Sedm statečných

Nemyslím si, že by ta žena byla špatná či zlá, byla pouze upřímná a mluvila tak, jak by na jejím místě mluvila skoro každá jiná manželka. "Můj muž raději do toho spolku vstoupil, i když ví, že předseda toho spolku už napáchal po dědině dost zla," pravila mi tato žena a odpověď měla také na mou poznámku, jestli není lepší se proti takovému člověku postavit, než se zařadit do jedné skupiny s ním.

"Není to lepší, lepší je naopak si s ním nezahrávat a nejít proti němu. On bude jednou starostou," odpověděla a to tak, že o své předpovědi byla zcela přesvědčena. Vždyť si prý už v jedněch volbách dost hlasů koupil. Nakonec dodala, že i tento zlý člověk dokáže být při povídání docela dobrý a určitě by dokázal pro dědinu leccos dobrého. "Takto je to lepší, raději s ním než proti němu," řekla na rozloučenou a nechala mě vlastnímu přemýšlení. 

Přemýšlel jsem nad jejími slovy tehdy, je to už pár dnů, přemýšlel jsem nad nimi také po celé ty dny a vracím se k nim i nyní. Možná mi někteří budete rozumnět a možná mi i někteří dáte za pravdu. Víte, když mi zní v hlavě slova oné ženy, zní mi stejně také názory řady lidí, které na našem Slovácku potkávám. Všechny jsou stejné povahy a ze všech je člověku úzko u srdce - byť mám pro ně, jak jinak, do určité míry pochopení. Souhlasit s nimi ale nelze.

Od všech těchto lidí slýchávám, co špatného se děje v jejich okolí, kdo a co zlého provedl, jak někdo někomu ublížil. Zároveň ale říkají, že se proti tomu nedá nic dělat, že proti tomu nic rozhodně nebudou dělat oni a že je lepší se raději o to či oni ani nezajímat. Nechtějí mít sami problémy, nechtějí dělat problémy své rodině, nechtějí přijít o práci...

Poslouchám je a teprve s přibývajícími lety mi dochází, že zlo většinou vůbec nepůsobí nějak otevřeně, není na první pohled až tak zřetelné či označené, a už vůbec toto zlo na sebe nijak zvlášť neupozorňuje. Zlo, tedy zlí lidé, působí tak nějak skrytě, nenápadně, trpělivě a pomalu ubližují druhým a jdou si za svými cíly, které prostě tak nějak považují za správné, přirozené, nijak podivné.

Můžou takto postupovat, a často takto postupují, právě proto, že se jim nikdo nepostaví, nikdo je neokřikne, nikdo nedá zcela jasně najevo, že to, co dělají je špatné, nikdo se nepřidá na stranu těch, komu ubližují - raději se s tím zlem paktují, protože prostě být se zlem se může docela vyplatit a někteří jedinci jsou na to dokonce pyšní a rádi se s takovým zlem vystavují. Navíc, člověk, který žádá právo a spravedlnost, je mnohem nepohodlnější, otravnější, svým způsobem umanutější a divnější než ten, kdo prostě v klidu, pohodě a k vlastní radosti ubližuje. Člověk, který promyšleně páchá zlo a činí nespravedlnosti, se naopak umí usmívat, ví koho a jak oslovit, s klidem může být dobrý hostitel i společník, zvláště, pokud se věci dějí tak, jak on si přál a vše mu vychází. 

Když ovšem půjdete po stopách tohoto zla, když se budete zajímat, komu a co takto zlý člověk provedl, často se toho mnoho nedozvíze - zejména, pokud budete cestovat v čase. Ve vesnických knihách se totiž o působení takového poloskrytého zla nepíše, dědiny totiž chtějí většinou knihy, kde se můžou jen vychvalovat a při konečném sepisování berou mnohem více ohled na ono zlo než na jeho oběti. Šak se do těch knih začtěte. Zlo (nejen) z vesnického prostředí se tak objevuje většinou v románech, filmech, divadelních hrách - bez toho, aniž by bylo pojmenováno konkrétně na konkrétních lidech a skutcích.  

Stále častěji mám proto pocit, že dědiny (ale i města) nepotřebují ještě víc třeba folklorních kroužků, muzik, různorodých spolků, zpěváků, nebo koštovačů vína či slivovice. Toho všeho je svým způsobem habaděj a noviny pomalu nepíší o ničem jiném. Co nám tedy dnes chybí? Citelně nám chybí stateční lidé, kteří budou mít odvahu pojmenovat pravdu i zlo a budou mít odvahu se proti různým špatnostem postavit. Je to možná paradox, vždyť dnešní doba je svobodnější než kterákoliv jiná za posledních mnoho desítek let. Přesto tomu tak je, svobodu máme, ale lidé se často chovají a vystupují nesvobodně.

Kdybych chtěl použít příměr, použil bych příměr z westernů, třeba těch s veleznámými americkými hrdiny padesátých let, kteří přijíždějí s koltem a na koni do odlehlých míst Divokého Západu, plného zkorumpovaných šerifů. Přijíždějí, aby tyto šerify vypráskali, postavili se čelem k různorodým neřádům a přinesli tak právo, spravedlnost i pravdu. Často jsem je obdivoval a obdivuji je také dnes, možná víc, než kdykoliv v minulosti. I když - i toto jejich hrdinství mělo své limity. Po zjednání pořádku totiž většinou odjeli zase dál a místní lidi nechali napospas svému osudu. Osudu, který časem opět přivedl v nějaké podobě další zlo.

Jak se zdá, zachránci z Divokého Západu jen stěží docválají na svých koních doprostřed Evropy. Když se ale nepostaví proti zlu oni, kdo tedy jiný?  

RB