Možná by stačila strohá zpráva - nezapomeňte jít prosím k volbám, dnes můžete svůj hlas odevzdat od 14:00 do 22:00, zítra od 8:00 do 14:00. Tečka.

Možná bych ještě mohl připsat - vemte si jen občanku, jinak se nemusíte o nic starat, pokud nemáte volební lístky, nevadí, u volební urny vám dají nové, aniž byste jim museli vysvětlovat, proč nemáte z domu své. A možná ještě jedna důležitá věta - volit musíte v místě svého trvalého bydliště. Pokud chcete volit jinde, nyní už nemáte šanci, takovou možnost jste měli naposledy sedm dní před volbami, kdy jste mohli požádat o voličský průkaz - s ním jste mohli volit kdekoliv. Tak, to by mohlo být všechno, ostatní už je na vašem rozumu a srdci.

Kdybyste přece jen chtěli další "úřední" zprávy, můžete najít na webu mnoho informací. Doporučuji vám třeba tyto:

Vše o volbách před volbami najdete TADY...

A vše o volbách po volbách, tedy výsledky on - line můžete sledovat TADY...

Co k tomu dodat? Nějak mi chybí slova. Čím víc stárnu, tím víc si uvědomuju, jak politika člověka životem provází. Když jsem dělal novináře v MF DNES v Praze a zblízka psal například o posledních parlamentních volbách, bylo to přirozené. I když jsem se ale vrátil domů, protože jsem mimo jiné ztratil víru ve smysl psaní o politice, poznávám, že člověka politika zasahuje téměř každý den.

Politiku vidím a slyším všude možně a stále víc věřím tomu, že lidský život je ve skutečnosti krátký, protože za jeden život člověk vidí řadu let mnoho stejných politických tváří. Viděl jsem je ve dvaceti, vidím je ve čtyřiceti a stále víc věřím tomu, že mnohé uvidím i v šedesáti - pokud se jich vůbec dožiju. Pořád je to jeden můj život. A pořád stejné tváře a slova, které musím poslouchat, pokud si nechci zalít uši voskem.     

Snad by mi ty tváře a slova ani nevadily, kdyby ona slova, která rok co rok slyším, nebyly ve skutečnostmi sliby, které politici téměř nikdy neplní. Bože, kolik slov jsem za ta léta slyšel v parlamentu i v televizi na téma korupce, omezování výhod politiků či nezadlužování naší země! Statisíce! A další statisíce slov o nutnosti co nejkvalitnější výchovy na školách, o nutnosti být solidární s nemocnými a stárnoucími, stejně jako o nutnosti neplýtvat veřejnými penězi.

Jenže, jaká byla skutečnost? Mnohem hroznější než moje představy. Výchovu dětí ve školách jsme prošvihli a navíc děti přerůstají rodičům přes hlavu, o plýtvání penězi nemá smysl mluvit, proteklo jich do všelijakých kapes víc než ropy v Mexickém zálivu, a politici? Místo omezení své moci a finančních požitků se naparují stále víc, ať sedí v Praze nebo v kdejakém okresním městečku.   

Ten, kdo si nenakradl nic z této moci ani peněz, rychle stárne. Zatímco jsme mnozí byli dřív voliči, které vůbec nezajímal nějaký státní rozpočet nebo "nějací" důchodci s důchody, stačilo pár let a už víme, že za pár jar budeme důchodci také. Dnešní dvacetiletí nám pochopitelně nemůžou rozumět, protože důchodci jsou pro ně jakási přebytečná skupina lidí, kterou by bylo nejlepší odstřelit  - než budou sami důchodci.

Nejhorší na tom všem jsou ale opět slova politiků. Ve dvaceti jsem slyšel, že tato země musí přece šetřit, tato země musí myslet na starší generace, tato země si nesmí dovolit, aby časem nebylo na důchody. Ve čtyřiceti jsem slyšel to samé. Nezměnilo se nic. Tedy kromě toho, že jsme zestárli a tito politici i ti, kteř byli na ně napojeni, se dokázali postarat co nejlépe o sebe, své rodiny a své známé. Tato země je ale stále více zadlužená, zadlužená je stále více celá Evropa a nikdo nedokáže odhadnout, co špatného nastane v příštích letech.      

Nečekejte ode mě žádný závěr ve stylu volání po konci politických dinosaurů, jak to dělá populisticky jedna politická strana. To je příliš laciné a jednoduché, byť to přináší úžasné volební výsledky v průzkumech. Pokud je někde chyba, není hlavní chyba v politicích, ale v nás samotných, v nás voličích. Politiky máme takové, jaké jsme si my zvolili, jsou obrázkem nás, naší společnosti, ze které se příliš brzy po příchodu demokracie vytratily ideály, na kterých může jedině demokracie růst.

Přes všechna hluboká zklamání není řešením zloba, bojkot voleb ani volba komunistů či jiných podobných partají, těžících ze všech možných nepěkných lidských vlastností. Demokracie vyžaduje trpělivost, poctivost a moudrost, začíná třeba tím, že si sedneme na prázdné židličky při jednání našeho malého obecního zastupitelstva nebo budeme pečlivě sledovat naše zástupce v krajském zastupitelstvu nebo v parlamentu - v dnešní informační době k tomu máme mnoho možností.

Tam i tam jistě budeme objevovat takové, kterým budeme postupně důvěřovat a budeme jim dávat hlas. Pokud nás bude co nejvíce, nemusíme mít obavy o naši zemi ani budoucnost našich dětí. Chce to jediné. Abychom začali sami u sebe - třeba tím, že v klidu zapřemýšlíme nad volebními lístky a půjdeme dát hlas tomu, koho známe, komu věříme a u koho cítíme, že má schopnosti i srdce myslet víc na druhé než na sebe.  

Přeji vám hodně štěstí - vám i této zemi ...

RB