RB

Když jsem přecházel v roce 2008 ze svých původních stránek s názvem http://www.slovacko.org/ na nové stránky, velmi dlouho jsem přemýšlel, jak je nazvat. Koncovka -org- totiž byla spoustě lidé nesrozumitelná a mně už se nechtělo neustále vysvětlovat, že na konci není -cz- ani nic jiného, ale prostě -org-.

Nakonec jsem tedy přišel s názvem http://www.slovackodnes.cz/, jenže jsem spadl z "kaluže do bláta". Teď si řada lidí myslí, že mám něco společného s MF DNES, nebo se Slováckým deníkem, Hodonínským deníkem či čímkoliv jiným,  co má v názvu Slovácko. Často si mě tak lidé pletou například s iDNES.cz, nebo se domnívají, že jsem přišel z nějakých okresních novin, kde také potom věci z mého webu hledají. Proto jsem se rozhodl i tady jednoznačně napsat:

Nemám s nikým nic společného, toto je můj osobní blog, s nimž mi pomáhá kamarád Staňa Dufka, který sem píše sportovní zpravodajství. Cokoliv sem píši v dobrém či zlém, cokoliv napíšu dobře, nebo popletu, je jen a jen má osobní zodpovědnost, nemám nikoho nad sebou, nikdo mi neříká, co sem můžu nebo nemůžu napsat, neexistuje nikdo, kdo by na tyto stránky dal kdykoliv korunu, nikdy jsem nevyužil žádné dotace, sponzory, nebo nějaké veřejné peníze. Nikdy ani jediný haléř. Proto můžu zažívat onen fantastický pocit z prostoru svobody, do kterého si nenechám nikoho vstoupit - nikdy nechci být papouškem, který poslušně opakuje slova svého pána. 

Když něco napíši do MF DNES a potom dám třeba video nebo více fotek sem na web, je to jen a jen moje svobodná vůle a chuť, protože mi je líto, že v novinách je velmi málo místa. MF DNES po mně žádná videa, více fotek nebo více informací nechce. Jdu si prostě svou vlastní cestou, stejně jako jsem se jí snažil jít kdykoliv dříve. Dělám to, co považuji za správné a užitečné pro své okolí, svůj rodný kraj i tuto naši zemi, kterou mám  nesmírně rád - stejně jako jistě mnozí z vás. 

Za své viditelné či neviditelné spojence považuji každého, komu není lhostejný osud této země ani lidí, kteří žijí například v jeho blízkém okolí, kdo se snaží dělat zajímavé a smysluplné projekty, kdo je aktivní, kdo pomáhá druhým, kdo nesedí doma na zadku a nepřepíná z jednoho přiblblého programu na druhý nebo denně nesleduje a nečte bulvární hlouposti.

Pro takové lidi dělám tyto své stránky a takové lidi se budu snažit co nejvíce ukazovat tady na stránkách. V současnosti více než kdy jindy přemýšlím nad tím, jak dál tyto své stránky dělat a jak je nasměřovat. Čím více mi ubíhají roky, čím více času chci věnovat svým dcerám, tím více si rozmýšlím, kam pojedu nebo co sem na web napíši. Bohužel, mnohde nemám čas jet, byť bych tam velmi rád byl, stejně jako existují stovky věcí, které bych chtěl dát sem na web, ale opět - nemám na to čas.

Co vím ale určitě: Ještě mnohem více než dříve chci, aby tyto stránky sloužily například neziskovým organizacím, lidem v sociální oblasti, lidem, kteří v minulosti bojovali za svobodu a spravedlnost v této zemi, zajímavým projektům ve školách či důležitým projektům ve prospěch našeho rodného kraje, a naopak chci odejít úplně od akcí, které jsou jen pouhou zábavou, nebo posezením nad jídlem a pitím - viz různé košty klobás a podobně, byť vím, že videa či fotky z takových akcí mají největší odezvu s velkým množstvím kliknutí.

