Následující článek bych snad ani neměl psát jako klasický článek s informacemi o tom, co a kde se dělo. Vždyť pokud vejdete do školy, ve které jste prožili své dětství, a ona škola se za ta dlouhá léta téměř nezměnila (pokud jde o první pohled), nejste žádným "obyčejným návštěvníkem", který popisuje, co vidí, protože místo očí vnímá vše kolem vás mnohem více vaše srdce. Cítíte, že srdce začíná bít rychleji, všechno kolem sebe hladíte pohledem a v hlavě se vám probouzí všechny vzpomínky na léta, kdy jste do školy chodili.

I já jsem vzpomínal, když jsem se šel v sobotu podívat na oslavy 100. výročí naší lhotské školy, která má své místo v nádherném prostředí u lhotského kostela, odkud se lidé vydávají cestou do kopce na nejkrásnější místo v okolí - na poutní místo Svatý Antonínek.

Procházel jsem "svou" školu, a kdybych měl nyní "přejít" od pocitů k informacím, napsal bych, že nejvíce mě zaujala pečlivě připravená výstava o historii školy a také prostřenný stůl v jídelně, který nebyl jen tak obyčejným stolem s klasickými chlebíčky. Byla na něm spousta zajímavých a zdravých jídel, za kterými jsem viděl dobrou duši místní kuchyně, paní Martínkovou s kuchařkami.

Nabízím vám také následující dvě videoukázky, na kterých můžete vidět školní populárně pěvěcký sbor. Vždycky jsem rád, když někde vidím aktivitu samotných žáků, proto jsem rád viděl i tento sbor - a zároveň jsem byl málem zaskočený takřka neuvěřitelnou energií mladičké paní učitelky, která tento sbor vede. Uvidíte ji na  začátku první ukázky a také na konci druhé ukázky, kdy jsem s ní dělal krátký rozhovor - je z Kunovic, dodávám pro zvědavce, ale pozor, má ráda kriminálky  :)   

Potěšil mě rovněž školní časopis, který místní škola dělá a věřím, že se na něm hodně podílí i sami žáci. Prošel jsem si několik čísel a s každým byl velmi spokojený, moc dobře dělané čtení, dokonce se mi zdálo, že žáci můžou napsat svůj názor - čehož si cením nejvíce na žácích i vedení, které to umožňuje, zdá se. 

Přidám sem na svůj web ještě několik fotek, bude mezi nimi také Jitka Štěpánová, která vede ve škole kroužek mladých zdravotníků. Sám jsem byl překvapený a velmi potěšený, kolik děcek do něj chodí. Ukáži vám také několik fotek ze zmiňované výstavy, přefotil jsem je, protože bych byl rád, aby na internetu dál výstava žila.

Když jsem si ony fotky prohlížel, přemýšlel jsem nad nimi a pochopitelně slyšel i povídání starších Lhoťanů kolem fotek, uvědomil jsem si, jak by bylo možná dobré napsat k některým fotkám třeba i pár slov. Minimálně někteří učitelé, kterých prošlo za sto let školou velmi mnoho, by si to zasloužilo. Byť vím - ty vzpomínky by musel někdo sepsat a jistě, někdo jiný by třeba vzpomínal pro změnu na jiné učitele či situace. Jistě ale řada učitelů žije ve vzpomínkách svých žáků, jistě někteří učitelé ovlivnili samotnou podobu života svých žáků, což je nejdůležitější.

Nejsem žádný velký pamětník, mohl bych na takovou pomyslnou nástěnku napsat svou vzpomínku a poděkování nejlepšímu kantorovi, jak jsem ho zažil já, ale je mi jasné - určitě by se mnou někdo nesouhlasil, protože měl jiného oblíbeného kantora, navíc ti, které bych nejmenoval, by se možná urazili. A vždycky bude navíc existovat otázka: Který učitel je vlastně ten nejlepší, kdo nám dal toho nejvíce na cestu životem? Ten přísný a neoblíbený, nebo ten zbožňovaný, vždy usměvavý a všemu přístupný?

