O bolesti nohou...

Brzy jsem zjistil, že fašanková obchůzka po tak velké obci jakou je Nivnice je velmi fyzicky náročná. Uvědomte si, že průvod projde nejen dvakrát obcí od horního konce na dolní. Při obchůzce navíc masky neustále odbočují z hlavní cesty k jednotlivým domům a zase se na ni vracejí, přecházejí na druhou stranu a tak pořád dokola. Takže výsledný počet nachozených kilometrů není zanedbatelný, plus dvacetikilová harmonika na ramenou.

Při obchůzkách jsme za těch uplynulých sedmnáct let už zažili snad veškeré možné počasí - mráz, vichr, sníh, děšť, slunečno a teplo... Asi nejhorší byla obchůzka, kdy přes noc napadal na ledový podklad mokrý sníh, ráno přišla prudká obleva a my se brodili břečkou, pod kterou byl led. Tehdy jsme se byli doma i několikrát přezout. Ti, kteří uklouzli na ledě a spadli do břečky a vody, i kompletně převléct.

Nejen o bolesti nohou...

Více než únava ale fašančáry souží, jak je přijímají lidé z jejich vesnice. Po letech zkušeností v hlavě nosím svoji fašankovou mapu obce. Mám v ní Nivnici rozčleněnou na starou a novou. Mé rozdělení Nivnice na starou a novou nechápejte jako rozdělení na staré domy a novostavby, na stařenky a mladší generaci... Je to rozdělení na ty, kteří se cítí být součástí celku a ví, že jejich osobní zájem a aktivita je pro obecní pospolitost podstatná. Z toho důvodu jsou ochotní pro zachování, řekněme duchovního náboje a atmosféry obce, něco udělat. Nová Nivnice toto tak necítí a spíše se uzavírá do sebe.

Stará Nivnice na průvod čeká. Ani na ni nemusíme zvonit, věšinou stojí už před domem a zdálky nás okukuje. Když se k ní přiblížíme, je plná úsměvů a v rukách drží na talíři milostě, koblihy, flašku slivovice a štamprle, nebo pro prokřehlé děti i čaj. Tančí s námi, rozdala by se.

Na novou Nivnici se musí zvonit. Když už výjde před dům, je to jenom na skok. Strčí nám rychle do rukou peníze a zabouchne, máme pocit, že tady jsme spíš žebrali, než přinášeli štěstí a prosperitu do domu. Často však nová Nivnice ani nevyjde. Jen hýbající se záclona dává tušit, že jsme byli zaregistrováni. Zůstává hlodavá otázka v mysli, zda za tou záclonou byl i výsměch, pohrdání, odsouzení...?

Musím říct, že během těch sedmnácti let jsem svědkem toho, jak rok od roku je ta stará Nivnice slabší. Ustupuje a mizí. A věřte, je to dost frustrující pocit.

A přibývají nová nebezpečí. V posledních několika letech je to především nepochopitelná agresivita řidičů. A přitom nemluvím o situaci kolem hlavní silnice, ale o uličkách uvnitř Nivnice. Vidí masky, ale nezpomalí. Naopak zrychlí a ještě na nás sprostě pokřikují a gestikulují. Už se několik let ani nesnažíme auta stavit. Spíše se jim klidíme z cesty. I přesto jsem byl několikrát svědkem toho, jak děti, unikly neštěstí jen o vlásek...

Proč jdu na fašank...

Dnes už mi nestačí k tomu, abych vyrazil do ulic a uliček Nivnice v masopustní masce, tak jak tomu bylo ve dvaceti, nostalgický obrázek z dětství. Dospěl jsem a musel jsem si během té doby pro sebe zodpovědět řadu otázek, abych zase mohl vyrazit všem na očích napříč obcí a znovu si jít pro koňskou dávku jak pozitivní tak negativní energie.

Co je to fašank? Kde se tu vzal? Proč chodí vesnicí průvod maškar či krojovaných tanečníků? Chci se toho účastnit? Stojí mi to za to? Proč? Odpovědi na tyto a mnohé další otázky, které jsem hledal a hledám, budou předmětem pokračování tohoto článku.