Průvodce Slováckem - Slovácko na vlastní srdce

Hody v Ostrožské Lhotě skončily - jaké byly? Pište své názory... A pár slov o smyslů hodů...

Následující řádky jsou určeny především pro Lhoťany, ale možná se týkají i vás, kteří jste z okolí Lhoty nebo třeba z větší dálky. Ostrožská Lhota má po tomto víkendu za sebou letošní hody s právem, skončily teprve před několika málo hodinami, a já bych rád vyzval jejich "účastníky", aby sem na stránky pod tento článek napsali - jak se vám letošní hody líbily?

Osobně se mi těžko píše něco víc, jsem rád, že jsem nemusel psát o nich žádný aktuální článek do novin a větší psaní sepíšu až v září do časopisu Krajem svatého Antonínka. Mám v sobě příliš mnoho pocitů, obrazů i názorů, potřebuji trochu "oddechu", když jsem včera později večer odcházel, Lhoťané i přespolní se společně s hodovou chasou pořád ještě bavili, do tance jim hrála dechovka z Blatničky a z pořádné výšky všechno to dění pozoroval až kýčovitě nádherný měsíc.

Dědina prožívala zřejmě nejkrásnější den v roce, kdy se opravdu skoro všichni místní a nemálo přespolních sejde a mají k sobě nejblíže v celém roce, hleděl jsem na to, kolik lidí u každého domu stálo! Díval jsem se potom na ten měsíc, přemýšlel nad jeho nekonečným časem i našim nekonečně kratším časem a říkal si, že právě po takových dnech a tradicích se mi bude někde na věčnosti stýskat nejvíce - tak jako mnohým jiným.          

Myslím, že žádná z desítek tisíc fotek, které vznikly na hodách tady ve Lhotě nebo kdekoliv jinde, nemůže dostatečně vyjádřit, co hody znamenají pro tu kterou dědinu, co znamenají pro nás, kteří na takové dědině žijeme těsně vedle sebe a nahlížíme vzájemně do svých životů.

Na fotkách můžeme vidět pestrost krojů, usměvavé obličeje, zvednuté ruce, průvod chasy, při kterém nejde dohlédnout konce, jenže nic z toho není tak podstatné. To nejdůležitější se odehrává někde v nás, kam nikdo jiný nevidí - samozřejmě, ne každému hody nebo jiné tradice něco říkají, pro někoho jsou jen jakýmsi "srazem" anonymního davu, stejně jako pro toho černého jezdce s přilbou, kterého jsem včera nafotil, když se řítil uprostřed hodové zábavy na svém silném stroji. 

Těžko bych mu vysvělil, proč jsme se mi Lhoťané o tomto víkendu místo jízdy na motorce nebo třeba na kole po cyklostezkách "plahočili"  raději ve slunku vesnicí, proč jsme se zastavovali u některých domů a pozorovali naši hodovou chasu, proč jsme klečeli někde v kostele a nakonec na hřišti tancovali nebo třeba jen tak seděli. 

V dnešní době můžeme nasednout na stroje, která nás v rychlé chvíli "vystřelí" na druhý konec světa, můžeme také zasednout k počítačům, které nás s druhým koncem světa takřka okamžitě spojí. Jenže, všechny konce i kraje světa nikdy nenahradí místo, kde jsme se narodili a poznali své blízké i nejbližší, všechny své dobré i nedobré rodáky. Tady mezi nimi jsme nejšťastnější, tady žijeme nebo se sem největší rychlostí vracíme. A kdyby to bylo možné - přáli bychom si, abychom tady se svými tradicemi i rodáky mohli zůstat navěky.

Všechno ale jednou končí, nastává opět všední život. Tak snad zase na hodách za dva roky, ať nás do té doby ubude co nejméně, moji dobří rodáci. Ať žije hodová chasa! Ta jediná je věčně mladá a nestárnoucí. Ať je tady co nejdéle.      

RB

Ps. Fotky dám prosím na stránky v příštích dnech, a protože si nemůžu stále vzpomenout na své heslo, kterým vstupuju sem na stránky při psaní, nadále mi nezbývá, než se přihlašovat jako Staňa Dufka. Děkuji Staňovi i vám za pochopení...