Jistě by si ale někteří kantoři zmínku zasloužili. Například pan učitel Svatopluk Karlík, který ve Lhotě založil Červený kříž (vycházím nyní z informací pamětníků), vedl žáky ve fotbale, hodně se  věnoval dětem, v roce 1951 jej ale komunisté zatkli a nikdy se už ve škole neobjevil - byl nespravedlivě odsouzen k 21 letům vězení. Už dávno si myslím, že by o  něm měla být ve škole někde viditelná zmínka. Stejně jako o nejslavnějším rodákovi P. Šuránkovi, který by mohl být nejen pro lhotskou mládež tím největším vzorem.

Mimochodem, při zmínce o učiteli Karlíkovi mě napadá, že by jistě šlo vzpomínat na ředitele i kantory po této stránce, kdo v dětech třeba pěstoval svobodného ducha, šlo-li to v nějaké míře? A šlo to vůbec? Ale ano, uvědomuji si to, je to chůze po velmi křehkém ledě, kdo by posoudil z tohoto pohledu lhotskou historii, či historii jakékoliv jiné vesnice či městečka a lidí, kteří v nich žili a pracovali?

Vidíte, k takové otázce jsem se dostal od původní zmínky o oslavách 100 let jedné školy, která měla nějakým způsobem vliv na to, jaký dnes jsem a čemu se věnuji. Jistě bych se mohl věnovat i dalším tématům - například jsem na jedné dřívější fotce viděl pracovat děti na políčkách a vzpomněl jsem si, jak jsme na nich sami pracovali, na jednom z nich roste teď tráva, na druhém stojí dům. A vlastně vůbec nechápu, proč ve Lhotě i mnohde jinde tato políčka skončila, je to obrovská škoda. Už ale vidím, jak někdo prudce namítne: K čemu dnes, v supermoderní době, taková políčka, vždyť přece všechno dnes nakoupíme?! A kdo by jako na těch políčkách z kantorů nebo žáků pracoval?!  

Už nechám svých vzpomínek a úvah a budu přát škole mnoho dalších let. Vypadá to jako formalita, takové přání, ale vůbec to nic formálního není. V útrobách státních úřadů se připravují předpisy, které by menší školy prakticky zničily, což mě děsí, jsem velký příznivec škol na vesnicích, jsou tím nejcennějším, co vesnice mají, byť jsou ty školy malé - dospělí dnes nechtějí mít děti nebo jen v počtu nepatrném, takže  na školách je stále méně žáčků. Proto si držme palce, ať úředníci dostanou rozum a dospělí pochopí, že mít více dětí je kromě starostí především nádherná radost.

Končit by se mělo tím, s čím člověk například z takové školy odchází. Já jsem odcházel s drobným a hezkým keramickým dárkem, na kterém byla vyryta budova školy i s nápisem, který je na ní přemnoho let napsaný. "Zdárná mládež - chlouba vlasti", stojí na ní v duchu časů, kdy ten nápis vznikal a kdy měli lidé ke své rodné zemi vztah daleko vroucnější než máme my dnes.

Ten dárek, připravený pro každého, kdo vyplnil malinkou anketu, mě ale velmi potěšil a i kdyby nebyl zdarma a prodával se za velkou částku, jistě bych si ho také domů odnesl. Vím, že si ho dám na zeď, budu ho mít stále na očích a i kdyby někdy někde zmizel, nikdy na něj nezapomenu - svou školu přece máme všichni v srdci až do svého posledního dne na tomto světě.

RB

TADY je ještě odkaz na stránky školy, kde jsou fotky z oslav stoletého výročí. Odehrály se v pátek před nedělním otevřením školy pro veřejnost, o této oslavě jsem ale nevěděl, jinak bych z ní dal sem na web video i text.