Ilustrační fotka

S ODSTUPEM DVOU HODINEK UZNÁVÁM, ŽE TENTO ČLÁNEK JE MOC DLOUHÝ, SLIBUJU, ŽE SE POLEPŠÍM A BUDU PSÁT KRATŠÍ ČLÁNKY!  DYŤ NÁŠ ŽIVOT JE ČASOVÉ OMEZENÝ, PROČ HO ZTRÁCET ČLÁNKY RB? :) 

Na toho kněze, který je podle policie podezřelý ze znásinění myslím už několik dnů. Tedy, abych byl přesný, myslím spíše na dívku ze Slovácka, kterou jsem potkal v sobotu v Praze na Plese františkánské rodiny. Moc se mi na ten ples nechtělo, nevěděl jsem totiž absolutně, co od něj čekat, bál jsem se trošku také toho, jestli jde ples s Františkány dohromady, a nevěděl jsem ani přesně, kde ten ples hledat.

Nakonec jsem ale na něj vyrazil, když je totiž někde člověk sám, často se snaží hledat někoho na pár slov, což mně se v Praze občas stává. Navíc u mě převažovala novinářská zvědavost a také snaha překvapit onu dívku, která mě na ples zvala a dala mi o něm vědět. Vyrazil jsem tedy na ples, který se odehrával v jedné z nejkrásnějších částí Prahy, kousek od Pražského hradu, na Loretánském náměstí hned vedle Lorety. Pohádkové místo. Právě tam je kostel Panny Marie Andělské, který je součástí celého klášterního areálu, mimochodem, jde o vůbec nejstarší kapucínský klášter v  Čechách - založen byl v roce 1600!

Nesměle jsem vešel dovnitř, ostýchavě pozdravil, nahlédl dovnitř a ujišťoval, že jsem se došel jen mrknout a za chvilku půjdu pryč. Nakonec jsem zůstal do hluboké noci a měl možnost dozvědět se více o životě místních mnichů a také mnoha lidech, kteří sem přicházejí a snaží se pomáhat druhým.

Ano, pokud stále čekáte, co to všechno má společného s oním obviněným knězem, už se to brzy dozvíte.

V tom klášteře jsem si povídal s onou dívkou a cítil jsem, jak strašně moc jí záleží na tom, aby církev byla vnímána mnohem lépe, než je, rozuměl jsem i jejímu zklamání z toho, že mezi ateisty a věřícími je hluboký příkop a proto mi bylo moc sympatické, jak se ona i její další kamarádi snaží k tomuto příkopu budovat most - i ten Ples františkánské rodiny byl snahou o takový most. 

Když jsem se kolem třetí ráno rozloučil s ní i jejími kamarády a šel jsem domů, celou dobu jsem přemýšlel nad ní, nad jejími kamarády i nad tím církevním společenstvím, které žije v tomto klášteře i kolem něj. V pondělí mi potom od ní přišel mail, ve kterém se ptala, jak se mi ples líbil a poslala mi následující odkaz na webové stránky Komunity Sant' Egidio, z nichž se můžete dozvědět, co členové tohoto mezinárodního laického katolického hnutí dělají.

"Každé pondělí navečer například dáváme lidem bez domova jídlo," říkala mi tato dívka, která například Vánoce prožila s lidmi, kteří by jinak zůstali v tento čas o samotě. "Moc mě mrzí, že se o takových věcech neví ani nepíše," připsala k webové adrese a já ji obratem nabídl, že můžu o takových aktivitách napsat do MF DNES nebo sem na své stránky. "Děkuju za nabídku. Ale to je spíše můj osobní problém; často se setkávám s tim, že když někdo zjisti, že studuju teologii, automaticky začne "rýpat" - negativní postřehy a zkazky o církvi. Myslím, že obecně lidé z komunity o publicitu vlastně nestoji. Dělají to rádi, ve svém volném čase a dělají to už léta ... Jsou tolik skromní a pokorní... Pořád se mám co učit," odepsala mi na mou nabídku.

Dva dny na to se objevila v novinách, na internetu i v televizi zpráva o onom knězi, který je podezřelý z několika znásilnění i z dalších odporných činů. Ten článek se samozřejmě začal řetězovitě šířit a v této chvíli je asi jen málokdo, kdo by o tomto případu nečetl nebo neslyšel. Vůbec médiím nevyčítám, že o tom případu takto masivně psala, jako novinář přece velmi dobře vím, jak negativní zprávy u čtenářů zabírají a navíc považuji za správné, že je o případu veřejnost informována.

