Moravská Hellas: podívejte se na známý a zakázaný dokumentární film s bratry Saudkovými z festivalu ve Strážnici, který ukazuje spíše neradostnou tvář folkloru...
Myslím, že existuje jen málo lidí, kteří tento dokumentární film neznají, neexistuje zřejmě jiný film o folkloru, který vyvolal tak protichůdné i kritické reakce jako tento. Však ho také komunistický režim zakázal a diváci ho nesměli vidět. Režisér Karel Vachek v něm totiž ukázal folklor poněkud jinak, než jej prezentoval tehdejší režim, který folklor těžce zneužil k vlastním cílům...
Shodou náhod jsem nyní celý film našel na internetu, tak ho sem dávám. Starším pro připomenutí, mladším pro seznámení s něčím, co třeba vůbec neznají. Od natočení filmu uběhlo mnoho let, ale o postavení i podobě folkloru by šlo i dnes dlouze debatovat. Bohužel zřejmě neexistuje místo, kde by šlo takovou debatu vést. A je otázka, jestli jsou dnes lidé, kteří by byli ochotni vůbec zasednou k takové debatě.
Možná by bylo ještě zajímavé napsat, jak tento film bývá uváděný, představovaný divákům. Když jej v minulosti uváděla Česká televize, napsala k němu tuto charakteristiku:
Mistrně režírovaný absolventský film (1963, FAMU) Karla Vachka přináší svěží pohled na folklor.
Interview se střídá s vyprávěním a skrytou kamerou, určité pasáže jsou stylizované. Jednotícím prvkem všech složek jsou titulky pointující vyprávění. V době, kdy „lid a jeho tradiční zvyky" patřily k nedotknutelným tématům, ukázal Vachek „lesk i bídu" folklóru s humorem a ironií a vysloužil si výhrady prezidenta Novotného i žaloby některých protagonistů filmu.
Trapasy a radosti folklorního strážnického festivalu. Dvojčata Jan a Karel Saudkovi v úlohách reportérů spolu s jedním z protagonistů festivalu zpovídají rozličné figurky, jejichž ktoje jsou cítit většinou naftalínem a penězi, obdobně jako uměle žitou tradicí. Defilé nevtipných lidových vypravěčů, kýčovitých maléreček, snaživých přitom neoriginálních skladatelů novodobých lidovek, „výstavních" domů pseudomoderní architektury. Občas sa zjeví záblesky autenticity. Jejich prezentaci odpovídá jedna ze závěrečných scén, kdy muzikantské trio v krojích hraje v nevhodném interiéru, kde je nikdo neposlouchá.
Kombinace dokumentárích a hraných záberů, rozhovorů a komentovaných vstupů, vtipných medzititulků spoluvytvářejících obraz bizarního světa v zhutněné polhodinové zkratce. Vachek připomněl téma o neautenticitě folkloru zhruba třicet let před otevřením tohoto tématu v médiích, čímž odvážně napadl jednu z režimem výdatně živených ikon.
A respektovaná Česko - Slovenská filmová databáze, na které se schází možná nejvíce filmoví diváci, píše k filmu toto:
Absolventský film Karla Vachka. Dokumentární esej, který je napůl veselou, napůl útočnou hříčkou a zároveň parodií na „investigativní" filmovou reportáž.
Strážnické folklorní slavnosti, podporované tehdejší kulturní politikou, dávno ztratily vztah k autentickému folkloru. Ve filmu působí jako bizarní divadlo s takřka surrealistickými prvky, které Vachek umocňuje netradičními postupy (komentující titulky, zpěv, deklamace do kamery, hrané etudy, spojování reportáže s fikcí).
Vzniká strhující filmová koláž, v níž vystupují figurky lidových bavičů, maléreček, kýčařů a kšeftařů, muzejníků i starousedlíků, konfrontovány s podivnou dvojicí „jednovaječných" reportérů Karlem a Janem Saudkovými a jednou znuděnou herečkou - figurantkou. Ti s osobitou ironií a vtipem ukazují smutnou pravdu. Přestože tehdy oficiálně zaznívalo volání po pravdivosti a osobním morálním angažmá, Vachek s filmem tvrdě narazil.
Poté, co snímek vyvolal bouřlivé diskuse na festivalu v Karlových Varech, dlouho se nedostal do kin. Údajně jej zakázal sám prezident Novotný. Název filmu ironicky odkazuje k výroku sochaře Augusta Rodina, který při návštěvě Slovácka přirovnával tamní ztepilé ženy ke krasavicím starého Řecka.