Strání v

"Slibuju, slibuju, slibuju," sliboval jsem jako největší slibotechna své ženě, před i po narození naší třetí dcery (stejně jako před sedmi lety při narození první a poté druhé dcery), že už opravdu, ale opravdu, zastavím tyto stránky, leč realita byla stále a stále jiná. Třetí dcera vykukuje z pod peřinky už sedmý den na tento širo širý svět a já dál a dál klepu jako datel svými prsty na vyhrkané klávesy počítače a hlavu mám přeplněnou písmenkami, myšlenkami, setkáními, rozhovory, souvislostmi, odkazy a mnohým dalším a dalším, co mou hlavu dostává do varu, podobně jako se do "varu" dostávají motory udýchaných starých škodovek - jen na rozdíl od nich mně můj "motor" zatím kupodivu stále slouží a jede dál a dál.

"Teď už ale opravdu končím," hlásil jsem své ženě po jejím příjezdu z porodnice v minulém týdnu a hned ji ujišťoval, že teď už to myslím fakt naprosto vážně. Však by si to chudera skoro po osmnácti letech mého poblouznění  vším zajímavým kolem nás zasloužila. Vždyť už za dob našeho ojetého žigulíka (pro nemotoristy auto sovětské značky LADA) jsem ujížděl z Brna víkend co víkend na Slovácko, což neskončilo ani při desetiletém pobytu v Praze, kdy už plechovou herku z východu nahradil západní Opel, díky jehož pohodlnosti jsem počet svých cest mezi Prahou a Slováckem ještě znásobil.

Končit? To se lehce řekne, ale těžko dělá. Vždyť v pátek odpoledne zažíval Uherský Brod kulturní událost roku, hned trojitou vernisáž výstav sochaře, malíře, grafika a scénografa Ivana Theimera, móc zajímavého chlapíka z "Holomóce," který se při svém putování světem usídlil v Itálii. Copak můžu něco takového odpískat a tak splnit svůj slib ženě?

Omlouvám se ti ženo má nastokrát, ale na tuto vernisáž musím. Víš, já si pamatuji, jak Ivan Theimer byl v Brodě před dvaceti lety, pamatuji si, jak tady za účasti pana prezidenta Václava Havla ukazoval svůj obelisk Cesta světla, pamatuji na svůj úžas, když jsem tento obelisk poprvé spatřil a poté se k němu mnohokrát vracel, pamatuji si na fantastickou atmosféru té doby, pamatuji si, že pan prezident šel poté do Muzea Jana Amose Komenského, kde otevírali zrovna novou expozici - byla tak nesmírně zajímavá, tak moc, že možná právě tady jsem pochopil, že neexistuje na světě krásnějšího setkání, než je setkání s věděním a poznáním všeho toho, co lidstvo dokázalo vytvořit. 

Ale slibuju ti, že teď už opravdu skončím, definitivně mi došlo, že Slovácko je nekonečně zajímavé a není v silách žádného člověka ho dopodrobna a do podstaty zmapovat, stejně ale jako je velezajímavé každé místo na tomto světě, není možné se před touto krásou poznání uzavřít, není možné odpočívat nebo někde se poflakovat.

Je třeba ale tuto krásu dál předávat, je třeba dál šířit cestu světla a vzdělání, je třeba ji předávat našim dětem, je třeba jim nabídnout tento klíč, který vede k onomu skutečnému bohatství, bohatství ducha, k nejblískavějším briliantům a smaragdům, k nejvyšším horám zlata, kterými jen může být člověk obdarovám. Kéž to pochopí dnešní i příští generace, kéž bude cesta světla tou cestou, po které se lidstvo při svém tisíciletém pochodu vydá. 

RB 

Tady jsme tedy na uherskobrodské radnici, místostarosta Vrána zahajuje v pátek ve čtyři tiskovou konferenci s panem Theimerem, kterého vidím poprvé po dvaceti letech. Pan Theimer se pořád ošívá, něco hledá, mám z té tiskovky obavu, nestačil jsem se dostatečně připravit, nevím, zda pan Theimer nebude skoupý na slovo. On ale po chvíli začíná mluvit a já žasnu. Ano, slíbil jsem své ženě, že se z Brodu brzy vrátím, že půjdu jen na tuto tiskovku, ale nejde jít domů, poslouchám pana Theimera na radnici, při následné vernisáži v Pánském domě, při další vernisáži v Q studiu a při ještě další vernisáži v Muzeu Jana Amose Komenského a jsem nadšený, poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté - však jsem si všechna slova nahrál a postupně je sem na web dám....

