Přijďte se rozloučit s Alenou Šimčíkovou, skvělou ženskou z Hluku, která milovala život víc, než kdokoliv jiný
Jsem si jistý, že by dnes seděla na své lavičce v zahrádce jejich rodinného domku, dívala se do sluníčka, usmívala se a mluvila o tom, jak je z takového dne šťastná. Kolikrát jsem ji viděl tuto radost prožívat. Určitě by tomu tak bylo i dnes, v pátek, v tento krásně slunečný den, takové dny měla nejraději. I když... Ona milovala každý nový den, i kdyby sluníčko nesvítilo, měla by ve tváři úsměv a povídala by o něčem, co jí v životě přináší radost.
Nikdy si před druhými lidmi nestěžovala, nikdy jsem ji nezažil ve špatné náladě, nikdy zásadně o nikom nic špatného či zlého neříkala. Nikdy. Znáte někoho takového? Milovala život, protože moc dobře věděla, že se jí krátí, a každý nový den je pro ni tím největším požehnáním. Milovala lidi, protože věděla, že jakékoliv spory jsou v životě naprosto nepodstatné ve srovnání s tím, jaké zkouška na každého člověka jednou čeká.
Neznal jsem ji dlouho, tři, čtyři roky, přestěhovali jsme se do Hluku a velmi brzy jsme se seznámili. Byli jsme takřka sousedy, naše devítileté dcery jsou velké kamarádky i spolužačky, a tak nebylo divu, že jsme se od první chvíle dali do řeči. Nebylo to nic těžkého, vždycky byla nesmírně přátelská, vstřícná, ochotná, měla takový smysl pro humor jako málokdo jiný.
Byl jsem s ní i s jejími příbuznými velmi rád, protože do té doby jsme nepoznal nikdy tak vřelé rodinné prostředí jako právě u ní. Pozoroval jsem ji z okna, jak si povídá se svou sestrou a dalšími blízkými, záviděl jsem jim večery, kdy seděli všichni pospolu u ohně nebo třeba jen tak u zahradního stolečku. Byly to nádherné okamžiky a já rád využil možnost, kdy jsem si mohl třeba jen přisednout.
Když přišla zpráva o její nemoci a ona se pustila do statečného boje, měl jsem pocit, že místo toho, aby si druhým stěžovala nebo naříkala, tak byla naopak tím, kdo druhé ještě povzbuzoval a upozorňoval je na to, jak je život krásný. I kvůli tomu jsem ji obdivoval víc než kohokoliv jiného, vzdorovala svému osudu s tak obrovským nasazením, že jsem si nikdy nedovedl představit, že by tady s námi neměla zůstávat.
Jen její nejbližší vědí, jak předlouhý a strašlivě těžký to byl boj. Jen oni vědí, co všechno musela podstoupit a kolik sil ji to stálo.
Když jsme si v neděli psali zprávu a vtipkovali jsme o tom, jak si sousedky dáme už brzy něco dobrého na pití, ona psala o tom, jak moc už se těší z nemocnice domů. "Radku, já budu šťastná, že se brzy vrátím a klidně budu pít i patoky, jen když budu doma. Mám vás všechny moc ráda, jen nemám sílu to vyjádřit. S láskou, Alena."
Nevěřím na světě na žádnou spravedlnost, ani tady na zemi, ani tam někde nad námi. Kdyby existovala, nikdy by se nemohlo stát, aby někomu tak hodnému jako byla ona vzala život. Vždyť se stačí rozhlédnout kolem sebe, kolik podrazáků, šejdířů, nenažranců, zlodějů a ochmelků kolem nás existuje, mnozí škodí a ještě desítky let škodit budou. Kde jsi, spravedlnosti? Copak to všechno nevidíš?
Nevěřím ve spravedlnost, ale věřím v duši člověka, která tady s námi zůstává, i když tělo mizí v nenávratnu. Věřím na dobrého člověka, jakým Alena Šimčíková byla a je, je tady stále s námi a zůstane tady až do konce našich vlastních dnů. I když jí viditelně docházely síly, ve skutečnosti dokázala nás ostatní posilovat a obohatila nás do dalšího života víc, než vůbec v této chvíli ještě tušíme.
Celý den jsem se dnes díval do sluníčka a v každém okamžiku ji viděl před sebou. Přes všechno utrpení ona byla v životě tím největším sluníčkem. Byla to neskutečně statečná ženská, bojovnice k pohledání. Možná ty síly k závěrečnému boji sbírala už od dětství, kdy byla vynikající sportovkyně, jejíž některé běžecké výkony jsou i dnes rekordní. Byla milující i obětavou maminkou a manželkou, rodina pro ni byla absolutně vším. Milovala druhé nekonečně víc než samu sebe. Díky jí za všechno. Mnozí na ni budeme s největší láskou vzpomínat a nikdy na ni nezapomene.
Přijďte se s ní, prosím, rozloučit, v pondělí 17. listopadu 2014 ve 14.30 hodin do kostela Sv. Vavřince v Hluku.
Dlouho jsem přemýšlel, jestli tento text napsat, dlouho jsem k tomu hledal sílu a motivaci, protože jsem nikdy tato slova v takové souvislosti nechtěl psát. Snad se na mě nikdo nebudete zlobit, že nakonec nemlčím. Jsem přesvědčený, že ona si tato slova zaslouží víc, než kdokoliv jiný. Děkuji vám za pochopení...
RB