Jinou svou

O tom odchodu místostarosty Hluku Davida Hájka se už napsalo docela dost slov a ještě více se jich povědělo, ale přesto bych rád ještě pár slov přidal. Přiznám se, že mě na celé záležitosti nejvíc zaujalo něco, o čem nikde zatím nepadla ani jedná zmínka. Možná paradoxně se to vůbec netýká samotné podstaty jeho odchodu z radnice.

Pro neinformované nejdříve připomenu v největší stručnosti to, že "kauzička Hájek" je hodně zajímavá tím, že možná vůbec poprvé prohlásil nějaký člověk někde na radnici, že se rozhodl skončit, protože udělal chybu ve svém úřadování. Navíc vše je pikantnější o to víc, že tento člověk udělal možná chybu malou či dokonce malichernou, takže tím se asi dostal na první místo všech komunálních politiků v soutěži o to, kdo odejde ze své funkce kvůli menší chybě. Tož, tak nějak byl podaný jeho případ mediálně, "místostarosta vzal na sebe chybu a končí".

Jinak, opět pro neinformované, chyba měla spočívat v tom, že se místostarosta podle svých slov nešel podívat na dva městské pozemky, které Hluk prodával, protože na místě by zjistil, že je někdo užívá - někdo, kdo je údajně někdy v 60. letech získal do pronájmu od tehdejšího hlucké národního výboru na základě ústní dohody.

Tož, a teď bych chtěl povědět zajímavou zkušenost, která mě zaskočila a trošku i překvapila a přinutila k následujícímu přemítání. V Hluku, kde v poslední době žiji a kde jsem se také narodil, jsem nepotkal jediného člověka, který by této "oficiální", mediální i místostarostou Hluku uváděné verzi, věřil. Nikoho, prosím. To neznamená, že nejsou lidé, kteří by nevěřili tomu, co píší noviny a co sdělil místostarosta, odvažuji se ale tipovat, že je jich hodně malá menšina. Většina, jak jsem napsal, si prostě myslí své a má své vysvětlení. 

Toto nemá znamenat, že bych já osobně nevěřil tomu, co místostarosta říká, o tom ani není toto mé psaní, toto je pouze můj popis reakcí, které vyvolal konec jednoho komunálního politika na jedné radnici.

Dovolím si na základě této své poslední zkušenosti i na základě jiných zkušeností napsat, že nedůvěra lidí v cokoliv a čehokoliv nabývá všude možně míry až neuvěřitelné. Lidé prostě nevěří svým voleným zástupcům bez rozdílu toho, jestli jde o zástupce, kteří si vozí zadek v limuzínách a voliče poslouchají akorát před volbami, nebo jde o zástupce, kteří chodí kupříkladu na radnici pěšky a hlas voliče je pronásleduje od božího rána až po zavření očí před spaním. Tato ohromná nedůvěra nevěstí nic dobrého a tak trošku připomíná dávné totalitní časy, kdy lidé něco četli či slyšeli, něco jiného si mysleli, něco jiného říkali a k dovršení absurdity něco jiného psali.

Vůbec nechci srovnávat tam tu dobu s dobou naší, jsem přesvědčený, že v mnohém je dnešní doba lepší, ale s nedůvěrou lidí ve věci veřejné jsme se dostali na bod mrazu, chcete-li, klesli jsme na úplné dno. Ke "kauze místostarosty Hájka" by šlo přidat spoustu dalších příkladů a známek této nedůvěry. 

O vysoké politice se bavit vůbec nemusíme, tam je situace úplně katastrofální, o moc lepší ale není ani v regionech, městech a obcích. Skoro všude, kam přijedu, slyším tolik kritiky, nelichotivých slov a podezření na adresu lidí na radnicích a v dalších úřadech, že by z toho šlo sestavit vlastní noviny. Opět, prosím, opakuji - nevím, co z toho je pravda, jen popisuji, jaká je dnešní realita veřejného mínění. Ve světle této reality se musím hořce usmívat nad tím, jak obecní, městské či krajské zpravodaje líčí tyto "politiky" a úředníky v těch nejjásavějších barvách a předhánějí se ve výčtu toho, co kdo vybudoval, u jakého slavnostního otvírání se vyfotil a kolik toho udělal pro blaho "lidstva". 

Upřímně řečeno, omluvte mou naprostou skepsi, ale dovolím si tvrdit, že "lid" si myslí něco úplně jiného, je přesvědčený, že ví svoje a málokdy věří tomu, co je někde (třeba v médiích) oslavováno. Často si vzpomínám například na okamžik, kdy jednomu starostovi-nebožtíkovi odhalovali za velké slávy pamětní desku za to, jaký to byl kabrňák, jenže lidé si kolem šeptali, jak na jeho baráku pozorovali často dělníky firmy, která od jeho radnice získala velkou stavební zakázku.

