Včera se stovky smutečních hostů účastnily posledního rozloučení s horňáckým zpěvákem Jarkem Slovákem z Velké nad Veličkou. Celé loučení zachytil na mnoha videoukázkách Tonda Vrba. Pokud se chcete podívat na úplně všechny, klikněte TADY. 

Jak je u mě zvykem, snažím se dávat sem k sobě na stránky především ty videoukázky, které přiblíží osobnosti či charakter toho či onoho člověka, případně podstatu setkání, ze kterého existují videozáznamy. Proto sem dávám na stránky především ty videoukázky, které vám přiblíží Jarka Slováka a zároveň ukáží i to, jak vypadá smuteční loučení na Horňácku, v tomto případě tedy ve Velké nad Veličkou. 

Předpokládám, že Tonda bude ještě videa upravovat a také bude upřesňovat názvy videoukázek, proto je možné, že v určitý okamžik nepůjde na mých stránkách videa otevřít. Jakmile je popíše, dám je na stránky ještě jednou.   

RB 

swiss replica watches

TADY jsou fotografie od Františka Gajovského z Louky ... 

Přidal jsem ještě text, který do páteční MF DNES napsal Břetislav Rychlík. Snad nebude vadit, že ho sem vkládám, činím tak proto, že snad nejlépe vystihuje všechno to, co se v tomto týdnu ve Velké nad Veličkou odehrálo, a s jakým člověk se Velká loučila...

První, co jsem v chrámu Páně svaté Maří Magdalény ve Velké nad Veličkou uviděl, byla otevřená rakev s nebožtíkem. Nad ním stál a dlouze se na mrtvou tvář díval jeden z kamarádů. Pak namočil větvičku krušpánku do svěcené vody a udělal na nebožtíkově obličeji tři křížky.

Až si budeme v čase fašankových obchůzek, českého masopustu, zdobit krušpánkem (zimostrázem vždyzeleným) baranice, bude chybovat jeden z nás. Ten, který mi vždycky krušpánek připínal. Zpěvák a tanečník Jarek Slovák, řečený Jareček.

Pohřeb byl kulturním činem a oslavou života člověka, stydím se napsat obyčejného, ale dobrého člověka, čisté duše. Vedle rakve, jako nejvyšší pocta kamarádství, stála čestná stráž z šesti žen v kroji a za hlavou nebožtíkovou slavnostně krojovaný pár. Před kostelem hráli snad všichni žijící muzikanti z Horňácka, zpívali chlapi z mužských sborů v okolí. Ohromující průvod, čítající tisícovku lidí, ve kterém ho na velický cintorín doprovázeli vedle rodiny, přátel, místních i vysokoškolští profesoři, starostové z celého okolí, umělci z Prahy, z Brna, folkloristi, byl důkazem respektu, jaký si vyučený zedník vydobude tím, čím byl a jak žil. Plakali urostlí chlapi, plakaly ženské.

Jarek Slovák nikdy nepatřil k hvězdám folklorního nebe nahrávajícím sólové desky, ale byl hvězdou v srdcích řady lidí. Urostlý šohaj s chraplavě podmanivým hlasem, vzhledem ke své výšce, s mohutnýma zednickýma tlapama i vynikající tanečník, byl rázovitým, typickým Horňákem. Mluvil krásným čistým nářečím, nakonec rod Slováků je ve Velké doložený od 16. století.

Na jeho životě se dá dokladovat vliv lidové kultury na osobnost člověka. Kultury, která se v tomto koutě světa, čítajícím deset obcí v Bílých Karpatech na moravsko-slovenské hranici, dědí a udržuje po generace. Režiséři Horňáckých slavností Jarečka rádi obsazovali do svých program, pro jeho spontaneitu, divokost, svérázný humor, přirozenost. Měl dar být stejný v životě i na jevišti.

Domek v části Velké zvané Rádek hostil desítky lidí, kteří tam přespávali, byli pohoštěni laskavou maminkou Slovákovou. Nad otevřeným hrobem mě objala a řekla: „On byl tak dobrý, hodný a porádný, porádný syn." Jarkovy některé výroky byly proslavené. Když se v divokých situacích strhla chvíle k dramatu, o které není na Horňácku nouze, Jarek zakročil: Ludé, buďme čłověci! Držel světový rekord v počtu ukradených kol před hospodou - 39. V programu o zbojnících na Horňácku jsem zinscenoval uloupení kola přímo na pódiu před diváky. „Štyricáté," hlesnul Jareček.

Realizoval každou bláznivou myšlenku a okouzleně se tomu chraplavým hlasem smál. Jednou jsem mu vyprávěl, že na Balkáně jsou veselé hřbitovy, kam lidé nosí nebožtíkům víno, rakiju, jídlo. Za chvíli jsme šlapali do kopce za Velkou a posvátně nesli panáka velké borovičky na hrob kamaráda, primáše Jaroslava Miškeríka.

V jeho zamilované písničce se zrcadlil jeho vztah k životu: Staň, má miłá, staň, sunko vycházá, brzo bude ráno, že sem s tebú spał, tebja milovał, srco ve mně hráło. Občas si zamudroval: „Ludé sú enom ludé, potom už sú snáď enom andělé." Myslím, že andělé už teď Jarečka opatrují.  

Břetislav Rychlík (psáno pro MF DNES, 17. ledna 2014)

Tady už jsou videa Tondy z pohřbu, díky moc Tondovi za ně... 

 .. o Jarkovi Slovákovi mluví zasvěceně pan doktor Mička, dlouholetý ředitel ve škole v Louce, lidé mimo Horňácko možná po jeho slovech více pochopí, proč právě tento člověk z Velké měl takové velké loučení

... a poslechněte si určitě také slova pana doktora Pavla Popelky, ředitele Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě, který byl Jarkovi Slovákovi často nablízku a podle toho zvolil také slova svého loučení... krásná slova, je-li možné je takto v takové chvíli označit  

 ... začátek posledního rozloučení ve farním kostele sv. Máři Magdaleny ve Velké nad Veličkou

... v kostele hrála Horňácká muzika Petra Mičky, Petr zároveň i zpíval, řekl bych, že právě tato muzika bývá přítomna při loučení řady muzikantů, a nejen muzikantů, byla přítomna také loučení s prezidentem Václavem Havlem 

...  dlouhý, předlouhý smuteční průvod od kostela ke hřbitovu

 ... zpěv horňáckých mužů za doprovodu hudců - před kostelem a na hřbitově

... poslední slova velického kněze, poslední písnička nad hrobem, katolickém knězem ve Velké je P. Jan Jašek

... setkání po pohřbu

Co napsat na úplný konec? Zemřel člověk, který bude chybět nejen svým nejbližším, ale také mnoha a mnoha jiným lidem. Člověk, který si dokázal svým bezprostředním a otevřeným chováním získat srdce mnoha kamarádů, kteří jej vždycky rádi potkávali. Proto včera také takové loučení, na které se dlouho nezapomene.