Před několika dny jsem tady na stránkách slíbil, že zájemcům budu "přinášet" pravidelné vzpomínky na rodnou Žítkovou, tak, jak mi tyto krásně napsané vzpomínky posílala jejich autorka paní Jiřina Pilátová. Tímto okamžikem tedy začínám, dnes si můžete přečíst na úplném začátku článek, kterým vám paní Pilátovou představím - jsou v něm i některé věty, které jsem nedávno vepsal do sloupečku pro Slovácké noviny. A od soboty 4. dubna si už budete moci, týden co týden, číst jen a jen její vyprávění.     

Mimochodem, tento následující text jsem napsal už před více jak dvěma lety. K jeho publikování jsem se ale nedostal, pořád bylo něco "aktuálnějšího" - samozřejmě, relativně aktuálnějšího. Podobné je to i v současnosti. Místo, abych zaznamenával životy pamětníků, dělám spoustu zbytečných věcí - které mi ale teď připadají (nebo spíš připadaly) hróóózně důležité a neodkladné...

RB 

... o paní Jiřině Pilátové

Na začátku byl jen stručný mail, reakce jedné ze čtenářek mých internetových stránek na mou výzvu, aby lidé zaznamenávali vzpomínky své i lidí kolem sebe na „staré časy", na minulé století.

„Jsem rodačka z obce Žítková, a když začnu svým vnukům vyprávět své zážitky z dětství, nevěří mi," zareagovala na výzvu letos v únoru na několika řádcích šestapadesátiletá paní Jiřina Pilátová.

Když jsem ji takřka obratem vyzval, aby se pokusila své zážitky z dětství popsat, netušil jsem, co bude následovat. „Budu vám asi své vzpomínky posílat po kousku, zatím to s počítačem moc neumím a tiskárnu nemám. Přihlásila jsem se ale do kurzu na počítače a potřebuji se zdokonalit v psaní," odpověděla mi o několik minut později.

A potom, nepravidelně, čas od času přicházely maily právě s jejími vzpomínkami. Někdy s omluvou, že se ozývá se zpožděním, protože vnuci a práce jí nedovolují psát častěji, jindy s prosbou, abych její vyprávění „posoudil". „Vážený pane, až budete mít volnou chvilku, prosila bych Vás o vyjádření k těm mým blábolům," stálo v jednom z nich.

Bláboly? Měl jsem paní Pilátové psát, jak se na každé její psaní těším? Jak od prvního vyprávění cítím, že její povídání je zajímavé a zaslouží si vytištění?

„I když mám v rodném listě jako místo narození Uherské Hradiště, srdcem i duší jsem „Žítkovčanka". A čím jsem starší, tím víc se jí cítím. Pro mne to je a zůstane ten nejkrásnější kousek naší země. Prostě domov," byla úplně první slova jejích vzpomínek.

„Když se člověk zadíval z vrchu ze Žítkové po okolí, bylo vidět kus krásné krajiny, v níž vždy shluk ovocných stromů ukrýval nějaký ten příbytek," pokračovala. „A když se snesla tma nad krajinu, připadalo mi to jako obloha posetá hvězdami. Někde jedno světýlko, jinde nanejvýš dvě nebo tři. A z každého domu stoupal dým a byl slyšet štěkot psa. Byl to někdy problém, hlavně večer, projít okolo baráku, kde byl puštěný pes. To se nosil kus chleba v kapse, na úplatek, aby vás nechal na pokoji."

S každým dalším vyprávěním se před mými oči odehrával život, který je dnes už skutečně k neuvěření. Život, který měl mnohá tajemství, život, v němž lidé opravdu žili v souladu s přírodou, měli k sobě opravdu blízko a každá jejich tradice měla opravdu svůj praktický smysl, nešlo o nic hraného, divadelního, oznamovaného na plakátech.

Paní Pilátová psala podrobně, rozepisovala se například o výchově dětí (to žily ještě babičky, které vnoučata hodně naučily), nedostatku peněz i skromných podmínkách ve škole.

„Topilo se v kamnech, dřevem a uhlím. Lavice spojené dohromady se sklápěcími sedátky.I když prostředí školy bylo dost neútulné, chodila jsem do ní ráda. Už třeba proto, že jsem se mohla stýkat se svými vrstevníky, pro velkou vzdálenost mezi sousedy jsme se totiž s jinými dětmi scházet nemohli. Škola byla k tomu ideální. A ty dlouhé přestávky, strávené na „hřišti" zvaném Čerenka. Tam se hrály různé hry, počínaje fotbalem, míčovou školkou, skákáním přes švihadla, tichou poštou, hrou na rádia, na jména, stoličky, a nevím co ještě. Někdy jsme takto strávili celý den..."

