Zemřela nejstarší Lhoťanka, paní Kateřina Miklíčková ...
Dnes ráno jsem šel ze školky a dozvěděl jsem se, že zemřela paní Kateřina Miklíčková, letos by se dožila 99 let, nikdo starší, kdo by toho tolik pamatoval, v naší obci nežil. Je ale věk vůbec nějak důležitý?
Když zemře někdo mladý, pociťujeme hlubokou lítost a říkáme, je to strašné, měl celý život před sebou. Když odejde někdo starší, nebo starý, odvětíme s úlevou: "Dožil se krásného věku." Rozumím tomuto našemu přístupu, ale stejně si vždycky říkám: Život je nádherný v každé jeho části, byť ta poslední je nejtěžší, nikomu z nás se ale nechce z toho světa odcházet někam do neznáma.
Právě na toto myslím, když si vybavuji poslední setkání s paní Miklíčkovou. Není to tak dávno, psal jsem o ní do zatím posledního čísla časopisu Krajem svatého Antonínka, který vyšel v prosinci. "Nevím, jestli mně to bude přáno. A jestli né, tak mě pochovajte a je," odpověla mi při našem setkání zcela věcně k tématu odchodu smrti. "Abych vám pravdu řekla, užila sem všeckého dost, veselosti aj starostí. Všecko je to už ale pryč."
Kdo jste paní Miklíčkovou znali, vzpomínejte na ni a přijďte si s ní případně rozloučit v pondělí do lhotského kostela sv. Jakuba staršího. A vy ostatní žijte tak, abyste si mohli na konci svého života říkat to, co si říkala ona. Užívajte veselosti a mějte v sobě sílu překonávat starosti.
RB
Tady je ještě článek ze zmiňovaného časopisu ...
Nejstarší ze Lhoty
Je to obdivuhodný věk - 98 let. A má ho žena, ke které jsem přišel a jejíž povídání jsem poslouchal. Paní Kateřina Miklíčková se narodila v roce 1912 - ještě nezačala první světová válka, ještě neexistovalo Československo.
„Byly sme čtyré, a když mně mamička umřely, bylo mně dvanáct roků," začíná vyprávění tato žena a popisuje, jak si dodnes vybavuje, jak „mamička" ležely na smrtelné posteli a děti stály kolem ní. „Víte, jak nám bylo? Slza jim tékly, ale promlúvit s nama jim nešlo," pokračují dál „stařenka", ale přes jejich vlastní slze se jim těžko vypráví dál.
Trápí je už různé nemoci, málo slyší, ale paměť mají vynikající. Pamatují si tolik detailů, okamžiků, lidí i písniček. Když jich poslouchám, přemýšlím o relativitě času.
Jim jejich vzpomínky připadají, jakoby se staly včera, zatímco já, mladší, tomu nemůžeme rozumět, protože při poslouchání toho, co se stalo dávno, mám pocit, jakoby se to nestalo vůbec. Jenže, ono se to stalo, lidé, o kterých slyšíme, skutečně žili a stáli tady na zemi stejně jako tady teď stojíme my.
A tak když paní Miklíčková mluvila o tom, jak její manžel sedával v kuchyni, kde si nyní povídáme, a netrpělivě v kroji čekal na autobus s muzikanty, já si představoval pana Miklíčka i autobus plný dalších lidí, kteří milovali muziku a zábavu, představoval si, jak zastavují na cestě před další muzikantskou štací a natěšený pan Miklíček za nimi utíká - takové autobusy s takto veselými a svým způsobem bezstarostnými lidmi dnes už moc nenajdeme.
Ale vraťme se k naší hostitelce, její vyprávění pokračuje. Mládí neměla nijak jednoduché, po základní škole sloužila ve službě v Troubkách a poté v Malackách - starala se o děti i o zvířata, vařila, dělala, co bylo třeba. Když se vrátila, stavila se svým otcem malý domek, vdávala se v sedmadvaceti letech, vzala si muzikanta Miklíčka, seznámili se přes jeho sestru, s níž kamarádila.
„Byl hodný, on hrál a já sem nechyběla na žádné muzice," vzpomíná na manželství, ze kterého byly dvě dcery. A jaká byla svatba? „Žádná! Kdo by ju dělál?"podotknou tetička s dovětkem, že život byl v té době velmi tvrdý a také skromný. Většinu života dělaly v družstvu, nechtěly do něj, ale, když jim pohrozili, že jedna z jejich dcer, které mezitím vyrostly, přijde o práci, tak nakonec do družstva vstoupily.
Když se ptám, na co nejčastěji vzpomínají, je to právě muzika, jezdění s muzikanty, příprava krojů - na to všecko se těšily, když už dcery odrostly a oni měly více času. Život šel ale dál, manžel zemřel, starší dcera se provdala daleko, a tak paní Miklíčková bydlí u mladší dcery a jejího muže. Přitom se těší z toho, jak se o ni dobře starají, a jak jim zdraví dlouho sloužilo.
„V devadesáti rokoch sa mě doktoři v nemocnici ptali, kde sem tam v minulosti ležala. Vy ste nebyla na žádném oddělení? divili sa," říkají s úsměvem a hned dodávají: „Abych vám pravdu řekla, užila sem všeckého dost. Veselosti aj starostí. Všecko je to už ale pryč." Samozřejmě, ptám se na magickou stovku. „Nevím, jestli mně to bude přáno. A jestli né, tak mě pochováte a je."
Radek Bartoníček s pomocí Ludmily Hájkové
Ps. Ze setkání existuje také zvukový záznam, jsem rád, že jsem paní Miklíčkovou nahrál. Pokud máte možnost nahrávat vaše pamětníky, učiňte tak prosím, každý lidský život má smysl zachytit ...