To byly přednášky z historie i z umění, výlety k základům naší civilizace, jak je to možné, že tady při tiskové konferenci sedělo při jeho představování a povídání pouho pouhých pět místních novinářů? Kde jste byli všeci ostatní?! Mělo by vás tady být podstatně více, měli by tady sedět také všichni ti, které u jeho díla stále a stále potkávám a oni se ptají po smyslu tohoto obelisku, po smyslu želvy, na které stojí, lodiček, dětí, map, opic, citátů a desítek a desítek dalších nádherných detailů, které si tady každý pro sebe objevuje... Už vím, že každého dalšího budu vybízet k tomu, aby se vydal na dobrodružnou tůru za těmito záhadami, k tomu obelisku, k této vytvarované knize, aby se navrátil ke Komenskému, k historii, k umění, k humanismu...

Byl to krásný páteční podvečer a večer,  v němž Brod vzdal velmi důstojně hold panu Theimerovi i jeho poselství. Co ale bude Brode dál, budeme zase čekat dvacet a více let na podobná umělecké setkání, nebo nám podstatně dříve nabídneš další podobná setkání? Vždyť takovými setkáními rosteš i ty sám! Kolik bychom jen potřebovali Theimerů na všech možných místech! To by bylo vyučování, přednášky, tvoření!   

I v sobotu jsem sliboval, že už toho "prokletého" Slovácka zanechám, nikde nepojedu, ne, opravdu nikde, nikde. Vlastně jen na chvilku, na hodinku musím jet do Strání, musím, víš, to je moc zajímavého místo, poslední zastávka západu před nástupem na východ, tady ještě nejsou tradice úplně umělé, musím tam moje ženo, ale opravdu, jen na jednu hodinu, moc mě zajímá, jakou podobu tam mají hody... Nahrávám toto první video, povídám si s holkama a začínám cítit, že hodina je příliš krátký čas. Zůstávám druhou, třetí, čtvrtou, já vím, promiň, prošvihl jsem kino, které jsem sliboval dceři, ale nezlobte se, já se rozhodl vrátit z Prahy, ano, z té fantatické Prahy, z onoho výborného místa na Slovácko kvůli mapování tradic a kdybych s tím přestal, můj návrat byl zbytečný, beze smyslu, k ničemu. Ne, ze Strání neodjedu, sleduju nakonec celé hodové odpoledne a určitě o něm jednou napíšu pořádný článek.

A pořád jsem ještě ve Strání, natočil jsem více videoukázek, v hlavě mám dlouhý text, snad dám vše později na web, u tohoto videa se chci ale zastavit. Točím ho už po hodové obchůzce, v jedné místnosti dovádí hodové chasa, druhá místnost je zavřená, zaklepu na dveře, zrovna mluví starosta a já okamžitě pouštím kameru - děkuje rodičům, kteří umožnili svým dětem uspořádat hody, jde o rodiče stárka a mládka. Možná ten nejdůležitější okamžik hodů. Bez ochoty rodičů tady ve Strání a všude možně po Slovácku  tradice zahynou. Však už se to leckde děje, ochota lidí činit něco pro druhé klesá, stárků, stárek či mládků ubývá, všude lidé tvrdí, že prý nemají na nějaké udržování tradic peníze ...

Toto je začátek včerejšího, tedy nedělního, Blatnické vinobraní. I z této akce jsem ženě slíbil návrat za hodinu :) Napíši o něm více slov na stránky Mikroregionu Ostrožsko, kde najdete i fotky. Bylo to ale příjemné setkání, sice jen "pódiové" zpívání, ale já ho využil nejen k dívání, ale také k povídání s řadou lidí, z nichž některé dám do časopisu krajem svatého Antonínka.

