Jindřich Štreit

Asi tato má poznámka patří k onomu počasí, které nyní sleduji po ránu za okny. Prší a prší jakoby snad ani pršet přestat nemělo a člověk měl zůstat se svou náladou raději doma. Proč mezi lidi, když o mnoha z nich vlastně ani nemám žádné velké iluze?

Stále nadávají na nějaké nespravedlnosti, ale těch, kteří se skutečně zajímají o podstatné veřejné dění kolem sebe, kteří se postaví proti nějaké nespravedlnosti ve svém okolí, nebo řeknou na něco otevřeně svůj názor, aby nebyli pouhými "služebníčky" jiných, je minimum. Zrovna včera jsem si povídal s jedním mužem, který se snaží na malém místě psát o životech lidí v tom místě. Když jsem se ho zeptal, jak moc se snaží psát o těch lidech pravdu, odpověděl mi: "Pravdu psát moc nemůžete, to byste měl víc nepřátel než přátel."

Rozuměl jsem tomu dobrému muži a přemýšlel, kdeže se naše ta lidská povaha bere, z jakých všech potůčků pramení a jak se to stává, že nakonec se slije do řeky, která je v nemálo případech více stokou než čistou horskou bystřinou. Asi je to ale přirozené, v životě musíme kráčet mnoha cestami a úskalími a není tedy divu, že nabereme tolik špatností.

Proč vlastně takový úvod, když tady dávám videa o člověku, kterého si nesmírně vážím a jehož fotografie byly těmi, k nimž jsem se upínal nejvíce?

Možná právě proto takový zádumčivý, deštivý a pesimistický úvod, protože už teď vím, že videa s takovým člověkem a o včerejší vernisáži jeho fotek v Uherském Brodě budou patřit k těm nejméně sledovaným.

Kultura a kulturní lidé ve skutečnosti velkou masu lidí vůbec nezajímají, neovlivňují a neinspirují. Jsem tím hlupák stále překvapován, přestože bych neměl, vždyť tomu tak v historii bylo vždy a proto je také historie člověka lemována nekonečnou hloupostí a nespočitatelným množstvím nespravedlivě zavražděných.

Díky dnešnímu blahobytu jsme se naštěstí přece jen posunuli v čase od velkých bitev k těm malým, kdy se lidé ničí méně nápadnými způsoby, přesto se ale vztah ke kultuře příliš nezměnil. Většina lidí nikdy nezajde na výstavu, nikdy se nepodívá do divadla, nikdy nenalistuje knížku, a nikdy nepřepne na program, který by v něm vyvolal zcela jiné pocity než pocity vlastní slabosti a bezvýznamnosti, dokonale vyvolávané těmi médii, žijícími z bulvárních a kriminálních zpráv.

Jistě, kulturní člověk, teď myslím toho dobrého, laskavého, pokorného a skromného, ten může vyrůst i doma třeba u kráv, což se také v minulosti stávalo, ovšem to byl člověk, který žil vírou a přírodou, ne Ivetou Bartošovou, Vyvolenými nebo bezmyšlenkovým plácáním o politice. 

Proč v takovém čase a atmosféře přicházet s kulturou, nebo takovým mým hudrováním? Ano, souhlasím, právě v takovém čase je potřeba kultury nejvíce. Ale nebuďme bláhoví, množství kulturních akcí a nových kulturních prostor ještě neznamená, že kultura bude více v samotném člověku. To ani náhodou. Spíše se zdá, že je to naopak.

Přesto sem tedy dávám alespoň pro malinkatou skupinku lidí následující videoukázky z onoho včerejšího setkání s fotografem Jindřichem Štreitem. Bylo to krásné setkání, protože to bylo setkání s člověkem, který kulturní je a pro něhož je lidskost zřejmě tím hlavním životním tématem - v osobním životě i při focení. Tak se třeba podívejte.

A třeba se někdo ještě mrkněte na můj příspěvek o Slováckém divadle. No jo, také se týkal kultury. Kliklo si na něj jen pár desítek lidí, protože - jaké překvapení - divadlo je na okraji zájmu. Stejně jako třeba literární časopisy, nebo časopisy, které skutečně člověku něco smysluplného dávají. Zájem čtenářů? Nulový. Jednou sem dám přehled toho, co a jak se čte na Slovácku. To je realita života. Ne kulturní, ale společenská, politická. Však to brzy uvidíme o volbách. To bude skutečný obrázek české společnosti na začátku 21. století.

I proto, vědom si tohoto nezájmu o kulturu, jsem nedal na stránky pokračování psaní o Slováckém divadle, které jsem TADY sliboval. I proto omezuji psaní o kultuře tady na stránkách. I proto nemám o člověku žádné velké iluze. Až nastane dnes, zítra, popozíří a v dalších dnech večer, sedne ten člověk před stále větší obrazovku, otevře hlavu a nechá si do ní dobrovolně lít tuny sr....k. Co s ním udělají, vidíme denně všude možně... Buďme ale optimisty - všechno zlé se v dobré obrátí! Určitě! Jen se toho asi nedočkáme :)        

RB

Možná nakonec celý úvod smažu a nechám tady jen tuto fotku a videa - tady můžete vidět začátek vernisáže. Později připíši k vernisáži ještě několik informací... Tak se sem někteří vraťte :) 

... samotná vernisáž už končila, ale pan Štrait ještě přišel k mikrofonu a vzpomněl svého přítele, významného slovenského fotografa Tibora Huszára, který ve středu zemřel  

... po vernisáži jsme byli všichni rádi, že pan Štrait nabídl všem zájemcům procházku po výstavě s tím, že ke každé fotce něco řekl. Byla to samozřejmě procházka nesmírně zajímavá, která ještě více umožnila vnímat svět tohoto dnes už legendárního fotografa. Tady procházka začala, když si video pustíte, uslyšíte, proč právě první fotka na výstavě hodně změnila život Jindřicha Štreita, koho na ní vyfotil a kam ho tato fotka přivedla

...  pan Štreit se vrátil ke smrti Tibora Huszára i během prohlídky výstavy, tady je jeho vzpomínka, kterou jsem "oblekl" do černobílé barvy

Protože se v mém příspěvku objevuje jméno fotografa Tibora Huszára, TADY na něj můžete vzpomenout a dozvědět se o něm více ...