Nevím, kolik příběhů jsem už slyšel o bídné péči v nemocnicích na Slovácku, určitě těch příběhů ale nebylo málo. Ten zatím poslední jsem slyšel dnes, když mi jeden pacient ze Slovácka vyprávěl, jak se takřka na poslední chvíli dostal sem do jedné z pražských nemocnic. "Několik dnů to trvalo, než mě ze Slovácka převezli do Prahy, kde se zhrozili toho, jak špatně mě na Slovácku léčili, podávali mi špatné léky. Potřeboval jsem převoz hned, protože jsem byl v Praze léčený už v minulosti, ale na Slovácku začali probírat, kdo to bude platit a převoz odkládali," říkal mi tento pacient, který už má nejhorší za sebou a chystá se domů.

Poslouchal jsem jeho povídání a jako mnohokrát dříve jsem si říkal - existuje, proboha někdo, kdo dbá o kvalitu nemocnic, nebo je dnes české zdravotnictví jen a jen o úsporách, které jdou na úkor pacientů? A jak na tom vlastně ty naše slovácké nemocnice jsou, jakou mají pověst mezi laickou a odbornou veřejností, kolik je v nich kapacit, jaké je v nich atmosféra, jak jsou řízeny, jak moc je na prvním místě zdraví pacienta a až potom další a další věci?

Na jedné straně vidíme, že se samozřejmě vybavení nemocnic za poslední léta vylepšovalo, na druhé straně se mi zdá, že člověk - pacient žije ve stejném strachu před lékaři jako kdykoliv dříve. Nikdo se raději neozve, stejně jako nechce nikdo nikde publikovat své jméno, protože má strach, že on nebo jeho příbuzní by v té či oné nemocnici dopadli ještě hůře.

Je to strašná situace, ve které postižení lidé jen stěží najdou někde zastání, přestože jde o to vůbec nejcennější, co každý z nás má. Města či kraje by měly mít například nezávislé ombudsmany, tedy odborně zdatné a férové osobnosti, které by se zabývaly stížnostmi lidí na zdravotní péči a řešily by tyto komplikované případy padni komu padni. Něco takového dnes neexistuje, stížnosti na lékaři řeší zase jen lékaři, kteří dají za pravdu - jak jinak - lékařům. Pokud se tedy případ nedostane k soudu, kde ale opět mají hlavní slovo lékaři-experti, o jejichž posudcích se dá diskutovat. Jen výjimečně se ale někdo obrátí na soud, je to spíš policie, než někdo z pacientů či jejich příbuzných

Samozřejmě jsem si vědom, že v nemocnicích a jinde je i řada schopných lékařů a sestřiček, stejně jako mi je jasné, že mnoho životů dokáží zachránit - díky jim za to. Přesto všechno se mi zdá, že zejména v menších nemocnïcích dochází poměrně často k pochybením, která vedou k tragickým koncům. Je přesmutné slyšet takové příběhy a přitom vědět, že se nelze nikde dočkat spravedlnosti. Dění v nemocnicích by mělo být mnohem a mnohem víc otevřené, a to pod mnohem a mnohem větší veřejnou kontrolou. 

Když bychom to vzali na našem Slovácku, počet článků o našem zdraví a kvalitě nemocnic je nekonečně menší než třeba o folkloru - kéž by se ten poměr začal postupně alespoň částečně obracet! K čemu takový nepoměr, když v hrobě si už stěží někdo zatancuje?

RB