin nám zbývá? 

RB 

O dvou Baltazarech a chybějícím Kašparovi

Toho černého nám byl čert dlužný, říkám si sám pro sebe, když připravujeme ani ne pětiletou dceru Aničku na chození v Tříkrálové sbírce. Půjde do ulic s dalšími dvěma holkami v doprovodu dospělé tety, jenže je nutné, aby si jedna začernila obličej - s Kašparem a Melicharem musí jít přece i černý Baltazar, to je přece jasné, ne?

Žádná holka ale černidlo na obličej nechce, zkoušíme různé „finty", ale nic to není platné. Za chvilku už by se mělo jít, ale pořád nic. Nakonec ustoupí Šarlotka, jenže to už má naše dcera oči plné slz, protože ona chce být také černá jako její kamarádka. Nezbývá nic jiného, než se zhluboka nadechnout, najít rychle živočišné uhlí, namazat jí obličej a požádat tety na pastoračním domě, aby jí daly korunku s písmenkem B. Ve trojici dívek holt budou dva Baltazarové, Kašpar bude chybět úplně.

Jdeme do ulic drobnými krůčky, všude je pořádné náledí, bojíme se, aby se nikomu z dětí nic nestalo. V naší vesnici na nás připadá ulice, která je jen kousek od pastoračního domu, brzy se blížíme k prvním baráku. Bojím se, co bude, dcera si sice koledu o třech králích opakovala celý týden, ale je hodně stydlivá, moc netuší, co ji vlastně čeká. Pokud ze sebe nic nedostane, bude to ostuda. 

Otevírají se první dveře. A my pozorujeme ve dveřích první úsměv, laskavost, vstřícnost. V jedné ruce stokoruna do pokladničky Tříkrálové sbírky, v druhé čokoládka pro Melichara  a dva Baltazary. Dívám se na Aničku, přes slzičky je už vidět úsměv, myslím, že máme vyhráno. S každými dalšími otevřenými dveřmi a další laskavostí - a samozřejmě, občas i čokoládkou a lízátkem - je nálada čím dál lepší, nic nevadí náledí ani zima, tito tří králové jsou šťastní a zvoní u dveří s písničkou stále raději.

Omlouvám se, že vzpomínám takto osobní událost. Ale věřím, že právě tam u těch otevřených dveří domků, v pastoračním centru s tetami, v kostele při požehnání koledníčkům, tam všude se rodí vztah dětí ke světu, který je jim nejblíže, který je obklopuje a nenápadně je vybavuje pro svět velký, který můžou díky podobným dětským zkušenostem v dospělosti polepšovat.

Rád bych vyjádřil ohromnou vděčnost lidem, kteří u nás na vesnici, ale také určitě tam, kde žijete vy, vážení čtenáři, tento dětský svět pomáhají tvořit. Teď, při Tříkrálové sbírce i mnohdy jindy. Dlužím jim toto poděkování za toho našeho malého černého Baltazara.

Radek Bartoníček
Autor tvoří internetové stránky http://www.slovackodnes.cz/

   BEZ KAŠPARA. Jinak to nešlo, černí Baltazarové museli být hned dva. Za chvilku jsme vyšli z kostela a našli první otevřené dveře... Dětské tvářičky se rozzářily...