Dobrý týden, vážení čtenáři, na začátku týdne mám toho po víkendu vždycky tolik v reportérském bloku i na foťáku, že se mi těžko vybírá, co sem na stránky dát. Navíc, každý tento příspěvek vyžaduje pro "zpracování" hodně času, který teď nemám, v následujících 14 dnech musím dopsat časopis Krajem svatého Antonínka, takže má pro mě cenu každé hodina. Proto alespoň ve stručnosti...

Začnu právě časem, posunutí času o hodinu zpět je skvělá věc, škoda, že nejde takový čin dělat každé ráno. Nebo každý večer. Člověk má pocit, že se stal zázrak a dny budou mít nově 25 hodin. Dovedete si to představit? Celá hodina navíc!!!!!! A třeba tak krásná jako dnešní ráno!

O hodinu dél v práci, na poli, ve vinohradu, v hospodě, na kole, na procházce, v kostele, u ryb nebo třeba v posteli s milenkou nebo milencem. Pardon, samozřejmě že s manželkou nebo manželem :)  Nebyla by to paráda? Něco mi v tom výčtu chybí. Co bychom tedy s touto hodinou udělali? Co byste s ní udělali vy? Myslím, že bychom ji "prohospodařili" stejně jako oněch 24 hodin hodin, tedy, prožili bychom ji ve stejném kalupu, spěchu, stresu, pinožení, nebo naopak ve stejném zmaru či nudě třeba na pohovce u televize.  Já vím, hodinu více bychom měli věnovat svým dětem nebo naopak rodičům a dalším blízkým. To by jistě mělo největší smysl, bohužel na to mnozí nemáme čas, i kdyby měl den 30 hodin.

Kurnik, jak to jen dělali ty naši předci??? Doma v malém domečku pohromadě, v práci mnohdy pohromadě někde na poli, a v neděli opět spolu pohromadě. Jaké pro to mají vysvětlení například někteří naši milí vědci, kteří nám už vysvětlili jinak skoro úplně všechno?  Že láska není láska ale jen souběh jakýchsi chemických cyklů, že víra je hloupost, protože brzy si sáhneme i na cokoliv ve vesmíru, že úplná rodina je pošetilost, protože člověk je ze své podstaty spíše promiskuitní, že zlo není zlo, protože vždycky záleží na tom, z jakého úhlu se na zlo či dobro podíváme.  Toto i mnohé a mnohé další už víme, teď půjde jen o to, aby se lidstvo z tohoto obrovitého množství informací nezbláznilo. Psychiatři i psychologové mají plno, tak nevím, kde budeme my i naši následovníci chodit...   

"Čas však není na naší straně, v 21. století čelíme obrovským výzvám, jak ekonomickým, tak ekologickým, a současné výzvy nového století zvládneme jen tehdy, když se politika vzdá ideje maximalizace ekonomického růstu," přečetl jsem si ve svém oblíbeném týdeníku Respekt, který píše o nové knize historika Erika Hobsbawma.

A vidíte, já si myslel, že budeme jezdit ještě ve větších autech, že pracovnice v nedalekém hluckém Autopalu budou tahat ještě větší a těžší chladiče do těchto aut, že budeme mít ještě větší peněženky, aby do nich vešly ještě větší peníze, že ženské si nechají udělat ještě větší prsa, že postavíme ještě větší domy, že si nakoupíme ještě více oblečení, že budeme jezdit na ještě luxusnější dovolené, že hyper obchody budou ještě více nafukovací a doma budeme mít ještě větší ledničky, aby se nám do nich vešly ještě větší kusy masa. A ono ne, my (a hlavně generace po nás) se budeme spíše zmenšovat, protože jen tak méně utratíme, prosvítíme, protopíme a projíme. Jen nevím, jak to bude s prací, jestli v takovém případě budou chtít majitelé po svých zaměstnancích i méně práce.

Čím jsem starší, tím jsem možná i blbší a určitě sklerotičtější, ale poslední roky jsem stále více přesvědčený, že člověk má jedinou šanci. Pomalu se vracet jakoby zpět, vnímat mnohem více přirozený cyklus světa, vnímat církevní a přírodní "kalendář" života a tomu podřídit běh času. Tedy, běh ani ne, spíše poklus, chůzi, pomalé procházení, které jediné nám umožňuje, abychom slyšeli a cítili člověka, s kterým jdeme nebo kterého potkáváme. Bude to možná návrat trvající stovky let, ale nevadí, jsme tady tisíce let a možná tady tisíce let let budeme. Máme tedy relativně času dost.  

I moje psaní, focení či nahrávání tady (nejen) na internetu je takovou cestou zpět, zpět na rodné Slovácko, které bych nevyměnil za žádný kus světa - toto je nejcennější část naší země. Je to pro mě cesta vnější i vnitřní, ta vnější, tedy nasednutí do auta a odjezd z velkoměsta a velké novinařiny do vesnice za "mininovinařinou" byla návratem  nesnadným, ale zdánlivě jednoduchým oproti onomu návratu vnitřnímu.  Ten je mnohem složitější a času na něj je stále méně. I když máme tu šťastnou hodinu navíc.

Tady bych měl své psaní končit, i tak mi budou známí zase vyčítat, že jsem napsal opět dlouhý článek - teda, pokud ho dočtou až sem. Samozřejmě, že spěchají, ale když máme tu hodinu navíc, tož by to mohli stihnout. Co říkáte?

Vidíte, k příspěvkům jsem se nedostal. Až později. Včera jsem byl v Lipově na hodové mši svaté, s blokem, foťákem, videem, a snad i svým srdcem, velmi jsem se těšil a byl jsem šťastný, že jsem mohl být mezi lidmi, mezi kterými jsem byl. A v sobotu jsem byl na krojované svatbě, brali se dva svým způsobem už starší lidé, ona čtyřicet, on přes padesát. O to silnější pouto jsem ale mezi nimi viděl. A světe div se - oba dva měli svatbu poprvé. Tak si říkám, jestli se s tím zmenšovaním všeho možného nebude zmenšovat i počet partnerů, s kterými zkusíme ty naše životy - nádherné i bolestné - prožít...

Mějte se hezky, vážení čtenáři. A pokud je to jen trochu možné, radujme se z toho, že jsme se probudili do nového dne... Bez ohledu na to, jestli má 24 nebo 25 hodin...   

RB

    Lipov, říjen 2009, farní kostel Všech svatých