Logo I

Zase nemůžu spát, probouzím se brzy nad ránem, což je vždycky znamení toho, že v hlavně je příliš mnoho slov a písmenek, které nemíní dospat a mně nezbývá nic jiného, než vstát a jít psát. Pokud mi někdo tento stav závidíte, věřte, že nejde o nic radostného, o čemž by vám mohla vyprávě má žena celé dlouhé "bědovací" příběhy. Nerad bych si ale stěžoval na osud, protože zároveň jsem za dar snad alespoň trošku zajímavého psaní moc vděčný a jsem šťastný, pokud se mi podaří čtenáře oslovit, potěšit, nebo je občas i trošku "štípnout".

Když mě písmenka a slova probudila nad nedělním ránem, bylo mě hned jasné, že za to může má včerejší cesta na Hanácké Slovácko, do vesnice Starovice, kde se uskutečnilo 1. setkání přátel Jižní Moravy, organizované Janem Záhorou, iniciátorem více jak 60-tisícové internetové komunity lidí kolem webu a facebooku I love  Jižní Morava. Přivezl jsem si z této cesty tolik dojmů, že už usínání mi dělalo problém, protože jsem měl chuť co nejdříve se podělit s vámi o vše, co mě na této cestě zaujalo. 

Ze všeho nejdříve bych chtěl napsat možná známé a nijak nepřekvapivé sdělení, že mě znovu a znovu fascinuje naše Slovácko z pohledu lidové kultury, o čemž jsem se ujistil i nyní na Hanáckém Slovácku, tedy v oblasti Pálavy, v místech, kde se nachází například Hustopeče, Velké Pavlovice či Velké Bílovice, prostě u mezinárodní silnice Bratislava - Brno.  

Upřímně řečeno, když jedete do těchto míst z Uherskohradišťska, kde bydlím, není toho mnoho, co by vás potěšilo - nebo alespoň, co by potěšilo mně. Slovácké vesnice jsou sice upravené a oproti šedé éře socialismu v nekonečně lepším stavu, ale mému oku tato proměna nijak moc nelahodí. Můžou za to především všemi možnými barvami zářící baráky a budovy, mezi kterými se naprosto ztrácí historie, typická slovácká architektura či něco jiného, co by člověka zaujalo. Tuto šanci slovácké vesnice při své "kapitalistické" proměně absolutně nevyužily a bojím se, že definitivně ztratily něco ze své výjimečnosti či originality. Čest výjimkám, které vesnice proměňují s ohledem na historii a bez malířské palety se všemožně zářícími barvami.

Má radost začínala možná paradoxně až po více jak 80 kilometrech, tedy ve chvíli, kdy jsem dojel do vesnice Starovice, tedy místa setkání. "Jé, tedy ještě naše "zahradnické" firmy nedorazily," radoval jsem se při pohledu na nádhernou kaštanovou alej a celý přírodní areál, který Starovice mají. Pokud by stály v regionu našeho Uherskohradišťska, vsadím své boty a s klidem i něco cennějšího, že už by tady jak mlsné včely kroužily vzpomínané firmy, navrhovaly starostovi různorodé dotace a přesvědčovaly, že proboha takové stromy a aleje tady nemůžou stát, všechno se to musí pokácet a nově nasadit, protože to je přece ten nejmodernější a nejlepší trend nové doby, kterému se brání jen hlupák a nevzdělanec - podle toho jsou také minimálně na jednu generaci "pokosená" mnohá místa na tom našem Uherskohradišťsku i jinde.  

První radost mi tedy udělala příroda, nebo také lidé, kteří přírodu neškrtí a dávají jí prostor k vyniknutí. Ve Starovicích to ví už přes jedno století, tedy od roku 1908, kdy za starého dobrého mocnářství jejich předci takový nádherný prostor osázeli a jejich dnešní vnuci či možná pravnuci tento prostor citlivě udržují - mají za to mou úctu.

Druhá radost? Jak jinak, ona lidová kultura, která mě tak fascinuje a kvůli které hlavně dělám tyto stránky. Díky organizátorovi 1. setkání přátel Jižní Moravy Honzovi Záhorovi, dorazilo na setkání několik desítek krojovaných z tohoto regionu a já byl nadšený nejen krásou krojů, ale také přístupem lidí, kteří v nich chodili. Tyto dvě "věci" nikdy neodděluji, jestliže má někdo krásný kroj, ale není vstřícný, neumí se usmát, necítím z něj lásku k onomu kroji a rodnému kraji, potom je pro mě tento kroj jen mrtvý inventář z babiččiny truhlice... Budu se vám snažit i na několika videoukázkách ukázat krásu krojů a vstřícnost lidí, věřím, že z videoukázek mým pochvalným pocitům porozumíte.

