Většině z nich ještě není osmnáct, a to, co právě sledují na obrazovce, je dokumentární film z roku 1971, natočený o Hluku a místní jízdě králů. Kluci z Hluku se sešli na své druhé schůzce a pustili se do jeho sledování, protože právě oni mají nasednout letos v červenci na koně a být středem pozornosti jubilejního 20. ročníku Dolňáckých slavností.

„Vítejte v hlucké tvrzi, vítejte v místech, opředených legendami,“ říká hlas na videokazetě, zatímco kamera snímá tvrz a o chvíli později také starší hluckou „malérečku“ v kroji, která maluje na stěnu slovácké ornamenty. Hlas je to mužský, pevný, dospělý, je v něm kapka patetičnosti, ale také hrdosti, nechybí teskný zvuk houslí. „Na téj hluckéj věži, zlatá baňa leží…..“

Někdo mi namítl, že film je možná až trošku kýčovitý, každopádně je ale natočený pro diváka přitažlivě a podává informace o tradicích v tomto malém slováckém městečku způsobem, jako žádný jiný. „Tož město Hluk se strojí k svátku nejsvátkovanějšímu, k jízdě králů, která patří k nejpyšnějším touhám místních šohajů…“ oznamuje mužský komentář.

Kluci, kteří se předtím okázale bavili mezi sebou a dávali otráveně najevo, že takové dopolední setkání je na ně příliš brzké, jsou najednou zticha a opravdu pozorně sledují obraz. Pro naprostou většinu z nich je to zcela nový a neznámý pohled do historie svého rodného města, první seznámení s lidovými tradicemi a samotnou jízdou králů.

Možná právě v těchto chvílích někteří z nich začínají rozumět tomu, že jsou pokračovateli tradice svých předků, běžci v dlouhé štafetě, která začala před jejich narozením a možná bude pokračovat i po jejich smrti.

„Kluci, budete mít vzpomínku na celý život, záleží jen na vás, hlavně se nesmíte bát koně ani vyvolávání, musíte chodit na výcvik, musíte si dát pozor i na pití, s kým budou problémy, tomu odstrojíme koně a nebude s námi pokračovat,“ vysvětluje jim Petr Pospíšek, pokračovatel místního rodu, který se točí kolem jízdy králů desítky let.

Spisovatel Josef Holcman, rodák ze Skoronic u Kyjova, který několikrát jízdu králů absolvoval jako jezdec, píše ve své knize Týden co týden: „Co je to ta jízda králů, říkám si. Je to hazard? Proč nás tak láká? Proč nás vzrušuje to, co už je dávno zapomenuto? To, co vyváděli naši předkové? A má dnes nějaký smysl?“

Dávám si stejné otázky, hledám odpovědi. Právě tady, na schůzkách těch, kteří mají být pokračovateli tradic. To je myslím to pravé místo na takové hledání. Jezdím v posledních letech po jízdách králů v Kyjově, Vlčnově, Kunovicích i tady v Hluku a vidím, jak se tato tradice v některých místech mění už jen v divadlo pro turisty, kameramany či fotografy. Jak se mění v přehlídku nové generace kluků, z nichž někteří nepadají z koně jen díky tomu, že jim opentlené koně drží pomocník.

Pryč ale s pesimismem. Třeba zrovna loni v Kyjově bylo možné pozorovat skoronské mladíky i chlapi, jak na koních volně klusají, stoupají na sedla nebo volají neotřelé vyvolávky. A omámeni svou odvahou i tradicí se už nemůžou dočkat další jízdy králů. Hlučtí kluci mají svou jízdu teprve před sebou, záleží na nich, co „provedou“ s tradicí svých otců a dědů. „Hýlom, hálom!“

RADEK BARTONÍČEK