Řeknu vám, že mě tento propastný rozdíl ve vnímání toho, co se píše a co se říká, velmi mrzí, trápí a také štve. Ať je chyba kdekoliv, je i z tohoto patrné, že naše společnost je v pěkné bryndě a cesta z ní nebude snadná. "Obnovit" důvěru člověku k člověku a lidí k sobě navzájem bude strašlivě těžké a možná nemožné.

Jednou z cest je určitě to, aby veřejní činitelé byli mnohem a mnohem otevřenější, aby o svém účinkování a rozhodování poskytovali mnohem víc informací, aby prostě neexistovalo nic, co by před lidmi ukrývali pod peřinou. Obávám se ale, že ani toto by asi "stav veřejného mínění" moc nezměnilo.

Nejhorší ze všeho je, že tato nedůvěra ve veřejné činitele často neprávem zasahuje i ty z nich, kteří by si zasloužili naši důvěru, podporu a potlesk, stejně jako je špatné, že tato nedůvěra se přenesla i na běžný život a vztahy mezi lidmi. Nejvíce to přitom odnášejí ti, kteří se snaží něco dělat, nespočtem způsobují pomáhají svému městečku nebo vesničce, organizují mnohé akce, vedou třeba mládež nebo jiným způsobem jsou činní. Mnohokrát jsem smutný z toho, když vidím, jak to i tito lidé schytávají, kolik pomluv se o nich šíří a jaká zlá atmosféra se kolem nich vytváří. Nedivím se tedy nijak tomu, že lidí takto ochotných velkým skokem ubývá a je stále těžší je nacházet. 

Pro začátek mi dovolte jeden návrh: co kdybychom při povídání o druhých lidech nejdříve řekli něco pozitivního, dobrého, povzbudivého? Co kdybychom si nějakou pomluvu nebo i pravdivou špatnou zprávu nechali až do druhé věty nebo až na konec povídání?

Ano, asi je to hloupost, ale věřte mi, že často si dávám takové předsevzetí i já sám, a to chvílích, kdy cítím, že mluvím o člověku, o němž třeba toho ani tolik nevím a mohl bych se vůči němu dopustit nespravedlnosti. Vždyť není na světě skoro nic horšího než pomluva, která se vpije do mysli druhých lidí a tady slouží navěky po několik generací jako strašák vůči člověku, o němž se pomluva šíří.

I kdyby byl ale někdo ve svém chování skoro až svatý, stejně si o něm řada lidí řekne, že to určitě nedělá jen tak z nějaké dobroty, ale třeba.... třeba... Třeba proto, aby si zajistil lepší místo na onom světě! "Vidíte, prospěchář!" zvolá okolí. Já vím, přeháním, ale dnešní člověk v dnešní době a v dnešní atmosféře není schopen uvěřit, že někdo něco prostě dělá ve prospěch "veřejnosti" jen tak pro dobro někoho jiného, pro dobro jiných lidí nebo třeba pro vlastní potěšení a radost z toho, že udělal něco prospěšného. Nedej Bože, aby měl třeba ještě za to zaplaceno, tak to už je naprosto jednoznačný darebák a ziskuchtivec automaticky.

Na základě toho všeho i dalšího se chystám svou ženu poprosit, aby můj vlastní funus připravila v naprosto skromných poměrech bez jakýchkoliv smutečních hostů. Než mít na svém vlastním funuse hromadu licoměrníků, to ať zní raději lhotským kostelem a okolím jen hudba horňáckých muzikantů. A těm musí manželka dobře zaplatit, abych měl alespoň na poslední cestě kolem sebe nějaké "plačky", které budou mít o mně dobré mínění. Ten konec berte, prosím, s nadsázkou, ale v zásadě vyjadřuje ztrátu mých iluzí ve věci toho, co si jeden člověk myslí o druhém. 

RB 

Ps. Rád bych ještě dodal, že předcházející text nebyl o Hluku, místostarostovi  a celé této věci, protože to by si vyžadovalo samostatný článek. Ten zřejmě napíši, ale někdy jindy, na té věci je stále hodně věcí zajímavých a nejasných. Pokud jde o nedůvěru k tomu, jak Hlučané reagují na vysvětlení místostarosty Davida Hájka ke svému odchodu, zdá se mi, že lidé se rozdělili do dvou skupinek. Jedna vidí radnici jako "podezřelé" místo, které je jaksi "vstřícné" k některým jedincům a podnikatelům, a místostarosta v tomto asi, možná, překážel, druhá skupinka vidím hlavní problém v samotném místostarostovi, v tom, že se chce mnohem raději věnovat rodinnému podnikání a svou náturou prostě nebyl typem člověka pro radniční styl jednání a rozhodování. Ať tak či jinak, skutečně jsem neslyšel nikoho, kdo by věřil tomu, že prostě končí kvůli sebezpytování svědomí za "nějakou" chybu s pozemky.