Boršický kroj,

Škoda, že tam ten Vlastik není ještě více dnů, říkám si nad jeho moc pěknými "cestopisy", které píše z New Yorku, kde zastupuje se svými dvěma žáky Českou republiku. 

TADY jsou jeho další dvě psaní 

Pokud nejste napojeni na fb, překopíruji tady Vlastikova psaní.

TADY je jeho psaní z pondělí 13. října, které jsem dal sem na stránky

A následně dávám úterý a středu:

SVĚTOVÉ FINÁLE NEW YORK ... den 3. úterý 14. října 2014

Díky, obyvatelé Gothamu!

Už když jsem si skládal v noci věci do skříňky a do kosnu, našel jsem hned v prvním šuplíku Bibli. „Tak takto mě vítáš, Ameriko? Říkáš mi tím něco?" šlo mi hlavou.

Před snídaní jsme s Petrem vyfotili hotelový pokoj. Museli jsme. Byl z něho ještě pořád tak unešený, jak včera. Fotili jsme a já povídal historky z Ameriky. Petr ležel na zemi v křečích smíchu, když jsem mu popisoval, jak jsem skoro umrzl ve sprše, než jsem přišel na to, jak ovládat baterii. Sám se ještě v záchvatu smíchu válím teď, když si vzpomenu, jak jsem hned po té u snídaně rozpůlenou pletenku poslal do opékacího stroje, jak do něho zajela, ale pak se v něm zasekla a já se nenápadně a pak už nápadně, protože jsem se lekl, že tam chytne plamenem, se ji snažil odtud spodem podávacími kleštičkami vypáčit. Němce vedle u stolu jsem dozajista pobavil.

V devět se poprvé všech sedm týmů potkalo. Japonci jsou lidé činu. Jedou přesně podle plánu. Takže v devět nula jedna už jsme svištěli autobusem do srdce NYC na Manhattan. Chaos v organizaci rozhodně nevládne. Na sedačkách hned za řidičem jsme našli čtyři sedačky s cedulkami Czech Republic. Od té chvíle tu jsme ve všem první na ráně a Němci hned za námi, protože lidé z Panasonic vše řadí podle abecedy. Všichni mají čas se připravit a poučit z našich chyb, ale snad je to aspoň drobná naděje pro vyhlášení.

V buse jsem nechápal, proč nemohu uložit batoh nad sebe, proč jsou všude kolem mě nataženy mraky elektrických šňůr. V další minutě jsem pochopil. Během cesty jsme se měli jednotlivě všem ostatním představit. Uznal jsem, že hodinu v buse z NJ do NYC umí pořadatelé beze zbytku využít. Slyšel jsem hlasy všech, ovšem obličej neviděl ani jeden. Autobus je totiž k hromadnému seznamování nepřátelským prostředím... Navíc, než k nám zezadu doputoval mikrofon, vjeli jsme do Lincolnova tunelu. Lucka začala mluvit v okamžiku, kdy okolní svět potemněl a nachystaná kamera v mých rukou přestala stíhat. Ale nezoufejte, lidi, máme aspoň zvuk a to i toho, jak jsem všem zazpíval do mikrofonu ranní písničku od nás - Už je slunko z téj hory ven, vstávaj milá, je bílý den... Slovenka Zuzka vedle mě v ten moment asi psychicky odpadla, ale japonský výbuch nadšení po posledním tónu písničky neznal mezí...

Euforie ze mě rychle vyprchala, když nás o pár minut později vysadili na Manhattanu, do ruky vtiskli mapu s křížkem, kde bude ve 12.15 oběd a poslali samotných na procházku. Už vím, jaký pocit měl ten malý kluk ve filmu Sám doma. Jenže já tam nebyl sám a v ruce svíral mapku, která nevypadala ani jak mapa, ale spíš slovy okótovaná čtvercová síť. Asi bylo patrné naše zděšení, takže nakonec každý tým dostal jednoho patrona. Nás si vzala paní Kimberly ze severoamerické centrály Panasonic v NJ. Byla skvělá. Neustále usměvavá a i my se rozzářili, když se po pár krocích před námi rozblikaly tisíce reklam na Times Square. Tak to byl nářez a pastva pro oči - sightseeing „Times Squre Group Walk". Ohromný pohled!

