Průvodce Slováckem - Slovácko na vlastní srdce

Zemřel Stanislav Budař

Zatracený život... I když na život bychom nadávat neměli... Když dnes bily na věži kostela hodiny,myslel jsem, že jen odbíjejí celou hodinu - jenže do té ještě několik minut chybělo. Nebylo tedy pochyb, že zvony oznamují smrt někoho z nás, nás, kteří bydlíme tady v údolí a smrt každého vždy nějakým způsobem prožíváme. Nevěděl jsem, kdo nás opustil tentokrát, až v podvečer zazvonil telefon - zemřel pan Budař, někde ve Španělsku, zasáhla ho mořská vlna... To místo se jmenuje mys Finisterre, před objevením Ameriky jej Evropané považovali za konec světa... Další dodrobnosti nejsou důležité... Měl padesát pět let.

Vzpomněl jsem si na jeho mejlík, který mi posílal před několika týdny, a kde lidem nabízel tuto cestu za hranice. Farnost Ostrožská Lhota ji uspořádala ke 100. výročí posvěcení kostela sv. Jakuba St., šlo o poutní zájezd ke hrobu sv. Jakuba do SANTIAGO de Compostela, s možností jít posledních 100 km pěšky. Návrat 3. července.

Zemřel člověk, se kterým jsem vlastně nikdy nemluvil, ale nepochybuji, že toho udělal mnoho pro druhé. Člověk, který se svou ženou prakticky z ničeho vybudovali cukrářství, které dnes patří k nejkvalitnějším a proto nejznámnějším v našem regionu. Kolikrát jsem jen slyšel na všech možných místech chválu na jejich podnik, kolik stálých "fanoušků" si dokázali najít přímo ve Lhotě, plná cukrárna toho byla mnohdy tím nejlepším důkazem.

Moje osobní vzpomínka se týká především Vánoc či Velikonoc. Když obcházel mužský sbor vesnici, myslím, že se nestalo, aby právě pan Budař se svou ženou nečekali ve dveřích a neměli připravené pohoštění. Někdo možná namítne, že samozřejmost, ale ne, i život na vesnici se mění a dveře při obchůzce bývají stále častěji v řadě domů zavřené.

Tady ale čekalo srdečné přivítání, posezení, popovídání i zpěv. Kdysi jsem se o něm tady na stránkách zmiňoval, byla to vánoční obchůzka, někdo začal zpívat a postupně se přidali všichni, včetně pana Budaře a jeho ženy. Byla to píseň duchovní, zpívaná s takovou radostí a silou, jakou jsem nikdy předtím ani potom nepoznal.

Možná je to neslušný zvyk, ale přijdu-li na návštěvu, snažím se všímat si prostředí, do kterého jsem přišel. A tady nebylo možné nevšimnout si skromnosti, patrné na každém místě. O to více tady byla vidět i cítit víra, vtělená například i do krásných dřevěných plastik.

To je tedy má vzpomínka na muže, který dokazoval obdarovávat jiné podstatně více než sám sebe. Kolikrát jsem ho jen viděl někde pomáhat. Více slov napsat nemůžu, protože existují jistě mnozí jiní, kteří ho znali více a důvěrněji. Nezlobte se proto, pokud jsem mu věnoval tuto vzpomínku...

RB

Pana Budaře jsem fotil před několika málo dny na Sv. Antonínku při slavnostní mši k 340. výročí kaple Sv. Antonína. Pomáhal svému otci, skvělému muži z Blatnice pod Sv. Antonínkem, když přebíral od arcibiskupa Jana Graubnera výjimečné ocenění za službu tomuto poutnímu místu...