Vlastik Ondra

Na internetových stránkách mužského sboru Boršičané (viz TADY) sice stojí, že na stránky nedají žádné video ani zvuk z úterního boršického předhodového programu, mně se ale zdá, že je to velká škoda - a tak nějaké videoukázky dávám na své stránky a přidám i pár řádek.

V rozhodnutí sboru se možná tak trošku odráží i určité rozladění z toho, že lidí z Boršic přišlo v úterním večeru minimum, přestože program pro ně byl prvotřídní. Zarážejícím nezájmem Boršičanů se tady zabývat nebude, nerozumím mu, nechápu důvody neúčasti na tak zajímavém programu, vysvětlení je možná prosté, takzvané "papučové kultuře" prostě holduje v Bošicích i jinde mnohem víc lidí než si někdy myslíme.

Pojďme ale k tomu mnohem zajímavějšímu a podstatnějšímu, tedy k programu večera.

Jeho hodnota a krása je každý rok postavena na promyšlené přípravě, která je cítit jak ve výběru pozvaných hostů, tak slově, které vystoupení zpěváků a muzikantů doprovází. Hosté byli exkluzivní, Martin Hrbáč s muzikou a Vlasta Grycová rovněž s muzikou a zároveň i straňanským mužským a ženským sborem - taková kombinace je prostě "lahůdková".

"Moderátor" Vlastik Ondra z boršického sboru začal představením Straňanů, pro což si zvolil povídku o své čtyři roky staré cestě s dětmi ny vystoupení do Strání. Věřím, že ti, kteří poslouchali jeho povídku poctivě, ocenili obsah i styl jeho psaní. Řekl bych, že by taková povídka obstálo i v knize nebo třeba v nějakém časopisu.

Samotné vystoupení Straňanů bylo parádní, moje žena byla jejich celkovým projevem nadšená, já, který je neslyšel a neviděl poprvé, jsem jen "zkušeně" odvětil, že překvapený nejsem. Což neznamená, že bych nebyl nadšený.

Podobně zajímavě a citlivě představil Vlastik Ondra i Martina Hrbáče, v jeho případě zvolil velmi dobře vybranou vzpomínku Martina Hrbáče na známého prmiáše Jožku Kubíka, kterou zapsal  Hrbáč už před mnoha lety do známé knihy Mudrosloví primáše Jožky Kubíka (autor Dušan Holý).

Velmi jsem ocenil, že Vlastik tyto chvíle využil i k povídání s Martinem Hrbáčem a následně rovněž s houslistou jeho muziky Martinem Kománkem a potom zpěvákem Martinem Zálešákem. Osobně jsem byl takovým "bodem" scénáře nadšený, velmi vítám, když "průvodci" folklorních pořadů se snaží o podobné rozhovory s vystupujícími.

Takových potěšujících "vsuvek" bylo v programu více, vzpomenu například pěkné povídání o paní Vlastě Grycové, které obohatil ještě Vlastikův nápad, aby o paní Grycové popovídala její dcera - vzniklo tak neplánované, ale o to upřímnější vyznání milující dcery. Fakt, že všichni přítomní toto vyznání tiše poslouchali a poté odměnili upřímným potleskem ukazuje, že se v boršickém sále podařilo vytvořit srdečnou náladu.

Na už pravidelných předhodových setkáních v Boršicích si cením také toho, že se člověk může těšit na něco překvapivého, nového, zajímavého. Tentokrát něčím takovým bylo i premiérové vystoupení rodícího se ženského sboru z Nivnice, ve kterém zpívá také několik Boršičanek. Sám jsem byl překvapený a potěšený, kolik žen to přišlo na parket.

Po  celý večer jsem se díval na velké fotografie, připevněné na závěsy v oknech kulturáku, na kterých byly staré fotografie krojovaných a veselících se Boršičanů. Někteří se při dávném fotografování dívali směrem k fotoaparátu, takže člověk měl při pohledu na fotky v boršickém kulturáku pocit, že oni lidé z hlubin času pozorují právě nás, kteří jsme se šestnáctý listopadový den roku 2011 sešli a radovali podobně jako kdysi oni krojovaní na fotografiích.

Nevím, jestli žijí nebo nežijí, ale pocit  plynoucího a končícího času i lidského života byl ve mně a nemohl jsem ho ze sebe dostat. Zejména, když teprve ten den dopoledne jsem se ze stránek Boršičanů dozvěděl, že před několika týdny zemřel jeden z jejích členů. Lekl jsem se té zprávy a do očí mi skočily slzy, protože moc dobře jsem si tohoto muže pamatoval z posledního setkání, když při cestě z uherskohradišťské nemocnice tolik věřil, že mrchu nemoc nakonec položí na lopatky.

Život můžeme promrhat v papučích u televize nebo internetu, ale můžeme ho také prožít při společných setkáních a radostech, třeba u zpěvu a tance, nebo třeba při sportu. Věřím, že takové prožitky naše srdce i naše životy obohatí mnohem více než ony papuče a svítící obrazovky. Boršický večer takové obohacení, potěšení i povzbuzení přinesl.

RB

Snad budu mít čas vybrat v příštích dnech ještě další videa. Tady můžete slyšet Víťu Hrabala z mužského boršického sboru a potom zpěv samotného sboru. Přemýšlel jsem nad tím, jak Víťa i Vlastik jsou takové dvě poetické duše, kdo by to do takových chlapů řekl :) Celý program mají vždy pečlivě nachystaný a běda, když jim ho někdo začne bourat :)

Poslední písnička, chtěl jsem, abyste viděli většinu účinkujích, kteří v Boršicích vystupovali.

A beseda u cimbálu, ženské při zpívání a tancování jsou vždycky fantastické. Hrála Cimbálová muzika Husličky ze Strání a  hrála s takovou chutí a nasazením, že tentokrát u cimbálu překonala i muziku Martina Hrbáče - snad se na mě chlapi nebudou moc zlobit :)