Fašanku, fašanku...
Dobré dopoledne, vážení čtenáři těchto stránek, moc dlouho vás dnes zdržovat nebudu, čeká mě moc psaní jinde než tady na stránky, navíc ještě mně bzučí v hlavě ze sobotního i nedělního fašankování. Končil jsem včera před osmou večer v Památkových domcích v Hluku, nálada byla perfektní, ani se mně nechtělo odcházet. Však se pokusím dát sem brzy na stránky kousek videa, které vám atmosféru tohoto fašanku přiblíží.
Nevím, jestli psát něco o "mém" fašanku, vždyť určitě mnozí z vás patřili mezi fašankáře a byli pro existenci této tradice milionkrát důležitější než my, co pobíháme s foťákem a sobecky myslíme nejvíc ze všeho na to, abychom měli co nejlepší fotku - jak bláhové a zbyteční... Když jsem se dnes ráno díval do novin a na internet, viděl jsem tisíce fotek, až jsem měl z názvů vesnic guláš, nejpotěšitelnější bylo zjištění, že kromě mnoha lidí s foťákem existuje stále mnoho těch, kteří fašankem žijí a přináší veselí a muziku do našich supermoderních a stále prázdnějších vesnic. Ne fotky, ale pocity fašankářů by měly být v novinách...
"Dnes je to stejně jenom divadlo, všecko je dnes jen jako divadlo," říkali mně strýc Hrubý z Hluku a ve stejném duchu jsem slyšel hlucké tetičky, které si například ještě v devadesáti čtyřech s fašankáři zpívaly. Samozřejmě, asi to je v jejich mládí bylo o něčem jiném, nemám iluze, při muzikách bývaly kulturáky narvané lidmi, kteří dokázali naplno zpívat i bez muziky a při fašanku se lidé bavili jako kdyby to byl jejich poslední den, ale co teď s tím? My žijeme holt v jiné době a pouhé vzpomínání by nemělo smysl, je třeba dát tradicícím nový život a zkusit jimi "nakazit" ty mladší či nejmladší.
Třeba i onu Hradišťanku, kterou jsem o víkendu potkal na fašanku a ona mně tvrdila, že v tomto fašankovém veselí stejně jako ve vesnickém životě nevidí vůbec žádný smysl. "Nejraději bych byla někde na diskotéce," odpověděla mně upřímně a já jsem si ji za "trest" vyfotil do svého fotoalba, jak v hluckých památkových domcích urputně esemeskuje, zatímco všude kolem zní muzika a zpěv. A její kluk, který ji pozval, vedle ní sedí v kroji a přidává se k nádhernému houslovému domečkovému koncertu houslí alespoň tónem píš'talky... Co s vama, mladé "muzikantky", vyťukávající na klávesy svou esemeskovou "hudbu" do mobilu a těšící se na diskotéku? Jak bude vypadat fašank a jiné tradice ve vašem podání?
Přemýšlel jsem o víkendu nad tradicemi ještě i jinak než fašankově. Jel jsem v sobotu ráno na pohřeb strejdy do Brna. Nevěděl jsem, jak bude pochovaný, čekal jsem nějaké krematorium, nevzhlednou budovu, úředníka s kondolenční řečí, oponu, za kterou strejda zmizí. Tak to teď stále častěji chodí, někde jsem četl, jak rapidně ubývá tradičních pohřbů s kostelem, panáčkem a vykopanou zemí. K čemu to? Žádné obřady, vzpomínky, zamyšlení, rychle šup do pece, za pár minut je hotovo, na řadě jsou další čekající. V takovém krematoriu se vystřídá za jeden den slušný počet nebožtíků, rychle žijeme, rychle pryč ze světa, ať mají živí čas toho ještě po pohřbu co nejvíc stihnout, žádná trachta jako kdysi v minulosti, kdy se prý při vzpomínkách na nebožtíka míchaly slzy se zpěvem.
Strejdův pohřeb je v jedné z okrajových částí Brna, v Tuřanech, nic o nich nevím, kde je tady krematorium? Jdeme kolem kostela, jeho dveře jsou dokořán otevřené, až ven jsou slyšet varhany. Tady bude poslední loučení se strejdou. Vevnitř je šero, uprostřed truhle, příbuzní i známí sedí v lavicích zabráni do sebe a vzpomínek. Varhany střídá trubka, přidávají se hlasy zpěváků, měl jsem strejdu rád, největší optimista, jakého jsem znal, ještě před několika málo dny věřil, že nemoc překoná a na jaro se bude točit kolem svých milovaných včel a úlů. Absolutně jsem si nedovedl představit, že tak brzy od tohoto setkání se s ním budeme loučit.
Začíná mše, dva knězi, jeden z nich prokazuje přes viditelné ochrnutí obrovskou vůli, čtyři ministranti, kde se tady v Brně vzali, čtení z Bible, prosby k Bohu, vzpomínka na strejdu, pan farář mluví krásně, žádné fráze ani povinné věty, pozastavuje se nad obětavostí strejdy a jeho pomoci dětem i vnukům a zároveň prosí o odpuštění ty, kterým případně za svého života ublížil, snaží se povzbudit v bolesti pozůstalé, mluví o tom, jak zemřelí zůstávají ve skutečnosti s námi, a to ještě mnohem více než za svého života.
Obřad má svůj neměnný a neuspěchaný rytmus, stejně jako zvony kostela, které nám odměřují čas, když strejdu doprovázíme na hřbitov. Před truhlou jdou muzikanti, nečekal bych je tady, dobře vím, jak i u nás na Slovácku je stále obtížnější muzikanty na pohřeb sehnat. Tady je ještě navíc městská policie, nenápadně dohlíží na bezpečnost, u východu z kostela i na přechodu, přesto se najde blázen, který nevydrží chvilku za smutečním průvodem jet, udělá smyčku a obrovskou rychlostí přestřelí přes přechod.
Hřbitov je v Tuřanech pravý vesnický, možná i o něco lepší, tady mají ještě mezi hroby stromy, které mnohde jinde už rubeme a ze hřbitovů děláme pusté planiny. Jdeme k vykopanému hrobu, ministranti s křížem, kněz, truhle, šest muzikantů. "Morava, je krásná zem, v níž já byl zrozen...," rozléhá se hřbitovem hudba k písničce, kterou měl strejda tolik rád. Myslím, že by měl radost, kdyby viděl, jak jsme se s ním loučili...
Myslím na něho celou cestu domů, pořád nemůžu pochopit, jak může člověk tak rychle zmizet ze života, když přijedeme, o několik minut později stojí u našeho domku fašankové masky, zpívají, tančí, vybíhám ještě v černých gaťoch a bílé košuli, beru slivovicu a společně si připíjíme. Když odejdou, dlouho to nevydržím, beru foťák jako záminku a přidávám se k fašankovému veselí, které končím u harmoniky a písničky v jednom ze lhotských sklípků. Co s tebou živote, krutý i veselý, ještě že vás tradice máme, ještě že nás doprovázíte od počátku až po konec... Hraj muziko a nepřestávej...
RB
Ps. I když jsem takový skeptik k fotkám, první hlucké fotky z fašanku najdete prosím TADY, fotky z Ostrožské Lhoty a dalších okolních míst dám na stránky do zítřka... A další budou v březnovém čísle časopisu Krajem svatého Antonínka... A teď už mlčím, opět jsem byl moc dlouhý...