Průvodce Slováckem - Slovácko na vlastní srdce

Představujeme trenéry 1.FC Slovácko

PŘEDSTAVUJEME TRENÉRY 1.FC SLOVÁCKO

Během jarní sezóny vám budeme postupně v našem seriálu představovat trenéry fotbalu 1. FC Slovácko.  Ty trenéry, kteří vychovali pro náš fotbal za sedm let fungování akademie už několik reprezentantů v různých věkových kategoriích. Trenéry, kteří jsou pyšní na své odchovance, kteří dnes nastupují v prvoligových sestavách. Jako první se představí kouč mužstva označovaného jako U 18. Ve fotbalové mluvě se jedná o dorostence do osmnácti let.


STANISLAV VAJČNER: TRÉNOVAT JE PRESTIŽ

Byl to jeden z úvodních zápasů jarní části sezóny. Svěřenci trenéra Stanislava Vajčnera - mladí hráči akademie Slovácka - porazili po výborném výkonu dorostence Vítkovic a lídra tabulky výrazným čtyřbrankovým rozdílem. Z osmapadesátiletého zkušeného lodivoda, který se řadí spíše ke klidnějším fotbalovým koučům, viditelně spadlo napětí ze zápasu a spokojeně se po utkání usmíval. Naše povídání vzniklo po tomto zápase na stadiónu Širůch, v prázdné šatně, která sousedila s kabinou dorostenců Slovácka. Právě z ní k nám doléhal vítězný pokřik, do kterého se z CD přehrávače valily tóny jejich oblíbené kapely Kabát. „Kluci mně připravili krásné Velikonoce, byl to výkon, za který si zaslouží pochvalu celé mužstvo," povídal po zápase Vajčner a uvolněně dodal. „Ať si nikdo nemyslí, že nervově nebo psychicky je náročná práce trenérů jenom ve vyšších soutěžích a u mužů. Můžete trénovat třeba okresní přebor a když nebudete mít výsledky, tak se tím člověk užírá. Trénovat je totiž určitá prestiž. Každý trenér musí cítit tlak od funkcionářů a diváků na co nejlepší výsledky. Nikomu nemůže být lhostejné, když ho vedení odvolá. Ten tlak tu prostě je. O fotbale přemýšlíme skoro pořád.  I mně se dneska stává, že do rána dumám nad sestavou mančaftu, kterou druhý den postavím," říká ostřílený trenér.

„Mým spoluhráčem byl i Zdeněk Nehoda, obrovský talent na všechny sporty."

Rodák ze Strážnice, který v současné době bydlí ve Veselí nad Moravou, s fotbalem začínal doma ve městě folklóru a dokonce si vybavuje na svůj vůbec první fotbalový zápas. „Chodil jsem do první třídy a žáci Strážnice hráli tenkrát v Rohatci. Bylo jich málo, tak jsem jednoduše nastoupil, ale výsledek vám už při nejlepší vůli nepovím. Potom si pamatuji, že i když jsem měl ještě pořád žákovský věk, tak už jsem celkem pravidelně hrával za dorost."
A tenkrát už bylo zřejmé, že talentovanému Stanislavu Vajčnerovi bude brzy fotbalová Strážnice těsná. V patnácti se šel učit strojním zámečníkem do Zlína, kde také jako dorostenec přestoupil. Z jeho hlasu bylo znát, že na toto období vzpomíná skoro nejraději. „Tehdy nás trénoval pan Pecha, a my jsme měli velice kvalitní mužstvo, kde hrálo spoustu vynikajících fotbalistů.
Mým spoluhráčem byl i bývalý československý reprezentant Zdeněk Nehoda, který měl obrovský talent na všechny sporty. Hrával výborně i hokej a věřím, že kdyby se pro něj rozhodl, tak by to i v hokeji dotáhl hodně daleko."

„Šel jsem opačným směrem jako většina trenérů. Začal jsem u mužů a skončil u mládeže."

Po dorosteneckých létech následovala vojna, jak jinak než s balónem u nohy. Narukoval do Dukly Tábor, ale protože ho to táhlo blíž k domovu, podařilo se mu vyměnit Čechy za Moravu. Zbytek vojny prožil v olomoucké Dukle. Po vojně se vracel zpět do Zlína. Tehdy se tam hrála druhá celostátní liga. „Byl jsem sice v kádru áčka, trénoval jsem s mančaftem, ale zápasy jsem nehrával. Rozhodl jsem se přestoupit blíž k domovu do Veselí nad Moravou, kde se v té době kopala divize. Pro mě to byla ideální pozice. Dodělal jsem si střední ekonomickou školu, pracoval jsem v Železárnách jako ekonom provozu a hrával fotbal za Veselí, kde jsme v té době měli poloprofesionální podmínky," vzpomíná Vajčner.

