Začtěte se do dalšího, velmi zajímavého, povídání paní Jiřiny Pilátové, která vzpomíná na své dětství na Žítkové. Tentokrát píše tak trochu o výchově dětí, víře i strašidlech.

TADY prosím najdete všechna předcházející povídání...

RB

O víře, výchově i strašidlech 

Hodně mi utkvěla v paměti „boží přikázání a sedmero hlavních hříchů". To bylo snad základem výchovy a utváření osobnosti člověka. Tato připomínaní a odkazy používal hlavně dědeček, třebaže víra a křesťanství mu moc neříkaly. Tvrdil, že kdyby Bůh byl, nedopustil by, aby se dělo takové bezpráví a nepřístojnosti, které se dějí. Ale nikdy se nerouhal, nebo-li, choval se vždy v souladu s těmi přikázáními. A nás k tomu také vedl, nenásilně, ale vedl. A nejen on, všichni dospělí kolem nás.

Například: „Neber to, není to tvoje, budeš mít hřích a půjdeš do pekla!" Protože jeden z hříchů je NEPOKRADEŠ! Ono to určitě fungovalo, protože se domy nezamykaly, a když dospělí někam odcházeli, nechali nás děti hlídat dům. Nechejte dnes odemčeno a jako dohled dejte dnes třeba jen desetileté dítě! Nevím, jak by to v mnoha případech dopadlo.

Další takové důležité poučení bylo: "Cti otce svého a matku svou" Nikdo o svých předcích nemluvil nelichotivě, aspoň před námi ne. Určité zásady se musely dodržovat. Když je neporušili dospělí, nedovolilo si je porušit ani potomstvo. Hodně to bylo o vzorech a příkladech. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsem doma nikdy neslyšela žádná vulgární slova, která dnes běžně dokáží používat už malí předškoláci.

Další, co bylo často slýchat byla pýcha, lakomství, hněv a lenost. To bylo velmi často připomínáno. Kde bylo  v domě děvče, nikdy by nikdo nenašel žádnou pavučinu. To byla totiž vizitka pyšné dívky, a ta to měla složité pak i u kluků. Dříve se podlahy  - dřevěné  - zametaly  a neexistovalo nevymést  každý kout. Nevracel nás nikdo to udělat pořádně a hned teď. Bylo nám jen řečeno, že tam přijde kočička udělat hromádku a příště se na to nezapomnělo - obávaje se těch následků , když se v sobotu drhla rýžákem a vytírala  hadrem. Já jsem neměla nikdy večer čas si poskládat své věci pěkně na místo. Několikrát jsem je našla ráno roztahané po celém domě, s odkazem, že to byl asi skřítek Pořádníček. Dodnes nemám s tímto žádný problém.

Hodně si pomáhali ti naši vychovatelé pořekadly. A zdá se, že to bylo lepší, než příkazy. Působilo to nenásilně, ale výchovně. Tak to bylo i se strašením různými nadpřirozenými bytostmi. To už jsem byla v měšťance, maminka pracovala ve Zbrojovce v Bojkovicích a měla odpolední směnu. No a jelikož  v prázdniny pobývali u nás starší bratranci a sestřenky, vydala jsem se s nimi na slezinu, kde se zpívalo a hrálo na kytaru a harmoniku. Jenže jsme se pozapomněli a vraceli se domů až za tmy. Chodník vedl přes lesík, kde byla tma tmoucí. Takže nás šel doprovodit asi osmnáctiletý hoch s baterkou, aby posvítil na cestu.

Jaké bylo ale překvapení, když se proti nám přibližovala vysoká, bílá postava. To nikdo nečekal. Hoch s baterkou se otočil a utíkal zpátky a my ve dvojicích, držících se za ruce a volajících na pomoc maminku, jsme utíkali do kopce, co nám nohy stačily - rychle domů. Strýc, převlečený za toto strašidlo měl co dělat, aby byl doma dříve než my. Do domu se vrátil otevřeným oknem a vyšel ven s otázkou: „Co se děje?" Dodnes se ale nepřiznal k tomuto činu, jen se vždy potutelně usmívá. A co my toulavé děti? Celé prázdniny nemusel mít nikdo strach, že nepřijdeme včas domů.

Tenkrát jsme se báli strašidel, dnes se bojíme zlých a zákeřných lidí. Kdoví co je horší?

Jiřina Pilátová