Přehled fotografií

Sál. Obecní sál v Boršicích u Blatnice. Takový ten staromódní, s menším pódiem, galerkou a „doupětem" v podzemí, kde se chodí během plesů na vínko nebo třeba na gulášek.  Prostě „obyčejný" sál se zašlými parketami, na  kterém si dovedeme ještě představit naše předky, kteří dokázali protancovat i prozpívat celou noc.

Teď v něm stojí poněkud rozpačitě a osaměle několik mužů, kteří se pokusí  dát dohromady něco, aniž by měli jistotu, že výsledek bude úspěšný. „Chceme se pokusit u nás založit mužský sbor. Proto jsem vás pozval, abyste nám poradili a pomohli," říká jeden z nich těm druhým.

První problém - kdo bude zpívat?

Jeho prosba se může zdát "cizím" nepochopitelná, vždyť na mnoha jiných místech Slovácka je takový sbor téměř samozřejmostí. Některé mají tradici několika desetiletí, mnohé další vznikly v poslední letech, byť skoro všude shání mladé posily. Když člověk sleduje tady na Slovácku četná setkání sborů, skoro zapomíná na fakt, že zpěv i hudba z vesnic mizí. A dobře je to vidět právě v Boršicích u Blatnice. O to sympatičtější je snaha těchto několika mužů, kteří se snaží proti tomuto "trendu"postavit.

Sami to ale stěží dokáží. Potřebují pomoc z „venku", vítají proto mezi sebou kantora  z nedaleké Nivnice, který má se „vzkříšením" lidové muziky velké zkušenosti. V Nivnici a Bánově vede hned několik souborů  a jeho projekty patří k tomu nejzajímavějšímu, co v Čechách a na Moravě v této oblasti existuje. Když například loni připravil na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici vystoupení se svými dětmi ze souboru Nivnička a s Hradišťanem Jiřího Pavlici, dočkali se jedné z hlavních festivalových cen.

„Přivedl jsem ho, protože nevím, jak mužské sbory fungují. Nevím to, a pokud to víte vy, tak nám poraďte," pokračuje ten, který setkání svolal, a  lituje, že přišlo méně mužů než čekal.

Zatím jich tady není ani deset, nechybí ale starosta a místní farář. Většinou spíše starší muži, ale na první pohled obětavci, kteří mají zájem pomoci. V sále je zima, každý je oblečený do bundy, z počátku to vypadá, že se spíš zvednou a půjdou domů. V nedělním odpoledním tichu ale začíná přibývat slov, snaha je evidentní, první je na řadě téma, co by vlastně zatím neexistující sbor zpíval - pokud se tedy dá vůbec dohromady dost chlapů.

„Já sem tady něco donésl, ale sů tam spíš písničky z Hluku a ze Sůchova, od nás z Boršic tam skoro nic néjni," říká muž, který se opírá o berle. Dlouhá léta byl varhaníkem v kostele, muzikantem - samoukem, který opustil kůr teprve loni po třicetileté činnosti. Musel přijet na elektrickém vozíku, jedna nohu má umělou. Vytahuje zažloutlý zpěvník z třicátých let minulého století. „Chtělo by to aspoň deset, patnáct zpěváků," podotýká.Jenže kterých?

Druhý problém - co budeme zpívat?

Možná kdysi by stačilo zajít jen do vedlejší hospody a nebyl by problém najít zpěváků dostatek. To ale bývalo dřív. Teď je boršická hospoda stejná jako mnoho hospod jinde. Moderní vybavení, zapnutá televize, několik hostů, kteří pozorují obrazovku nebo sem tam prohodí mezi sebou pár slov. A pak omladina, hrubý slovník, zpěv žádný,  jeden mladík před chvílí zvracel na záchodě a další se mu snažili poněkud vrávoravými pohyby pomoci. V dnešní době už zpěváci v hospodě nejsou - a často ani jinde.

Muži v sále si budou muset pomoci sami. Padají sice návrhy, že by šlo členy sboru hledat přes obecní rozhlas nebo přes osobní návštěvy, ale zatím všechno nasvědčuje, že buď navrátí zpívání do Boršic oni nebo už nikdo jiný.

Učitel z Nivnice bere harmoniku  a začíná zpívat. „Ánduličko Anno, Ánduličko Anno, nébylo ťa, nébylo ťa, včéra doma ráno, včéra doma ráno." „Tak třeba tato by šla, co říkáte?" ptá se mužů.Jeden z nich, možná nejstarší, zvedá ruku a začíná sám zpívat. „Pod Javorinů, pod Javorinů, v zeleném pólu, v zeleném pólu," znějí první slova. Přidává se harmonika, zpěvák získává větší jistotu a pokračuje: „Boršičtí mládenci orů, boršičtí mládenci orů. Ej orů, ej orů, enom některý, enom některý..." Na další slova si ale vzpomíná jen těžko, písnička rychle končí.

„Všecko sa mně to vyparilo z hlavy ven. Pokud sa to neopakuje kolik roků," vysvětluje, a je na něm vidět zklamání. Další se mu snaží se slovy pomoc, ale také se mu to moc nedaří.

Je jasné, že bez textů písniček bude další snaha marná. Učitel navrhuje, že texty i s notami by mohl dodat - nazpíval je už dříve se svými dětmi. Stačí zajít na internet a některé z nich vzít ze stránek Nivničky. Malá skupinka se tak přesouvá k počítači do kanceláře starosty.

 „V Boršicách bývala řada muzikantů, bývalo tady i mnoho spolků. Chtěl bych, abychom se zkusili k některým tradicím aspoň částečně vrátit," vysvětluje starosta, který přišel s návrhem na založení sboru. „Ať se tady něco rodí, ať se něco vrátí," dodává ještě a všem nalévá slivovici.

Texty jsou vytištěné a okopírované, muži sedí kolem stolu a opět se pouští do zpěvu. „Rež, rež, rež, drobňučká, ty jsi moje malučká, po potoku chodila, na kačeny volala, kač, kač, kač, kačena, nasypem ti jačmeňa..." Nejistota začíná mizet, hlasy nabývají na síle, na Slovácku se možná začíná právě rodit další mužský sbor.  

RADEK BARTONÍČEK