Byl jsem nadšený například  také z toho, když jsem viděl dlouhé a náročné oblékání do kobylského kroje, moc se mi líbilo i povídání, které toto oblékání doprovázelo. A stejně tak jsem žasl nad různorodostí krojů Hanáckého Slovácka a také blízkého Brněnska, které zastupovali krojovaní z Brna - Jundrova a Moravských Knínic... Také toto všechno bych vám chtěl na videoukázkách a fotkách přiblížit.  

O třetí radosti jsem se tady už částečně zmínil, byli to lidé. Jak ti krojovaní, tak i "civilisté", když někam přijedu, vždycky mě nesmírně moc zajímá chování lidí, jejich povaha, přístup, komunikativnost. Jistě, toto je vždy ošemetné, protože prostě jste závislí na tom, na koho zrovna narazíte, takže v prostředí mnoha milých lidí můžete zrovna padnout do náruče hlupákovi a naopak.  Já dám jen konkrétní a velmi stručné příklady ze včerejčka...

Ve Starovicích byl nafukovací hrad, znáte to, klasika pro děti. Zaplatili jsme za dvě naše malé dcery, jedna se šla bavit, druhá stála opodál a ne a ne jít. Když jsme odcházeli, paní od "hradů" přišla a sama od sebe nabízela vrácení peněz za jednu dceru... Druhý příklad... Stavili jsme se nedaleko od Starovic ve Vinařství U Kapličky, vyhlášená to restaurace s penzionem, známá ze seriálu Vinaři. Když jsme tak seděli, pětiletou dceru bodla vosa, takže žádný div, že začala docela dost plakat. Přišel mladý číšník, politoval ji, žádné nahněvání či stres na něm nebyl vidět, hned přinesl cibuli na bodnutí a ještě tři lízátka pro každou z dcer. Slzičky naší dcerky byly za chviličku pryč. Maličkost? Možná, já si ale takového přístupu velmi vážím. Stejně jako mě potěšili lidé ve Starovicích, kteří stáli u domů a byli zvědaví na krojový průvod. A stejně tak mě potěšil vinař, ke kterému jsme ve Starovicích zašli. Choval se mile, vstřícně, ceny měl mírné a měl chuť do povídání. I toho si velmi cením.  A čtvrtá "drobnost". Přijeli jsme do Velkých Bílovic, chtěli jsme co nejlépe uvidět místní vyhlášené sklepy a vinice. Pro návštěvníka je obtížné toto místo při jízdě autem najít, hledali jsme ho tedy, zastavili jsme, mladší žena se omlouvá, že není místní, ale druhá žena hned přijde k autu a vše podrobně a s úsměvem vysvětluje... Ano, do takových míst se rád vrátím.     

Co napsat nakonec a jak toto všechno shrnout? Miluju samozřejmě své rodné Slovácko, ale zároveň netrpím žádným přehnaným idealizováním, dobře jsem si vědom, že na světě je nemálo míst, kde jsou prostě lidé usměvavější, šťastnější, vstřícnější a přejícnější. Ti naši lidoví autoři jako byl Zdeněk Galuška a další to moc dobře věděli, stejně jako třeba bratří Mrštíci, kteří napsali tak famózní hry o vesnici. Na druhé straně máme být ale na co pyšní, byť lidovou kulturu každý nemusí a má na to plné právo, tak prostě právě ona je tím nejcennějším, co máme - včera jsem se o tom snad potisící přesvědčil.

Stejně tak je ale nesmírně důležité chování lidí, ať už mají něco s lidovou kulturou společného nebo nemají, na jakémkoliv místě si musí lidé uvědomit, že jejich chování rozhoduje o tom, jaký názor si na to které místo udělá ten, kdo mezi ně přijede, zavítá, zabloudí. A za třetí mi dovolte jmenovat krajinu. Ne přírodu, ale krajinu, protože za krajinu považuji jak přírodu, tak také všechno, co prostě krajinu tvoří, tedy soukromé domy a zahrádky či zahrady, veřejná místa, kostely, radnice, sportovní areály,  všechny zelené plochy i políčka kolem vesnic. To, jak toto všechno vypadá, jak se to daří místním udržovat, v čem a jak zachovávají podobu míst, kterou převzali po svých předcích,  to všechno, věřím, nakonec působí jak na projíždějícího "cizince", tak na našince, na jeho duši, srdce, každodenní jednání.

Jsem si vědom toho, že také naše Slovácko je "předmětem" mnoha zájmů a vlivů, každý se potřebuje nějak uživit a zdaleka ne každý přitom dává na první místo zájem celku, komunity, která všude možně žije, krajiny, která je pro nás mnohem důležitější, než jsme ochotni si často připustit. O to více držím palce každému, komu jde především o "veřejné blaho", tedy lidem, kteří přemýšlejí ve prospěch celku, kteří si jsou vědomi koloběhu života i důležitosti tradic, kteří konají s ohledem na to, že my z tohoto světa zmizíme, ale zůstanou tu naši potomci, naše krajina, náš rodný kraj, naše cenné tradice.  