Myslím ale na onu dívku ze sobotního večera, je mi jasné, jak ona a mnozí jí podobní takové zprávy těžko nesou a samozřejmě nepochybuji o tom, že ani stovky jejich pondělních podvečerů, ve kterých budou pomáhat lidem bez domova, nesmyjí z paměti lidí případ nenormálního kněze. Nikdo nikdo nedostane při psaní o církvi a věřících takový prostor jako občasné negativní zprávy o ní, přestože po celé zemi můžeme denně nacházet mnoho dobrých příkladů toho, jak se církev a věřící lidé snaží pomáhat druhému člověku, často člověku nemocnému, člověku opuštěnnému, zlomenému a hledajícímu alespoň poslední kousek naděje.

Byl bych rád, kdyby si z tohoto případu "znásilňovače" vzala ponaučení především církev, tedy hlavně ti, kteří zastávají v církvi různé posty a tedy mají největší vliv na chování a vnímání církve. I v tomto případě se totiž ukázalo, že (někteří) církevní hodnostáři buď záměrně nebo z nedbalosti podcenili dřívější zprávy o tomto knězi a nezasáhli hned, jak bylo třeba - viz TADY velmi zajímavý článek z Lidových novin.

Zároveň tento případ ukázal, že odvážnější a ne bezvýhradně důvěřivý k církvi musí být také samotní věřící, protože, jak z případu plyne, i oni si mohli v minulosti povšimnout ne zrovna obvyklého chování kněze. Chápu, proč je často věřící člověk až příliš pokorný, tichý a poslušný k těm, kteří nosí církevní šat, ale přesto, ať je naše víra či nevíra jakákoliv, ze všeho nejvíce bychom měli být svobodnými bytostmi, které otevřeně říkají své názory a vždy vzhlížejí především k pravdě a spravedlnosti. 

Je mi jasné, že tento případ ještě dál a dál prohloubí ve veřejnosti negativní postoj k církvi a mnohdy také k těm, kteří k ní mají blízko. Neexistuje až tak moc inteligentních lidí, kteří chápou, že žádná skupina lidí, žádné společenství, ani žádná rodina není uchráněna před jednotlivci, kteří se zachovají špatně. Dál bude přibývat lidí, kteří budou psát nenávistné komentáře a budou přesvědčeni, že církevní společenství je něco, co by mělo být vypuzeno a zašlapáno.

Je mi to líto a vím, že s tím nic neudělám ani já, ani ona dívka, ani tisíce jiných lidí. Přesto jsem chtěl tento text napsat, chtěl jsem alespoň některé z vás takto oslovit a zároveň podpořit všechny mosty, které se snažíme stavět fyzicky či v našem povědomí navzdory negativním zprávám typu trestně stíhaného kněze.

Jediná šance pro naše lidské společenství spočívá v mostech, v mostech, které člověku umožní, aby se snažil porozumnět druhému člověku, bez ohledu na to, jakou má víru, barvu nebo třeba sexuální orientaci. Pokud totiž nebudem tyto mosty dál stavět, potom není šance, aby člověk k člověku našel cestu. 

RB 

Ps. Nevím, jestli se ona dívka nebude na mě zlobit, když prozradím její identitu, ale věřím, že ne. Jmenuje se Adéla Štefaníková, je z moravského městečka Hluk a patřila k několika Hlučanům, kteří se na přípravě plesu podíleli. Skutečně věřte mi, pražský ples chystali Hlučané! :) Ještě o Adéle prozradím, že je to milá, obětavá a vzdělaná dívka, která kromě studia teologie pracuje na ministerstvu průmyslu a obchodu. Řekl bych, že patří k nové generaci "úředníků", kteří museli projít náročným konkurzem, ale díky svým schopnostem se prosadili, Adéla se i díky výborné znalosti jazyků pohybuje po světě a věnuje se na ministerstvu výstavnictví...  Tak, teď se jí budu přesvědčit, abych tady mohl její identitu nechat :) Hlučané jsou prostě šikovní! Stejně jako mnozí jiní z našeho moravského Slovácka :)

Obětavá Adéla, kterou jsem vyfotil, když si na Plese františkánské rodiny odnášela výhru v tombole.