Je také možné, že se tady na stránkách začne objevovat více politika a celostátní témata. Několik let jsem politikou žil a dělal jsem také parlamentního zpravodaje MF DNES, politika mě nesmírně zajímala, a dodnes jsem si vědom, že její úroveň má ohromný vliv na náš každodenní život. Z tohoto pohledu velmi lituji rozhodnutí předsedkyně Sněmovny Miroslavy Němcové vzdát se kandidatury na prezidentku České republiky, protože si myslím, že ze všech dosavadních kandidátů byla jednoznačně nejlepší volbou. Naší zemi by žena prezidentka slušela, navíc žena, která není spojena s žádnou aférou ani korupcí, žena, která by mohla zdůrazňovat nesmírnou důležitost rodiny, výchovy dětí, postavení žen v naší společnosti i vzájemné solidární pomoci těm, kteří si sami nedokáží pomoci.  

Bez ohledu na to, jak mě vysoká politika vždy zajímala a jak moc jsem měl rád svou novinářskou práci v Praze, rozhodl jsem se v roce 2008, že se  vrátím domů a budu ukazovat a mapovat své rodné Slovácko - na které jsem stejně víkend co víkend jezdil a novinářsky mapoval. Byl jsem ale hlavně přesvědčený, že Slovácko svým spolkovým životem, pospolitostí lidí, rodinnou sounáležitostí, vztahem k víře, k lidem, kteří tady byli před námi, i vztahem k přírodě, je vlastně ukázkou toho, kam by se měla ubírat i celostátní politika a jaká by měla být její zásadní témata. O tom jsem přesvědčený i dnes, byť jsem pochopitelně přišel o některé své "slovacké iluze" a zažil tady i hodně zklamání.

Pokud se ale jako lidé navzájem odcizíme, pokud krize rodiny bude dál pokračovat, pokud se z naší země vytratí víra, a pokud přetrhneme niť, která nás spojuje s lidmi, kteří tady byli před námi, potom neexistuje nic, co by nás - či spíše naše děti - mohlo uchránit od mnohem větších problémů, než které zažíváme dnes. I proto chci tyto hodnoty dám mapovat a tady na webu podporovat - viz například lidové tradice. 

Samozřejmě, stejně jako naprostá většina lidí, jsem strašně moc zklamaný z toho, jaký je stav věci veřejných, jakou úroveň má politika a s kolika problémy jsme si nedokázali poradit ani více jak dvacet let po pádu socialismu a příchodu svobody. Na rozdíl od mnohých jiných jsem ale přesvědčený, že ten největší problém je v nás samotných, v naší pasivitě, neustálém nadávání, neschopnosti zajímat se o skutečně důležité věci a tedy i chuti věci kolem nás měnit.

Z jakéhosi prapodivného důvodu nás fascinují špatné či bulvární zprávy, stačí zajít do trafiky, podívat se na sledovanost televizí nebo si povídat s lidmi a výsledek je tristní: násilí a hloupoučké zábavné zprávy jsou tím, co "národ" fascinuje. Vidím to i tady na webu, pokud napíši něco o pomoci lidem, o dobrých projektech ve školách či důležitých tématech, týkajících se budoucnosti měst, čtenost je minimální. Jakmile dám ale výjimečně zprávičku o dopravní nehodě, všichni na ni klikáme, jak šílenci. Bohužel, taková je realita, kterou dotváří staré odporné rčení z komunistické éry "kdo neokrádá stát, okrádá rodinu".  

Pokud lidé (tedy alespoň většina) nezačnou být poctiví a neskončí s každodenní praxí využívat každou příležitost k "ušulení" někoho jiného, pokud sami nezačnou měnit správu věcí veřejných kolem sebe, potom nemáme šanci se hnout z místa. Budeme jen neustále přešlapovat na místě, nadávat a naprosto bláhově si myslet, že se objeví nějaká nová skupinka lidí, s nějakými zvlášť ušlechtilými lidmi, kteří nás z dnešního marasmu dostanou - omyl, vážení, nikdo takový se neobjeví, a pokud se někdo za někoho takového bude označovat a my mu uvěříme, tím hůře pro nás.

Nechci ale v žádném případě končit pesimisticky, vždyť i na těchto stránkách se snažím ukazovat spíše naději, než nějakou deziluzi. Myslím, že existují stovky důvodů k radosti a k optimismu, kolem nás je řada a řada lidí, kteří dělají mnoho dobrého, navíc přes všechny stížnosti a nadávání bychom měli vidět to nejdůležitější: a to je podle mého názoru dar života, dar ze všech darů nejvzácnější, za který bychom měli děkovat při každém probuzení i usínání.

RB
radek.bartonicek@mfdnes.cz
725 687 905