Velmi rychle se ze mě stal pozorný a nadšený čtenář, podobající se dnešním čtenářům kouzelníka Pottera, který s napětím čekal na další a další díly z života na Žítkové. A když se paní Pilátová pustila do podrobného líčení toho, jak vypadala Žítková od zimy do podzimu, nemohl jsem se při zimním čtení dočkat jejího vyprávění o jaru a létu.

„Sněhu bývalo po kolena i víc. Lidé se scházeli na besedy, žádná televize! Obyčejně to bylo draní peří, a když bylo dodrané, tak se hrály karty nebo se jen tak povídalo," psala paní Pilátová a zmínila se například o tetičce Sedlačíkové. Drábka se jí říkalo.

„To byla na tu dobu hodně moderní paní. Nosila kalhoty a kouřila. Cigarety si balila sama, a jak jí to šlo! A těch různých příběhů, co jsme se jako děti neposlouchávaly. Ale jak se začalo o něčem, co se před dětmi nehodilo, jen se řeklo: „Sú tu kterýsi bosí." A buď se řeč stočila jinam, nebo jsme museli my děti ven. A když se blížilo jaro - a to až třeba příště," skončila najednou paní Pilátová své únorové psaní a já se nemohl dočkat, kdy bude příště.

„Po dlouhé zimě se vždy všichni těšili na vytoužené jaro," pokračovala v psaní, na které jsem musel čekat skoro celý měsíc. Ale dočkal jsem se a s radostí četl například o tom, jak s babičkou pozorovaly probouzející se přírodu, jak sbíraly i připravovaly k snědku na mnoho způsobů jablka, hrušky i švestky. Krájely je, vařily, sušily, nic nepřišlo nazmar.

Paní Pilátovou jsem za celou dobu psaní neviděl. Většinu času jsem byl v Praze a navíc se obával, abych „nepřetrhl" niť jejího poutavého vyprávění. Navštívil jsem ji až minulý týden, kdy jsem věděl, že budu připravovat tento článek. Našel jsem ji v Záhorovicích, kde žije se svou rodinou, a hned po přivítání jsem se musel usmívat - v kuchyni totiž sušila švestky. A chystala se pro vnuky připravit švestky podle receptu babičky.

I během návštěvy jsem cítil, jak ji dětství a dospívání na Žítkové „poznamenalo". Zůstal jí vztah k půdě i přírodě, s manželem mají hodně polí a ovocných stromů, a když jsem ji chtěl vyfotit, jeli jsme za Záhorovice, kde se paní Pilátová stará mimo jiné o včely. „Pořídila jsem si je loni i se synem," říkala.

Když jsem ji poslouchal a viděl její optimismus, nechtěl jsem ani věřit tomu, že měla za sebou vážné zdravotní problémy i voperování bay-passu na popohánění srdce. „Stěžovat si nemá smysl. Já se dívám na život s optimismem."

Samozřejmě přišla řeč i na současnou Žítkovou, zrovna o víkendu tam byla paní Pilátová obírat trnky. „To už je něco absolutně jiného. Všechno je zarostené, to dřív nebývalo."

Rozloučil jsem se a jel se na Žítkovou podívat. Za Bojkovicemi se cesta šplhá strmě vzhůru ke kopcům, ve kterých žijí právě Žítkovjané. Procházel jsem se vesnicí a skoro nikoho neviděl, obchod byl otevřený jen do jedné, v hospodě seděli kromě hostinského dva chlapi a u zastávky autobusu se někdo s batohem díval na jízdní řád.

Pomalu se stmívalo a já si vybavoval vyprávění paní Pilátové o dávných večerech, které Žítkovjané prožívali povídáním u ohňů.

„Večery jsme trávili většinou u ohně, ve kterých si každý pekl brambory na večeři. K nim jsme popíjeli čerstvě nadojené teplé mléko, které jsme si nechali nadojit přímo do hrníčka, a jak jsme si na tom pochutnávali!! Když pršelo, pekly se v troubě nebo byly vařené. A to se změnilo, jen když se stloukalo máslo v máselnici - opět jsme se museli na tom podílet. To pak bylo čerstvé podmáslí (ne šlehané jako dnes) pěkně řídké s kousíčky másla a teplým, doma v peci pečeným, chlebem. No a když oheň, tak i písničky. To Doliny jen hučely - ozvěnou z těch kopců. A kolik jich bylo, lidové i zlidovělé, dodnes je notujeme při rodinných oslavách."

RB