To je počasí, to je počasí, nádherné slunečné dny jsou pryč, vypadá to na déšť, mračna a chladno. A jelikož nežijeme zrovna v nejjižnější části tohoto našeho pozemského světa, nedá se žádné velké vylepšení čekat pěkných pár týdnů a měsíců. Ještě horší než pohled na počasí je ale pohled na nás samotných, stačí potkat pár lidí, podívat se jim do tváře a člověk ztratí náladu na celý týden. Už jsem jich dnes několik takových potkal, ale kdoví, možná jsem se tvářil stejně zakysle jako oni. Jenže, co s tím, pokud nemáme balík peněz, abychom se přestěhovali někde, kde je lepší počasí i usměvavější obličeje? Nezbude nám nic jiného, než abychom to tady spolu zase do jara nějak přežili. Ach, jo :)

Tak se aspoň zkusme na sebe trošku usmívat, podejme druhému v čemkoliv pomocnou ruku, dejme se do řeči s tím, kdo kousek od nás sedí třeba v kavárně či hospodě, stojí ve frontě nebo přetrpělivě čeká v čekárně u lékaře - a že těch plných čekáren je bohužel v naší matičce zemi mnoho přemnoho. Sám ale z vlastní zkušenosti vím, a jistě to víte, vážení čtenáři, také, že někdy se stačí toho druhého neznámého dotknout pohledem či slovem, a ten druhý "kouzelně" roztaje a promění se z kakabuse v prima společníka či společnici. Tož, pojďme to zkusit, když už nám do toho prší a mrazí ...

Nechtěl jsem ovšem dnes psát o počasí, chtěl jsem "jen" sepsat několik poděkování a zároveň přislíbit, co byste tady na stránkách měli během tohoto týdne najít. Minulý týden s pěkným počasím jsem využil k mnoha setkáním, která mi dodala opět sílu i přesvědčení, že má smysl věnovat se tomu, o co se pokouším a v čem vidím smysl svého snažení. Po konci projektu Naší adresy i poruše disku s mnoha tisíci fotkami, zvukovými záznamy a videoukázkami z posledních měsíců, jsem zvažoval tečku a klid, ale asi by to bylo předčasné. Asi ...

Pokud budu ale pokračovat, budu se snažit mnohem víc vyjíždět mimo Ostrožsko a Horňácko do dalších částí Slovácka, které se pokusím mapovat "svým" stylem, tedy pomocí textů, videoukázek, fotek i zvukových záznamů. Jen bych k tomu potřeboval mnohem víc času a také pár peněz, protože jakmile toto člověk dělá narychlo, je to udýchané a suché, bez života. Potřeboval bych také spřízněné duše, ale v tomto jsem stále větší pesimista.

Rychle ale k tomu, proč jsem vlastně začal psát dnešní řádky. Chtěl bych velmi poděkovat lidem ve Strání za jejich vstřícnost a srdečnost, s kterou jsem se setkal při své sobotní a nedělní návštěvě. Moc jim děkuju a vzkazuju, že videoukázky, fotky i text určitě tady na stránkách v příštích dnech najdou. Opravdu, díky, díky, bylo to pro mě obrovské povzbuzení!

Děkuju také lidem z Lipova, s nimiž jsem se setkal v neděli odpoledne. Bylo to milé a velmi příjemné setkání, k němuž se jistě vrátím tady na webu i v časopisu. Přijel jsem především za výstavou ovoce a zeleniny, nad kterou by jistě kdejaký trošku zkušený novinář mávl rukou či zívl pusou, ale mně se opět a opět po návratu z Prahy na Slovácko potvrzuje následující svatá novinářská pravda - nejsou velcí a malí lidé, stejně jako nejsou velké či malé věci, všechno kolem nás je tajuplné a zajímavé, všude můžeme najít něco, co osloví naše srdce a zazáří jako drahokam. Záleží jen na nás, jakýma očima se na svět kolem sebe díváme a co dokážeme uvidět. Znovu a znovu myslím na Karla Čapka, protože právě on dokázal uvidět ve zdánlivě obyčejném životě mnoho neobyčejného a vzácného.

Chtěl bych také poděkovat do Uherského Ostrohu paní ředitelce křesťanské mateřské školky, která mi umožnila být v minulém týdnu přítomen ve školce Dnu díkůvzdání. Bylo to úžasné setkání, její snaha oslovit společně děti a jejich rodiče, třeba zapojením do tance radosti, mě dojala, bylo to opravdu neobyčejné. Druhá věc je, že my samozřejmě na žádné tance radosti nejsme, proč bychom tančili v kruhu s jinými dětmi a rodiči, lepší je sedět, ťukat do mobilu nebo třeba opékat špekáčky. Nikomu to nevyčítám, vždyť jsem možná stejný, "zmrlík bez úsměvu". Tanec radosti uvidíte tady na webu, a do antonínkového časopisu napíšu, o co že se to paní ředitelka pokouší.   

A na webu se objeví také několik video ukázek z novoveských hodů. Byly bohužel mokré a také poněkud smutné, při předávání májky v místní sportovní hale loňským stárkům (protože letos o stárkování nikdo neměl zájem), jsem cítil, že atmosféra byla jakási zvláštní. Nicméně zájem o hody byl, jak o sobotní stavění máje, tak o nedělní tančení krojovaných v tělocvičně. I v Ostrožské Nové Vsi jsem ale našel několik nadšenců, kterým není fuk, jak moc to už nich bude nebo nebude žít, rád jsem si s nimi povídal a jistě z tohoto povídání budu čerpat při psaní.

Nejvíc ale myslím na tamního nového kněze, který přišel z Valašska. Včera jsem ho slyšel povídat poprvé a musím vám říci, že to byl další zážitek minulých dnů. Je jiný, než "my" ze Slovácka, nejen jinak mluví, ale také jsem cítil, že jinak než my přistupuje k životu. V jeho povídání byla nejistota a také ostych, ale právě v ostychu můžeme cítit opravdovost a upřímnost. A já ji z tohoto člověka cítil. Zároveň jsem ale myslel také na kněze, který tu byl před ním a velmi, velmi těžce se mu odtud odcházelo. Na hody přijel "jen tak", v civilu, obyčejné bundě, povídal jsem si s ním, viděl jsem mu přes jeho brýle v očích slzy a věděl, že by dal všechno na světě za to, aby se mohl vrátit.  

Tak, víc toho nenapíšu, těch setkání bylo v minulém týdnu mnoho a mnoho (bohužel mnohé další jsem nestihl), přinesly mi mimo jiné inspiraci pro další psaní i přemýšlení. V naprosté většině šlo o setkání příjemná a zajímavá, zklamání přišlo jen z místa, kde bych to možná nejméně čekal - z Hluku, z nových "památkových" domků, z jejichž velmi nedávného vzniku jsem měl obrovskou radost. O tomto zklamání ale psát nebudu, ne že  bych chtěl psát jen "růžově", ale v některých případech je lepší mlčet, protože má slova by mohla vyvolat reakci, která by mě zbytečně rozptylovala. Teď chci jen co nejvíce času a klidu na psaní. Mějte se hezky, držím vám palce, abyste měli štěstí na lidi i na život ...

RB