Marie Perutková

Hned na začátku upozorňuju, že následující článeček a video nejsou zrovna dobré pro začátek týdne, kdy člověk nemívá zrovinka nejlepší náladu a navíc ze všeho nejvíce spěchá. Budu vám ale vděčný, pokud se někdy k tomuto videu nebo textu vrátíte, případně, někoho z vás tento materiál bude inspirovat.

Tedy - pokud máte dnes chuť jen na rychlé informace, klikněte do pravé části těchto stránek a projděte si ranní noviny, pusťe si ranní televizní nebo rozhlasové zpravodajství, případně se podívejte, co se děje ve světě - kupříkladu Radek Štěpánek "vyklepl" na tenisovém turnaji posledního soupeře a Hugo Chávez "vyklepl" v referendu své Chilany, když si zajistil patrně doživotní panování nad jejich životy (sociální "spravedlnost" opět zafungovala jako skvělý recept na blbost lidí)... Pojďme raději domů :)

A pokud tedy máte přece jen více času a chuti, mrkněte prosím na video, nenechte se odradit reklamou na začátku, nemůžu za ni, štve mě stejně jako vás...

Tady najdete prosím videozáznam s povídáním o blatnickém muzeu - myslím, že byste "čuměli", kdybyste viděli, co obsahuje, Blatničané ostatním pěkně v tomto odskočili, gratuluju... 
 
Na tomto videu na stránkách mi velmi záleží, tento typ zprávy byl přesně tím, kvůli čemu jsem mimo jiné stránky v minulosti zakládal a chtěl se tomuto co nejvíce věnovat - i když mi bylo jasné, že tím nezajistím stránkám co největší návštěvnost. Šlo o zprávy, které by tvořily celou sérii portrétů pamětníků a zajímavých lidí Slovácka, portrétů lidí, u kterých bych nahrával jejich povídání nebo je přímo natáčel na video. Tolikrát jsem se chtěl k těmto portrétům vrátit, jenže bohužel v cestě mi pořád stojí desítky jiných úkolů, které mě odvádí od nejpodstatnějších věcí. 

Když jsem před několika lety o takovém projektu přemýšlel, byla ale situace přece jen jiná než dnes, kdy mnohé vzpomínání pamětníků bylo různým způsobem zachyceno, ať už novináři, pracovníky muzeí, režiséry nebo prostě mnohými dalšími takřka bezejmennými nadšenci, kteří žili v okolí tohoto kterého pamětníka. V minulých letech nastal například boom různých „obecních knížek" a různí nadšenci v obcích začali zkoumat historii svého místa narození či okolí víc než bylo kdykoliv v minulosti zvykem.

Přesto si myslím, že v tomto nebylo ještě uděláno dost. Stále se velmi často přesvědčuji, že v řadě obcí zemře nějaký zajímavý člověk nebo pamětník, a jeho příbuzní či obec o něm skoro nic nemají. Občas člověk uslyší, že o té které osobnosti psali v novinách nebo se mihl v televizi, jenže něco takového nikdy nenahradí souvislé a dlouhé nahrávání i fotografování - což opravdu mnohdy chybí.

Promiňte mi tento spíše „akademický" úvod, ale už několik let se snažím kdekoliv vyzývat kohokoliv, aby pamětníky nahrával, aby si s nimi třeba i několikrát poctivě sedl a na vše možné se jich ptal. Vždy nabízím, že pro takové účely půjčím moji skromnou techniku, byť za poslední roky se technika neuvěřitelně posunula dál, není to tak dávno, co měl málokdo lepší foťák nebo diktafon, dnes už se pomalu děti rodí s takovými věcmi v kolébce.

Moji prosbu považuji za stále aktuální i proto, že podle mých informací i zkušeností je znalost mladých lidí o nedávné historii jejich rodiště hodně bídná. Nemůžu absolutně pochopit, jak k něčemu takovému mohli dojít, ale mnohdy to tak prostě je, mládí netuší nic o lidech, místech a událostech ze svého rodného „hnízda", přestože v něm žily generace jejich předků - a budou v něm žít jejich děti, vnuci a mnohé další generace.

Vysvětlovat, co všechno tento stav může způsobit, je asi zbytečné. Dnešní generace prostě odstřihla (nebo to učinil někdo za ni) svou „pupeční šňůru" s minulostí, nezajímá se o nic dobrého či zlého z minulosti, natož tak například o naše předky nebo dokonce ani současníky.

