Plakát z

Byť bych při svém dnešním pohledu do peněženky nebo na svůj účet zjistil, že jsou v nejhorším stavu za poslední léta, nemůžu v dnešní den vyjádřit žádný jiný pocit, než velkou radost z toho, že můžeme slavit příchod svobody v listopadu 1989. 

Necítím vztek ani rozladěnost, jak mnozí jiní lidé, nešel bych ani nikde demonstrovat, protože dnešní den je pro mě ze všeho nejvíce dnem svátečním, kdy bychom měli alespoň symbolicky položit kytičku ke všem, kteří bojovali za naši svobodu v přetěžkých desetiletích minulého století. 

Často myslím na ty, kteří se této svobody nedožili a byli během mnoha let komunistické zvůle různorodými způsoby šikanováni. Kde hledat spravedlnost, jestliže mnozí lidé šli i přes mrtvoly a nakonec prožili život relativně v pohodě a u koryta, zatímco mnozí jiní lidé museli snášet ústrky, ponížení a chudobu? Ve skutečnosti je svět bohužel plný nespravelnosti, o to více si ale nesmírně vážím těch, kteří se snažili a snaží žít důstojný život bez toho, aniž by se před někým hrbili, panáčkovali, podváděli nebo přemýšleli, jak si co nejvíce nakrást pro sebe a své známé. 

Samozřejmě jsem z mnoha věcí zklamaný a strašně moc bych si přál, aby naše země na tom byla líp, ale viníky rozhodně nehledám v těch, kteří se zasloužili o naši dnešní svobodu, ať už bojovali proti nacistické či komunistické totalitě nebo se snažili budovat co nejlepší poměry v naší svobodné zemi.

Našim největším "nepřítelem" jsme si my sami, náš sklon k nepoctivosti, naše neschopnost všímat si věcí skutečně podstatných a náš nezájem o věci veřejné. Přesto všechno je mezi námi kromě mnoha gaunerů a hajzliků také mnoho slušných, poctivých a aktivních lidí, kteří se snaží co nejlépe vychovávat své děti a často ještě pomáhat i své zemi. Právě tito lidé jsou pro mě nadějí, že ideály 17. listopadu nezemřely, žijí v mnohých dál  a napomáhají tomu, abychom skutečně vytvořili stát slušných a svobodných občanů. 

Když jsem se dnes díval na internet a procházel si spoustu naštvaných názorů,  objevil jsem dva názory, které jsou mi nejbližší. Shodou náhod jsou od dvou žen, které napsaly na svůj profil toto:

"Krásnej 17. listopad všem lidem, co si ho zasloužili a co pořád vědí, co znamená"

"Z celého srdce děkuji všem odvážným, inteligentním a hrdým studentům, umělcům a všem lidem, díky kterým jsem se mohla narodit ve svobodné, demokratické zemi a nemusím skrývat své názory! SLAVÍME 17. LISTOPAD !"

Stěží bych asi vyjádřil své pocity lépe, proto tady ponechám především tyto dva názory, jeden patří ženě z Prahy, mé bývalé kolegyni z MF DNES, druhý mladé dívce ze Strání. Zdá se, že ženy mají více rozumu než my chlapi :)

Radek Bartoníček 

... tento výstižný plakátek jsem našel na webu České televize, a to i s tímto zajímavým článkem TADY 

Dám sem na stránky ale také jednoho muže, a to známého novináře Jindru Šídla, který v současnosti pracuje v Hospodářských novinách. Jeho hodně čtený článek k výročí listopadu 1989 najdete TADY, pod video jsem dal rovněž přepsanou kopii článku.

Rád bych také přidal odkaz na stránky Paměť národa TADY, kde si můžete přečíst o řadě zajímavých osobností ...  