RB 

Postupně se budu snažit v neděli a v pondělí přidávat sem na stránky videa a fotky, které jsem na Hanáckém Slovácku udělal. Krojová pestrost i chování krojovaných mě moc potěšily a ještě jednou jim i takto přes své stránky děkuju!

Tento pár na videoukázce je z Hustopečí, oslovil jsem je hned na začátku setkání, aniž bych věděl, že odpoledne budou vyhlášeni jako nejkrásnější pár 1. setkání přátel Jižní Moravy. Oběma to slušelo, ale soutěž berte s nadhledem, věřím, iže i tak braly i ostatní krojované páry, protože velké díky patřím všem, kteří v kroji přišli.... Pusťte si povídání této dvojice, zve vás na hody, které jsou už za čtrnáct dní... Zaujalo mě i povídání dívky na videu, jmenuje se Šárka a mluví o tom, jak se s rodinou přestěhovala z Brna na venkov, řekne vám i to, jak je ráda či neráda za toto přestěhování. 

V PŘEDCHÁZEJÍCÍ, PRVNÍ ČASTI, SE SNAŽÍM VĚNOVAT NÁRODOPISU, KRAJINĚ, HANÁCKEMU SLOVÁCKU...
 
A TADY, V DRUHÉ ČÁSTI, SAMOTNÉMU 1. SETKÁNÍ PŘÁTEL JIŽNÍ MORAVY...

Pokud jde o samotnou podobu 1. setkání přátel Jižní Moravy, je také mnoho toho, co by šlo napsat. Jel jsem na toto setkání především s obrovskou zvědavostí, protože neznám jedince, který by za vlastní peníze uspořádal podobné setkání. Moc mě zajímal on sám, ale také to, jak setkání bude vypadat. První pocity?

Sami si můžete pustit videoukázky a udělat si názor.  Na třech z nich jsem zachytil povídání Jana Záhory, hlavního organizátora, zajímavého člověka, kterého moc neznám. Proto jsem mu napsal v týdnu mail, proto jsem jel na místo setkání a také proto jsem si s ním povídal.

Každopádně ale oceňuji jeho snahu udělat takové setkání. A osobně mu za něj děkuji, protože nebýt tohoto setkání, nebylo by ani toho všeho, o čem píší v první části tohoto příspěvku, tedy mé radosti nad Hanáckým Slováckem. Pan Záhora mě hned na začátku psaní po žádal o tykání, takže tím i vysvětluji, proč mu na videu tykám a i nyní budu o něm mluvit jako o Honzovi. Jako vždy se ale chovám nezávisle a píši to, co si myslím, nedostal jsem od něj žádné peníze a nejsem tedy ani jeho placeným "propagátorem". 

Když mi povídal o tom, jaké měl při organizování setkání těžkosti ze strany starostů a podnikatelů, po kterých chtěl podporu 1. setkání přátel Jižní Moravy, věříl jsem mu, že to neměl skutečně jednoduché. Když prostě něco takového dělá jedinec, je to pro mnohé komerce, něco hanlivého, skoro nepatřičného, sám jsem se setkal s tím, že se mě někteří ptali, proč této "komerci" věnuji prostor. Když by nějaké krojové setkání udělala obec, město, kraj nebo někdo jiný, veřejný, zaplatil by z cizích (našich) peněz často velké sumy, tak najednou máme potřebu se na to dívat jaksi "dobrácky". Chápu to, ale úplně normální to není...

Proč jsem se tedy této "komerci" věnoval? Protože mě zajímá naše Slovácko se vším všudy, zajímají mě lidé, a Honza za zájem stojí. Na celé "akci" rozhodně nevydělal, lidí přišlo velmi málo, na fb mu sice přislíbilo účast přes 600 lidí, ale jestli jich bylo v reálu sto, tak to si nejsem jistý. Ti, kteří mu takové setkání nepřáli, se můžou z tohoto pohledu radovat. Já si naopak myslím, že každý jedinec, ať už podnikatel či nepodnikatel, který má rád lidovou kulturu a snaží se pro ni něco udělat, si zaslouží podporu a pozvbuzení. A nejen pro lidovou kulturu...

Možná se mnou nebudete souhlasit, ale není na našem Slovácku moc podnikatelů, kteří by ve větším něco podporovali,  nevím o nich a daleko více slyším příběhy různých "držgrešlů", kteří si raději pořídí něco zbytečně honosného, než aby byli "mecenáši" a  něco podporovali. Jak už jsem kdysi napsal, když si někdo vydělá peníze, má plné práci si s nimi dělat co chce, ale já se hluboce klaním před každým, kdo vlastní peníze dá ve prospěch něčeho veřejného, ať už třeba lidové kultury, vzdělávání dětí či čehokoliv jiného, užitečného.