Nerad bych říkal, že následující zpráva z Blatnice je typickým příkladem toho, co jsem psal v předcházejících řádcích. O paní Peroutkové a blatnickému muzeu, které spoluzakládala, už pochopitelně vyšly články v novinách a sadím se, že bych našel možná i nějakou zmínku v televizi. Obávám se ale, že ani v jejím případě takřka jistě neexistuje delší videonahrávka, která by zachytila její život i to, jak muzeum tvořila.

Ještě bych měl poznamenat, že určitě takovou nahrávkou není ani moje videoukázka, ale přesto bych s ní chtěl „požďuchnout" či povzbudit ty z vás čtenářů, kteří byste se chtěli do zaznamenávání „místní" historie pustit. Vím přitom, že řada čtenářů těchto mých stránek to i různorodým způsobem dělá.

A teď už je článek opravdu o Blatnici

Tak, a nyní můžeme do Blatnice pod Sv. Antonínkem a k paní Perutkové. O blatnickém muzeu (bylo otevřeno v roce 2006) jsem v minulosti slyšel a viděl i nějaké propagační materiály, jenže teprve když jsem vešel dovnitř, pochopil jsem, že nejde o klasické vesnické muzeum s jednou či dvěma místnostmi a několika věcmi (díky samozřejmě i za taková „muzea"!). Blatnické muzeum je jiné! A při vší úctě k mnohým dalším - to Blatnické je lepší...

Blatničanům se především díky paní Perutkové a Kuřinové podařilo shromáždit hodně velké množství věcí, z nichž podle mě vyčnívá především sbírka historických šicích strojů a krojovaného oblečení. Šicích strojů je minimálně dvacet, krojovaného oblečení ještě více. A k tomu je pochopitelně nutné vzpomenout, že jednotlivých „položek" je v muzeu mnoho stovek, včetně fotek, písemných záznamů, zemědělských strojů a dalších a dalších věcí. Prostě, klobouk dolů! A klobouk dolů i před skromností paní Perutkové, která nás muzem prováděla (byl jsem tam se Zuzanou Lipárovou z Mikroregionu Ostrožsko, která schůzku i domluvila, děkuju!).

O muzeu se rozepíši ještě v časopise „Krajem Sv. Antonínka", teď bych vás chtěl upozornit ještě na jednu věc. V Blatnici jsem viděl, jak je nesmírně důležité, když má obec dostatečné prostory pro muzeum (kde je prý zajistil starosta). Vůbec přitom nevadí, že jsou to prostory spíše moderní a tedy provizorní, daleko důležitější je, že ony prostory existují.

To by si měli uvědomit zástupci mnoha obcí a třeba i měst, větší prostory totiž znamenají, že lidé mají slušný zájem historické věci do takových prostor nosit. Pokud prostory nejsou, končí takové věci velmi často v koši, nebo vzhledem k množství, v kontejneru. Pokud prostory jsou, je už otázkou času, kdy se najde nějaký starší domek, kde se věci přestěhují - i když samozřejmě i zajištění takového domku je často na mnoha místech velký problém.

Už teď se ale Blatničanům podařilo kus své historie zachytit. Každému předmětu teď můžou dát podrobný popis a tím také příběh, který může více či méně okouzlit nás současníky a především ty, kteří přijdou po nás. Odtud už je blízká cesta k zájmu o historii, tradice, životy lidí, tady vzniká onen zájem, který je obranou proti apatii, nudě a celkové lhostejnosti k člověku i dění kolem sebe.  

Za skvělé považuji i to, že do muzea vodí žáky učitelé blatnické školy - poděkování si zaslouží každý takový učitel. (A poděkování si zaslouží i učitelka ze sousední Ostrožské Lhoty, která také žáky do muzea vodí). Obecně je totiž znalost žáků o historii míst, kde bydlí, opravdu velmi špatná - je zarmucující se o tom přesvědčovat. A stejně tak je zarmucující vidět, jak učitelé, nežijící v té které vesnici, často na onu vesnici kašlou a je jim úplně jedno, že žáci o svých rodných místech nic nevědí. Rodné místo je přitom pro život člověka často ta nejdůležitější věc na světě, klíč k jeho vnímání světa i chování k lidem kolem sebe. Seznamování s historií světa by mělo vždy začínat a končit seznamováním s historií místa, kde se člověk narodil, kde vyrůstal a kde často také navěky spočine...  

To je prosím všechno. Já vím, byl jsem zase dlouhý a řadu z vás toto téma vůbec nezajímá. Asi se mnou ale nic nenaděláte, tyto stránky existují mimo jiné proto, abych na ně mohl psát o tématech, která považuji osobně za dležitá. Třeba mě to časem přejde, možná už hodně brzy, ale zatím to ne a ne odejít :)

RB

Ps. Slibuju, tento týden už budu dávat na stránky kratší a záživnější články :)