Přidávám také jedno video. Pro mě je toto video symbolem dnešního svátku, můžeme na něm vidět ruské okupanty v Praze v roce 1968 a zároveň slyšet jednu písničky Marty Kubišové. Těžko lze lépe vyjádřit bolest a naděje naší země, než právě touto ukázkou. Ve chvíli, kdy se naše země nadechovala ke svobodě a prosperitě, byla v roce 1968 tím nejdrsnějším možným způsobem znásilněna a poté sloužila jako děvka cizí mocnosti a mnoha kariéristům.

Tradiční  podoba oslav listopadu 1989 v zemi, která ví, jak být nešťastná

Před třiadvaceti lety volali Češi na náměstích po návratu svobody. Naději však brzy vystřídala katastrofa: Čechům se vrátila svoboda.

Ačkoliv Češi už třiadvacet let prožívají nejsvobodnější, nejbezpečnější a nejbohatší období svých dějin, pohled do dobového tisku napovídá, že se s tím rozhodně nehodlají smířit a že jsou každý rok u příležitosti 17. listopadu připraveni vyjádřit veškeré své momentální pocity, v nichž se na prvních příčkách střídá nespokojenost, absolutní nespokojenost a naprosté znechucení.

1990:

Všeobecná frustrace z "ukradené revoluce" a nedostatečného naplnění ideálů listopadu 1989, pociťovaná především protagonisty listopadu 1989.

1991:

Všeobecná frustrace z neschopnosti politických reprezentací domluvit se na osudu společného státu Čechů a Slováků a učinit jasné rozhodnutí.

1992:

Všeobecný smutek po jasném rozhodnutí politických reprezentací domluvit se na rozpadu společného státu Čechů a Slováků.

1993:

Vzrůstající frustrace, že se ještě nemáme jako v Rakousku.

1994:

Vzrůstající frustrace, že už máme některé problémy a ceny jako v Rakousku.

1995:

Stoupající frustrace z faktu, že Češi už dva roky za sebou nepřivezli medaili z mistrovství světa v hokeji.

1996:

Vzrůstající frustrace, že jsme si sami zvolili menšinovou vládu, i když Češi vyhráli hokej a málem i fotbal.

1997:

Všeobecná frustrace z absolutně nepřehledné politické nestability.

1998:

Všeobecná frustrace z absolutně přehledné politické stability.

1999:

Velká oslava desátého výročí pádu totalitního režimu a příchodu svobody, provázená masovými demonstracemi požadujícími odstoupení všech politiků zvolených ve svobodných volbách a podporovanými politiky zvolenými ve stejných volbách.

2000:

Všeobecná frustrace vyplývající ze všeobecné frustrace.

2001:

Vzrůstající únava z období politické stability a sílící volání po návratu politické soutěže pravice a levice.

2002:

Počínající frustrace z období slabé vlády levice soupeřící s pravicí.

2003:

Všeobecná frustrace ze slabé vlády levice a volání po změně.

2004:

Rostoucí frustrace ze změny vlády ze slabé na superslabou a stále silnější volání po silném premiérovi.

2005:

Vzrůstající odpor k novému silnému premiérovi.

2006:

Všeobecné znechucení nad faktem, že ani téměř půl roku po volbách nemáme vůbec žádnou vládu.

2007:

Vzrůstající znechucení z faktu, že už zase nějakou vládu máme.

2008:

Všeobecná nejistota, jak dlouho ještě budeme mít nějakou vládu.

2009:

Velká oslava dvacátého výročí pádu totalitního režimu a příchodu svobody. Rekordní důvěra obyvatelstva v premiéra, který byl v roce 1989 členem KSČ, a jeho vládu, která neprošla žádnými volbami.

2010:

Vzrůstající frustrace z faktu, že silná vláda vzešlá ze svobodných voleb dodržuje své programové prohlášení.

2011:

Všeobecná frustrace ze skutečnosti, že silná vláda nedodržuje své programové prohlášení, všude se krade, nikdo není zatčen ani odsouzen.

2012:

Absolutní frustrace, že slabá vláda nedodržuje své programové prohlášení, všude se krade, a ještě ke všemu jsou za to politici zatýkáni a souzeni.

Autor textu: Jindřich Šídlo, Hospodářské noviny