Jsem rád, že vám na nedělní odpočinkový den můžu nabídnout další část krásného vyprávění paní Jiřiny Pilátové z jejího dětství. Tentokrát paní Pilátová píše o tom, jak jí její babička a dědeček vychovávali - jak víme, klasičtí dědečkové i babičky mizí, i proto se svět mění spíše k horšímu...

První povídání paní Pilátové je prosím TADY... 

Druhé TADY...

Třetí TADY...

A čtvrté si prosím můžete právě nyní přečíst - udělejte si hezkou neděli...

Dětství s babičkou a dědečkem

Mé dětství bylo docela pěkné  i  přesto, že jsem vyrůstala v neúplné rodině. Otce mi zcela určitě nahrazoval dědeček, babička občas zastupovala maminku, která se musela starat o zabezpečení rodiny. Odjížděla na celou sezonu za prací do cukrovaru v Hrušovanech nad Jevišovkou a bydlela vždy u svého bratra v Čejkovicích.

Už jako malý  špunti jsme byli vedeni k samostatnosti a trochu k zodpovědnosti. Dostávali jsme drobné úkoly, jako bylo například  nošení drobných smrkových větví na podpal z blízkého lesíka, dříví ze šopy, hlídání drůbeže, aby nešla vyzobávat obilí, trhání řebříčku a kopřiv pro malá krůťata a kuřata. Prostě vždy se nás snažili dědeček a babička něčím „důležitým" zaměstnat, abychom neprováděli nějaké neplechy. No a jak nám léta přibývala, nároky se stupňovaly.

Nikdy mě nenapadlo abych řekla, že to neudělám. Bylo to asi i tím, že z úst dospělých jsem nikdy neslyšela, že něco dělat nebudou. Byli nám příkladem, jak ke každé práci přistupovali vždy s jakousi samozřejmostí. A každou práci se snažili vždy dokončit. Nebylo slyšet: „Já to dodělám zítra, dnes už nemohu", jak to občas slyším doma a berou mě při tom všichni čerti.

Dospělý byl pro nás děti vždy někdo, nedovolily jsme si velice v ničem oponovat, všem jsme vykaly. To už jsem chodila do páté či šesté třídy, když nám maminka nabídla tykání.  Dodnes je pro mne samozřejmostí všem tetám a strýcům vykat, přesto, že mé děti jim klidně tykají . Dnes se ve všem upřednostňují děti, napřed ony, potom rodiče. Dříve se například u oběda dělilo maso podle zásluh. Většinou to byla vařená drůbež a na nás děti zbyla křídla nebo krk. Dnes to nejlepší dětem, sobě až co zbude. Ale také jsme si všeho jinak vážily.

Jak jsem se těšívala na večerní vyprávění, při nichž bylo na stole naloupaných a na čtvrtky nakrájených jablek. Chutnala daleko víc, než celá. Tím nás rozmazloval dědeček. A když začal vyprávět ty jeho strašidelné příběhy, nikdo nás nemusel pobízet ke spaní. Zalezla jsem obyčejně k babičce do postele, duchnu na hlavu a byl do rána od dětí pokoj. To byly ještě strožoky, které se musely nacpávat slámou. Když byl čerstvě nacpaný, byla postel vysoká a krásně voněla obilím.

Hraček jsme neměli, první panenku jsem dostala po sestřenici, která byla o šest let starší. Kočárek pro ni mi nahradila krabice. Místo auta uřezal dědeček čtyři kola ze dřeva, vyvrtal do nich díry a přibil je na otesané polínko.Skromné ale vzácné. Jak jsme si jich  považovali. Musela nastoupit naše fantazie, abychom si vyhráli.

Nejraději jsme si ale hráli na nakresleném políčku s barevnými fazolemi na ovečky a vlka.To nás zaškoloval dědeček. I do různých ručních prací jako bylo pletení košíků ale i pletení z vlny. Plétal papuče ke krojům. No a abychom nezlobili, tak nás zapojil a s velkou trpělivostí vysvětloval postupy. Babičce jsem pomáhala při předení angorské vlny podávat malé chomáčky, které kroucením spojovala a stáčela na kolovrátku nebo při vyšívání navlékat bavlnky. Tak se nás snažili různými činnostmi zaměstnávat a zároveň nám předávali pracovní dovednosti.

Maminka nám zase hodně zpívala a četla pohádky, klasické, kde dobro vždy vítězilo a zlo bylo patřičně potrestáno. Ale když trestala nás, myslím tím výprask, tak největší ochránce byla babička s dědečkem, kde jsme vždy našli útočiště. Když nebyli po ruce, tak jsem si šla postesknout psíkovi nebo kočce, která hned skočila do klína a spokojeně vrněla, měla jsem je za tiché spojence a dodnes bych jim nedokázala ublížit.

Jelikož nebyla televize, hodně se chodilo na besedy k sousedům a v neděli obyčejně k rodině. To nás vedli ke zdravení, a to pěkně hlasitému! Při potkání nebo příchodu někam se zdravilo: "Pochválen buď Ježíš Kristus". Při odchodu: "S pánem Bohem." No a když jsme zastihli někoho při práci, tak se volalo: "Pomož pán Bůh."  A hlavně nám bylo přikazováno, nikomu se neposmívat - pro nějakou vadu, nebo nemohoucnost, za to ten dotyčný nemůže.

To by se nám mohlo stát ještě něco horšího a toho jsem se vždy dost bála. Do dneška to mám v sobě zakódované,  a  když slyším nebo vidím nějaké posměšky, vždy si na to vzpomenu a napomínám i mé potomky. Zda jim to utkví v paměti  jako mně, to nevím.

Jiřina Pilátová