A ještě jednu dobrou zprávu mi dovolte dát na stránky. Chci napsat o zpravodaji nivnické farnosti s názvem Vinice Páně. To je, vážení, paráda! Zjistil jsem teprve nedávno, že existuje, a když jsem se do něj začetl, pochopil jsem, že bych tady musel vypisovat svou radost prakticky nad každou stránkou, každým článkem. Z každého slova cítím pokoru, laskavost, dobrou vůli - existuje něco důležitějšího? Nakonec jsem si řekl, kdo chce, začte se do zpravodaje a bude mít třeba podobný pocit jako já, kdo nechce, začte se holt do něčeho jiného - třeba do Chvilky pro tebe nebo do Katky či Vlasty :)

Když jsem tento farní zpravodaj viděl, pochopitelně jsem si řekl, že by bylo skvělé, dělat takové zpravodaje u jiných farností. Jenže, jenže, jenže. S některými knězi se na téma "publicity", komunikace s veřejností atd. bavím poměrně dost, ale s hořkostí poznávám, že tady je energie a nadšení zbytečné - žádný zpravodaj ani jiné věci vesměs nechtějí - rozumím jejich důvodům, ale můj názor je odlišný. Přitom život řady farností je tak "živý", tolik dobrých lidí se kolem nich točí, tolik by toho šlo psát, ale bohužel, bohužel.

Takže, pokud máte zájem, stránky nivnické farnosti jsou TADY, všechna čísla Vinice Páně najdete TADY, a aktuální číslo jsem dal jako soubor v příloze.

A ještě bych měl napsat, že Vinice Páně vychází čtyřikrát do roka, je k dispozici zdarma, a dobrovolníci ji roznáší do všech nivnických domácností. Peníze farnost získává ze sbírky v kostele. A hlavními tvůrci zpravodaje jsou tamní kněz P. Petr Martinka a  redaktoři z řad farníků: učitelky na mateřské dovolené Renata Charvátová a Kristýna Škrabálková, dále školní ekonomka Marie Šulová a učitel Vlastimil Ondra. Kéž by měli co nejvíce následovníků...

RB

Ps. A ještě přidávám kousek článku P. Petra Martinka, který vyšel v minulém čísle a týká se tématu "Živé farnosti". P. Martinka začíná citací Bruna Ferrera z kníhy „Příběhy pro potěchu duše":

V novinách i po zdech jednoho města se objevila zvláštní smuteční zpráva: „S hlubokým zarmoucením sdělujeme, že zemřela farnost sv. Eufrosia. Pohřeb se bude konat v neděli v 11 hodin".

V neděli byl kostel sv. Eufrosia samozřejmě nacpaný jako nikdy předtím. Nenašlo by se místečko k sezení, ale ani k stání. Před oltářem stál katafalk a máry z tmavého dřeva. Kněz pronesl jednoduchou řeč: „Nevěřím, že by naše farnost mohla znovu ožít a vstát z mrtvých, ale v tuto chvíli, kdy jsme tady všichni, chtěl bych udělat jeden zvláštní pokus. Chtěl bych, abyste všichni, kdo jste tu, obešli máry a naposledy se podívali na nebožtíka. Utvořte, prosím, zástup. Až se podíváte na mrtvého, vycházejte dveřmi sakristie. Potom, kdo bude chtít, může znovu vstoupit do kostela a zúčastnit se mše svaté."

Kněz otevřel rakev. Všichni byli zvědaví: „Kdo může být uvnitř? Kdo ve skutečnosti zemřel?"

Pomalu začali v řadě postupovat k rakvi. Každý k ní přistoupil a podíval se dovnitř. Pak vyšel z kostela. Vycházeli beze slova a trochu se zahanbením.

Protože všichni, kdo se chtěli podívat na nebožtíka z farnosti sv. Eufrosia a podívali se do rakve, uviděli v zrcadle, které bylo opřeno o dno, vlastní tvář...

A ještě Čtení k hraní od Renaty Charvátové - také z nivnického farního zpravodaje:

Aby byla farnost živá, potřebuje,aby se o její život pečovalo také v rodinách. Kdo z nás není rád, když ho někdo pochválí? Zkusme si tento pocit vychutnávat každý den - založme si ve své rodině „CHVÁLÍČEK", kam zapisujeme, co se nám na tom druhém v daný den líbilo. Nemusí to být velké věci, stačí maličkosti (např. Maminku chci pochválit za vynikající buchtu). Když budeme mít citlivé oči a srdce, naplníme svůj život radostí a touto radostí nakazíme i své okolí.