Na Times Square jsme navštívili dvě největší hračkárny v USA, největší obchoďák s lentilkama na světě a nejprestižnější obchod s čokoládou. Přesvědčili jsme nakonec Kimberly i Marilyn - skvělou černošskou víceprezidentku Panasonis v USA, aby nás vzali i k obyčejným „ťamanom" na suvenýry. Jenom se smály a vybíraly si tam s námi. Chovají se tu k nám moc pěkně a zvláště k dětem. Oběd proběhl v obrovské pizzerii, která dřív byla kostelem - Lunch @ John´s Pizzeria, prý nejlepší v NYC. Odpočinek i ztišení jsme už potřebovali.

Po jídle jsme vystoupali na střechu vyhlídkového autobusu a začala tříhodinová exkuze po NYC - sightseeing „Dubble Decker Bus". Město nás ohromilo svou velikostí a výškou. Mrakodrapy se nad námi nakláněly, jako by nás měly každou chvíli, když ne přímo rozdrtit, tak aspoň pohltit. Díval jsem se kolem sebe a nasával neopakovatelnou atmosféru. V polovině projížďky jsme zastavili v Pumphouse Park nedaleko Ground Zero u řeky Hudson. Socha Svobody nám kynula přes vodu. A byl nádherný pohled na mrakodrapy New Jersey. Krása. Krása. v zátylku mě ale mrazila vzpomínka na Dvojčata, která šla k zemi v roce 2001 jen padesát metrů za mnou. Pomodlil jsem se za ty lidi mrtvé i jejich blízké. Ach jo.

Autobus se obrátil a při návratu nás zavezl přes čínskou čtvrť do Little Italy na Welcome Dinner @ La Monna. Světlo je obrovský umělec a kejklíř s pocity. Slunce se chýlilo k obzoru a v těch naoranžovělých paprscích teď ulice dýchaly jinak. Méně jsem fotil a spíše pozoroval Newyorčany kolem v ulicích i za okny v prvních patrech. Když se mě pak japonští filmaři, kteří zaznamenávají KWN Awards Week, ptali, co říkám na NYC, musel jsem zformulovat své jednodenní pocity.

Newyorčané mi včera přišli jako cestující našeho transatlantického letu. Uzavření v omezeném prostoru té všeobklopující betonové džungle se sluchátky z iPhonů na uších - v úniku před skutečným světem do svého vlastního osobního virtuálního prostoru. Obdivuju je. Přišli mi podle způsobu chůze, gest a ležérnosti jako sebevědomí tvrďáci s dobrým srdcem - batmani a batmanky z Gothamu.

Po večeři v italské restauraci, kde došlo na smažák i mořské plody, se promítaly všechny soutěžní filmy. Šli jsme opět první. Lucka i Petr přes všechny své obavy představili KAMIL AND ME zdárně a po jeho zhlédnutí se našemu snímku dostalo bouřlivého potlesku. Naši žáci si zvykají na angličtinu, jako běžný prostředek komunikace a mám pocit, že tato cesta se stane pro jejich další studium cizího jazyka velkou motivací! Den pokročil.

Bylo deset v noci, když jsme nabrali kurz New Jersey - hotel. Lucka hned s hlavou na cedulce Czech Republic usnula, netušíc, že neprospí tu celou hodinku k hotelu, ale jen chvilinku a znovu bude vytržena ze snu. Asi Japonce proklínala, když autobus zastavil a ozvalo se: „Jdeme se fotit!" Jenže pak se jí i nám rozzářily oči.

Nastala neopakovatelná chvíle. Byla černá noc, my stáli na vysokém kopci a za řekou svítil Manhatthan v celé své obrovské vznešenosti. Sedl jsem si očarován na zídku a nechal ten obraz proplouvat všemi kouty své mysli. Pocítil jsem, že jsem se dnes zmýlil. Newyorčané nejsou batmani a pistolníci. Jsou to mágové a čaroději! A pocítil jsem, že to, co tu dokázali vyčarovat, si s sebou už ponesu celý život.

Díky, obyvatelé Gothamu! Máte můj obdiv!

fota i text: Vlastimil Ondra 

SVĚTOVÉ FINÁLE NEW YORK ... den 4. středa 15. října 2014

Dnes byl vyčerpávající den. Je půlhodina před půlnocí a jdu psát a upravovat fotky. Před hodinou jsme se vrátili ze slavnostního vyhlášení KWN Global Contest 2014 po celodenním pobytu v New Jersey a budeme vstávat už v pět, protože jedeme do ranního vysílání televizní stanice NBC. Přesto chci napsat aspoň pár řádků domů, aby především naše rodiny věděly, jak se nám vede a jak jsme dopadli

Takže hlavní cenu získal německý tým za film týkající se utrpení židů za druhé světové války. My jsme obdrželi BEST FRIENDSHIP AWARD. Překvapilo nás, že letos se nerozdávaly ceny jako obyčejně za scénář, střih, kameru apod. Při 25. výročí celosvětové soutěže Kid Witness News se oceňoval lidský rozměr v přístupu k problémům našeho světa. Proto jsme na cenu ZA PŘÁTELSTVÍ, kterou jsme obdrželi, velmi pyšní. Bylo to to hlavní poselství, které jsme do filmu vložili a jsme nadšení z toho, že se nám ho podařilo natolik dobře filmařsky zobrazit, že ho porota ve filmu našla a ocenila.