Po svatbě se do Veselí ze Stážnice přestěhoval a u tamější kopané vydržel jako aktivní hráč až do čtyřiceti let. Po skončení kariéry u fotbalu zůstal jako trenér a působil většinou ve vesnicích v okolí Veselí nad Moravou. „Já jsem vlastně šel opačným směrem jako většina trenérů. Začal jsem trénovat muže a postupně jsem se dostal až k mládeži. Dneska trénuji v akademii už devátým rokem a v současné době práci u mládeže upřednostňuji," a také hned vysvětuje proč.
„Podívejte se. Na práci v první nebo druhé lize nemám licenci. Můžu trénovat až MSFL (třetí nejvyšší soutěž), což jsem si ve Slovácku také na půlrok vyzkoušel. Mohl bych jít trénovat někde krajský přebor, ale my máme pro svoji práci tady vytvořené vynikající podmínky a já jsem maximálně spojený. Beru to tady jako takové zadostiučinění a jsem rád, že mám od klubu důvěru," vysvětluje ostřílený kouč. O svém největším trenérském úspěchu nechce příliš mluvit, ale na naléhání nakonec prozradí. „Velice rád vzpomínám na rok 1999, kdy jsme s klukama postoupili do první celostátní ligy dorostu." 

„Abych jel autem? To by musely padat trakaře." 

U všech lidí, kteří dělají sport je strašně důležitá podpora rodiny. Zápasy se většinou hrají o víkendu a valná polovička manželek a přítelkyň sportovců a trenérů to nese velmi těžce. Stanislav Vajčner má v tomto obrovskou výhodu.
„Moje manželka Dagmar (zubní lékařka) má pro sport maximální pochopení. Je sportovně založená a doma dokonce nepotřebujeme ani druhou televizi. Všechny fotbalové zápasy sledujeme většinou spolu a ona by mohla jenom potvrdit, že jich není opravdu málo. Dělala aktivně několik sportů, ale dneska je naše hlavní hobby kolo. Sportují i synové, i když jenom rekreačně, ale i to je nesmírně důležité."

O tom, že je kolo jeho velký koníček se pravidelně přesvědčují jeho kolegové. Stanislav Vajčner si musí plánovat cesty na tréninky a zápasy svého mužstva zhruba s padesáti minutovým předstihem. To je přesně ten čas, za který pohodlně zvládne na kole bezmála pětadvacetikilometrovou vzdálenost z Veselí do Starého Města.
„Jezdím na kole pořád a všude. To by muselo být tak mínus patnáct a padat trakaře, abych jel autem," přiznal tento vášnivý sportovec.

„Můžu o sobě říct, že jsem vinař."

Pokud není Stanislav Vajčner na fotbale, tak ho zcela jistě najdete ve svém vinohradě. To je druhá velká láska a vášeň strážnického rodáka. „Můj otec byl - troufnu si říct,  špičkovým vinařem. Máme vinohrad ve Strážnici. Jako kluka mě to nijak zvlášť nebavilo, ale v té době byla povinnost chodit na záhumenky a do vinohradů. Když otec na začátku devadesátých let zemřel, zůstala po něm vinice, která čítala dva tisíce hlav. Já pocházím z osmi dětí a vinohrad jsme si rozdělili. V současné době mám asi osm set hlav. Práce na vinohradě mě baví a nejvíc vlastně ten celkový výsledek - dobré víno. Rád posedím ve sklepě u dobré skleničky. Rád přinesu ochutnat kamarádům a zúčastňuji se i celkem pravidelně různých koštů a výstav. Přiznám se, že vůbec nepiji pivo a „štamprlu" si dám jenom výjimečně. Můžu o sobě říct, že jsem vinař."

Stanislav Vajčner trénoval profesionálně naši třetí nejvyšší soutěž. Jednu dobu dokonce vedl v akademii dvě mužstva. Dobře zná podmínky pro práci s mládeží na profesionální úrovni, ale také ví, co to je vést vesnické kluby, kde se pracuje v naprosto jiných amatérských podmínkách. Dá se vůbec srovnávat trenérská práce na různých úrovních?
„Všude, kde jsem trénoval, mně zůstali kamarádi. Odnikud jsem neodešel ve zlém. Člověk se i ve sportu, tak jako v životě, musí přizpůsobit tomu prostředí, ve kterém zrovna pracuje," řekl na závěr. 

Stanislav Vajčner 7. 4. 1950
Ženatý,  manželka Dagmar
Synové Stanislav a Ondra

Hráčská kariéra: Strážnice, Zlín, Dukla Tábor, Dukla Olomouc, Zlín, Veselí nad Moravou, Moravský Písek, Velká nad Veličkou.

Trenérská kariéra: Veselí nad Moravou, Moravský Písek, Petrov, Hodonín, Velká nad Veličkou, 1. FC Slovácko.

 

Text a foto:                Stanislav Dufka

 

Příště: JIŘÍ DEKAŘ. TRENÉR DOROSTU U 19.