A ještě článeček od Kristýny Škrabálkové - Co tomu řeknou druzí:

Kéž nám Bůh dá hodně síly objevit v sobě ty pravé dary a ať nám pomáhá jich správně využít.

Společenství je místo, kde každý už nedělá nic ze ctižádosti, nic z chlubivosti, ale platí teď pro něho slova: „Pokora ať vás vede k tomu, že každý z vás bude druhého pokládat za lepšího než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jen na vlastní prospěch, nýbrž všichni se snažte i o to, abyste prospívali druhým". (Fil 2,3-4)

Aby srdce mohlo učinit tento krok od egoismu k lásce, od „společenství pro mě" k „já pro společenství" a dále ke „společenství pro Boha a všechny, kteří jsou v nouzi", k tomu je třeba času a mnohého očišťování, stálého umírání, které přináší vždy nové vzkříšení. V tom je pro nás obrovský význam Velikonoc. Aby člověk mohl milovat, musí vytrvale umírat svým vlastním představám, své urážlivosti a pohodlnosti. Takové hluboké očištění se může dít jen z daru Božího, z té milosti, která má svůj pramen v našem nejhlubším nitru: tam, kde v nás bydlí Duch svatý. „Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha..." (Ez 36,26-27)

V těchto úryvcích a zvláště citátech z Bible je řečeno všechno důležité. Slovo Boží nám říká, co dělat. Občas (občas?) však zaslechneme: „No, dělá to proto, aby byl vidět, ... aby sa zas ukázala..." Myslím, že spousta lidí činných ve farnosti nemá potřebu se zviditelnit, ale jednají tak, protože mají hluboko v srdci zakořeněná právě tato nebo podobná slova a chtějí být darem druhým i Božím nástrojem. Pokud chci něco dělat, nedělám to proto, že se chci ukázat. A jestli vás napadne myšlenka typu: „Pomožu, ale ať nejsu vidět..." Nebo: „Neco vám do Vinice napíšu, ale nepište tam moje jméno, co by na to řekli druzí..." Položte si otázku: „Co by na to řekl Bůh, Ten, který vidí do našeho srdce a zná důvody našich skutků?"

Spoustu vlastností máme proto, abychom jich využili. Pokud je budu chápat jako dar pro to, aby farnost byla živá, a pokud si uvědomím, že všichni jdeme společně k Bohu, pak odpadnou pocity nejistoty a obavy z toho, co tomu řeknou druzí.

A také jsem si všiml, že ve Vinici Páně citovali z mých internetových stránek :) Tedy citovali z kázání P. Hrdličky na Antonínku, které jsem loni přepsal , což učinili ze stránek i Nivničané :) Tady je kousek onoho kázání:

Současný hudební skladatel Petr Eben složil podivuhodnou, velmi nádhernou varhanní skladbu, kterou nazval Laudé, nebo-li Chválím. V úvodu té skladby sdělil, že základní myšlenka, která ho inspirovala, byla v poznání, že naše doba je dobou hlubokého nevděku. Nevděku vůči lidem kolem nás, vůči světu, vůči Bohu. „Všude jen nespokojenost, vzpoura a skepse, jen po vděčnosti ani stopa. Proto jsem chtěl svým dílem vzdát Bohu chválu, jinak by totiž musely kameny volat."

A o tom je i naše dnešní bohoslužba, naše srdce nejsou z kamene, naše srdce jsou živá, a my jsme Božími dětmi, které se neodvracují od Tvůrce lhostejností nebo nevděkem, ale touží k němu ještě více přilnout, ještě více se s ním spojit a sblížit poutem lásky a vděčnosti.

Nezapomeňte moji drazí, kteří žijete v rodinách, že vaše rodiny jsou svatyněmi života. Vaše rodinné stoly jsou jakýmsi oltářem, kde přijímáte od Boha dary země, a rodinný stůl má být vždy spojen s modlitbou před jídlem a po jídle.

Tam, kde se rodina nemodlí a neděkuje, tam nemůže ani sama čekat, že se dočká vděčnosti, třeba rodiče vděčnosti od dětí. Zatímco tam, kde rodina dýchá společnou modlitbou, před jídlem i po jídle, tam to pouto vděčnosti vždycky bude. Tam bude to pojítko mezi nebem a zemí v každém věřícím srdci, které děkuje Bohu za jeho dary.