Naše přátelství s mentálně postiženými z Uh. Brodu ale filmem nekončí. Už se těšíme na další setkávání, nejblíže na školní vánoční akademii 14. 12. 2014. Jaké ceny obdržely ostatní týmy, plus to, co na filmech vyzdvihla porota, najdete na stránce Panasonic zde: http://panasonic.net/kwn/contest2014/judges.html#anc02

Děkujeme všem, kteří nám fandí a za Atlantským oceánem na nás myslí. Nemyslete, moc to tu pro nás znamená. Prožíváme tu velmi náročné dny nabité programem. Japonci jsou nezničitelní Program je velmi zajímavý, ale pro sebe a na odpočinek přes den prakticky čas vůbec nemáme. Tak se nedivte, že Lucka a Petr vždy po velmi namáhavém a těžkém dnu v noci tak kolem desáté (to je u nás doma čtyři ráno)na facebooku hltají každý lajk a několikrát dokola čtou každý komentář, který jste v předchozím dnu napsali. Ještě jednou vřelé díky! A pište dál a nejlépe ještě víc.

Přikládám fotky. Najdete tam záběry z muzea v Newarku, které jsme prošli dopoledne. Potom jen pár snímků ze španělské restaurace v New Jersey. Ale lidi, tak parádní jídlo a hned šest chodů jsme ještě v Americe neměli! Děcka skoro praskly Následovala pohlídka centrály Panasonic pro Severní Ameriku v New Jersey, především Panasonic Inovation Center. Tam jsme si užili hlavně masážního křesla a dalších vychytávek.

No a v neposlední řadě objevíte fotky z nácviku slavnostního ceremoniálu a následně z vlastního předávání cen, které propuklo v celé své kráse v půl šesté odpoledne. Celým programem provázela velmi známá moderátorka CNN. Byli zde přítomni nejen aktéři filmů, zástupci Panasonic a porota, ale v sále seděli i američtí senátoři, velvyslanci zemí, které zde měly zastoupení a mnohé další významné osobnosti newyorského politického a kulturního života. Však si to přečtěte na židlích, které jsem před galavečerem vyfotil ještě prázdné. Byli jsme v šoku a hledali nějakého zástupce naší vlasti. Bohužel, byli jsme tu sami...

Na konci fotogalerie z 15. října 2014 si prohlédnete ještě fotky z večírku. Každý stát zde zastoupený měl připraveno jedno typické jídlo. Američané seznali, že ČR nejlépe budou, nám z neznámých důvodů, reprezentovat bramborové placky. To Japonci tu třeba měli sushi a Němci řízek. Ale i tak to bylo velmi milé a cítili jsme se velmi poctěni všímavostí našich hostitelů.

Nakonec chci ještě říct, že po několika dnech se děti i dospěláci z jednotlivých týmů už známe a je nám spolu stále více dobře. Stejně tak jsme rádi za skvělou japonsko-americkou organizaci týdne. „Panasonici" jsou sice neúnavní, ale také velmi dobrosrdeční a zlatí. Je o nás výborně postaráno. Děkujeme!

Je půl druhé ráno. Musím jít aspoň chvíli spát.

Ještě napíšu, co nás čeká už za tři a půl hodiny? Tj. ve čtvrtek 16. října, náš 5. den v USA?

06:00 - head to NYC

07.30 - TODAY SHOW - TV station tour NBC http://www.today.com/

12.40 - Ferry / Head to Liberty Island = trajektem k soše Svobody

14.00-16.00 UNESCO World Heritage Eco Learning Program

16.10 - Ferry / Back to hotel 17.50 - Meet at hotel lobby / head to restaurant 18.40- 21.30 - Farewell Dinner

Dobrou noc, vlastně ráno :)

Fota a text: Vlastimil Ondra

Tolik Vlastik Ondra, postupně sem dám také jeho fotky...