A toto už jsme v Ostrožské Nové Vsi, kde takto vypadala příprava na hody. To jsem jel kolem a najednou viděl, že počestná a poklidná obec žije čilým ruchem - právě toto mládí bylo v ulicích. A tak se můžete podívat, jak šlo toto mládí vykupovat hodové právo z předešlého ročníku. Novovešťanom sa daří, je tam vesele díky mladším i starším, výborná parta, řeklo by se: tak by měla vypadat dobrá slovácká dědina, kde aspoň část lidí má k sobě blízko. Je to tak, né, co říkáte? 

A toto je můj další návrat ke Slováckým slavnostem vína  v Uherském Hradišti. Už dříve jsem psal, že průvod městem je svým způsobem fascinující podívanou, rád takový průvod lidové kultury a dobře naladěných lidí sleduji a rád si povídám s lidmi. Tady jsem se dal do řeči s krojovanými, kteří šli úplně na začátku. A dal jsem se nakonec do řeči i s vedoucímu Hradišťánku. 

Á, toto je pro změnu návrat do Boršic u Blatnice. Na prvním videu můžete vidě starostu Boršic (kdysi Boršic u Buchlovic) a poté starostu Boršic u Blatnice. Právě se chystali zakopat sekere. Jo, sekeru. Proč? Nó, to je složitá historie, tak trochu usměvavá, kdyby v ní nešlo o 9 milionů státních korun, které místo Boršic bez Buchlovic získaly Boršice u Blatnice. Proč se tak stalo je věru složité vysvětlování a sám nevím, co přesně je pravda. Každopádně teď starostové tvrdili, že se chtějí kamarádit a proto ona sekera, která skutečně skončla v zemi - sám jsem to viděl, i když nevím, jestli byla zakopaná. Tolik stručně, více či méně řádků k tomu napíši do časopisu Krajem svatého Antonínka... A ještě k druhému boršickému videu - jsou na něm chlapi z místního sboru, ostřílení  muzikanti, které jsem možná naštval poznámkou, že by měli dál rozšiřovat svůj reportoár, kór, když jim to tak zpívá a drží pospolu ...

A ještě jednu větu k těmto videoukázkám ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Natáčel jsem na zkoušce Višňového sadu, nesmírně zajímavé představení! Stejně jako povídání s paní režisérkou! Ale nevím, jak zareagují diváci, přece jen mám pocit, že ti ze Slovácka nejsou na takové těžší hry zrovna zvyklí :) Divadlo je ale prostě nádhera a mě vždycky bolí u srdce, když slyším někoho, kdo mi říká, že mu divadlo nic neříká. Strašná škoda. Ani ne tak pro divadlo, jako pro toho, kdo nedokáže pocítit jeho krásu...

Tak, a pro možná zájemce ještě přidávám odkaz na svá videa. Čím více totiž poznávám, že už nemám ansolutně čas dávat k videoukázkám komentáře či delší texty, dávám alespoň odkaz na videa, abyste se mohli podívat. TADY si tedy můžete najít všechna má videa, která jsem natočil a ještě snad natočím, mnohdy jsem k nim neměl čas napsat bohužel texty, čehož velmi lituji. Obrázky bez slov vám možná neumožní pochopit podstatu toho, co a proč jsem točil či fotil.

A TADY je ještě odkaz na videa, která jsem fotil někdy v letech 2008 až 2010. Nahrával jsem je na hodněšpatný foťák, takže doporučuji přehrávat v menším okýnku, ale věřím, že pro řadu lidí mají také tato videa svůj smysl a hodnotu ...

A před točením videí, když ještě nebyla tak dostupná technika, jsem někdy od roku 1994 na Slovácku fotil, fotil a fotil, a psal a psal a psal, ale většina fotek mi leží všude možně v počítači, na CD a řadě disků, už asi nebudu mít nikdy čas se k nim vrátit ... Ženou jsem tento článek začal, ženou ho končím. Vždycky jí říkám, že jsem žádné fotky nikdy nevyhodil, až mě tedy klepne pepka, ať umožní komukoliv přístup do mého archívu a ať si své fotky vezme. Ne, že bych fotil nějak zázračně, ale do rodinných archívů se třeba některé fotky hodí. Tak, a vsadím se, že sem nedočetl vůbec nikdo :) Mějte se hezky!

RB