Průvodce Slováckem - Slovácko na vlastní srdce

Krátké psaní o (ne) hodných dětech i nás (ne) starostlivých rodičích + s videoukázkou z hlucké školy

Jako člověk, který se přimlouvá za maximální možnou otevřenost škol vůči veřejnosti a tedy i rodičům, jsem uvítal dnešní Den otevřených dveří v naší hlucké škole. Ráno jsem měl chvilku času, takže jsem zavítal do třídy 3. A, kde jsem natočil i kousek videa. Rád bych přiblížil, jak takový začátek dne vypadal, a především, rád bych zprostředkoval obrázky těm příbuzným dětí, kteří se nemohli na své děti přijít do školy podívat.  

Víc je asi zbytečné nyní psát, byť se přiznám, že v těchto dnech dávám dohromady článek do dalšího čísla našeho regionálního časopisu Krajem svatého Antonínka, kde chci o dětech napsat.

Článek bude mít titulek "Když farář volá o pomoc", a bude o tom, co nás trápí v současnosti hodně moc - o nevychovanosti mnoha dětí, složitosti výchovy či bezradnosti dospělých. Neuvedu jméno kněze, ani místo, kde si před několika dny na děti postěžoval, spíše chci napsat o tom, jak to vlastně s dětmi je, v čem jsou či nejsou horší, než byly děti dřívější. Proto se hodně ptám na názory rodičů i pedagogoů, i s hluckou paní učitelkou, která je na videu, jsme si před začátkem hodiny na toto téma povídali.

Pokud jde o Hluk a školu, já jsem velmi rád, že naše dcera má právě takovou paní učitelku, která děti vede od první třídy. Vím, že ji děti mají velmi rády, a často se přesvědčuji, že také ona k nim má blízký vztah a snaží se jim věnovat ještě mnohem více, než by musela. Pokud mají jakékoliv děti štěstí na kantora, je to často větší dar, než kdyby dědily po bohatém strýčkovi někde z Ameriky. A pokud mají děti ještě štěstí na rodiče, potom je to za tisíc bohatých strýčků.

Bohužel, zdaleka ne vždy takové štěstí děti potká, a to jak ve škole, tak - co je mnohem horší - ani doma. Děsím se často toho, co musí řada dětí prožívat za dveřmi svých domů a bytů, jaká traumata si nesou do dospělého života, a jak těžce s nimi musí bojovat třeba i celý život. 

Jak ale správně vychovávat děti? Co a jak udělat v desítkách a stovkách situací, které s nimi zažíváme? Jaká slova a činy volit, kdy být přísnější, kdy mít naopak víc pochopení? A jak poznat, kterou z nekonečného množství "mastiček" vybrat na bolavou dětskou duši? Často je mi líto, jak strašně málo se píše a mluví na téma výchovy dětí, přestože je to téma ze všech nej nej nej nejdůležitější.

Podle mnohých "ukazatelů" to bohužel vypadá tak,  že obvyklé vzdychání nad mládeží, které zřejmě existuje, co je svět světem, začíná být v současnosti vážnější, než kdy jindy. Nejen mnozí rodiče, ale také učitelé (nebo třeba duchovní) si s dětmi nevědí rady a výchova se jim zcela vymyká z rukou. Všechno se strašlivě rychle mění a vystresovaná doba ničí mnohé, co se v minulosti osvědčilo - například ten model výchovy, při kterém pomáhali nejen třeba babičky či prababičky, ale například také víra či "starý dobrý" pan učitel s housličkami - a občas třeba i s tou proklínanou, a dnes zapovězenou, rákoskou. 

I proto si nesmírně vážím těch lidí, kteří se dětem věnují a s dětmi to umí - ať jde o kroužky ve škole či mimo školu, nebo různorodé kluby, oddíly, skupinky. Strašně moc a moc takové lidi potřebujeme, často bouchám vzteky do stolu, když slyším, jak se tito lidí musí domáhat mnohdy almužny za svou práci pro děti. Je hanebné, že se stát, kraje, města a obce v řadě případů takto chovají, už teď se nám to v mnoha a mnoha podobách ve špatném vrací.

Naše společnost je nemocná v samém zárodku a žádný politik ani jednotlivec to nemá šanci změnit. Dokud budeme děti odmítat, dokud se budeme stavit vůbec  proti jejich narození, a pokud už se narodí, budeme utíkat před naší rodičovskou povinností, potom jsme jako společnost bez jakékoliv naděje. Potřebujeme rodiče, kteří jsou šťastní z každé nové zprávy, že se jim má narodit miminko, potřebujeme rodiče, kteří výchovu svých dětí dávají na první místo, potřebujeme společnost, která výchově a vzdělávání dětí a mládeže dává přednost před jakýmkoliv jiným problémem, který tuto společnost tíží.

RB  

Ps. Později přidám i několik fotek 

 

Omlouvám se za delší psaní, tady už jsme v hodině, byla to hodina první, jazyk český. Jako rodiči se mi hodina moc líbila, je mi líto, že jsem ji nenahrál celou, líbilo se mi, jak se paní učitelka snažila, aby hodina byla zajímavá a také zábavná, aby děti byly stále ve střehu a čeština byla pro ně vlastně radostí. A abych končil s úsměvem a sebekritikou, přiznám se i k jedné nedobré věci. Když se paní učitelka zeptala dětí, co je slovo souznačné, a děti zvedaly ruce, musel jsem se červenat. A červenal jsem se dvakrát, když naše dcera uvedla jako příklad jméno Honza - Jan. Přestože se psaním jako novinář živím přes dvacet let, přiznám se vám, že jsem to nevěděl... Co to je, zajímá vás to? Slovo souznačné je slovo stejného významu. Jak vidíte, měl bych problémy už ve třetí třídě :) A to si nechci ani představit, jak moc a moc a moc a moc a moc toho musí děti vědět ve vyšších a vyšších třídách... To už by ale bylo zase na psaní jiného tématu...