Pastorační dům

Byla neděle dopoledne, venku lilo jak z konve a když byste se rozhlédli po známém poutním místě sv. Antonínek, vůbec byste neřekli, že se tady odehrává první letošní větší pouť, Pouť Matice svatoantonínské. Přijelo na ni jen několik desítek lidí, kteří se tísnili v místní kapli a poslouchali kázání P. Jana Vyhnálka.

Venkovní reproduktory zpočátku nebyly puštěny, proto jsem se snažil zaslechnout od dveří alespoň některá jeho slova. Když začal být jeho hlas slyšet i v reproduktorech, stoupl jsem si pod velký strom, kam kapky deště téměř nedopadaly. Snad za to mohlo i krása místa, poslouchal jsem jeho slova, rozhlížel se po celém okolí a přemýšlel nad věcmi, o nichž mluvil a ke kterým se neustále vracím - jak vidíte, i v dnešním sloupečku.

P. Vyhnálek, salesián z Plzně, mluvil o P. Antonínu Šuránkovi, úctyhodném knězi z blízké Ostrožské Lhoty, jehož život zná tak jako málokdo jiný, patří totiž k těm, kteří se podílejí na procesu jeho blahořečení. Jan Vyhnálek si povšiml mimo jiné toho, jak nesmírně důležitou roli hrála v životě Antonína Šuránka touha po pravdě, jak se snažil být vždy, za každých okolností pravdivý. A to často v situacích, kdy musel čelit nespravedlnosti a příkoří, totalitní režim ho pronásledoval a on skončil například na několik let jako dělník v kamenolomu.

Přemýšlel jsem pod oním velkým stromem na Antonínku, a přemýšlím i nyní nad tím, co si z života a poselství P. Šuránka můžeme vzít my, co může dát třeba i mladé generaci, která - jak jinak - nečte jeho zajímavé knihy, stejně jako nečte skoro nic jiného. Jak se máme třeba postavit k jeho vzpomínané touze po pravdě? Máme o ni ve svém životě usilovat?

To se to farářům mluví o pravdě, reagovali by možná mnozí z vás. Takový farář nemusí manželce odpovídat na otázky, kde s kým co dělal, nemusí se bát, že přijde o práci kvůli tomu, že řekne šéfovi něco jiného, než co ten chce slyšet, nesedí nikde na radnici a nerozhoduje o zakázkách ani není podnikatelem, který je ochoten pro zakázku udělat cokoliv, není dokonce ani politikem, jehož pracovním nástrojem  jsou mnohdy všemožné zákulisní čachry, nepíše do novin, kde od něj všichni čekají, jak je bude jen chválit, a v neposlední řadě není třeba ani žádným fotbalovým funkcionářem, který někde v přítmí „zachraňuje" výsledky, které jeho hráči nejsou schopni férově odehrát na hřišti. Prostě farář je v současnosti na rozdíl od běžných smrtelníků asi jediným, kdo je za pravdu ještě placený i chválený.

Co tedy s touhou po pravdě? Usilovat o ni, vykašlat se na ni? Vždyť v každodenním životě je tak těžké ji být věrný. Dovolte mi vrátit se na deštivý Antonínek, rád bych odpověděl slovy P. Jana Vyhnálka: „Touhu po pravdě má každý člověk ve svém srdci, jen je potřeba, abychom tuto touhu stále obnovovali a po pravdě skutečně toužili. Když budeme na věci nahlížet pravdivě, uvidíme, jak nás to obrovsky osvobozuje, jak nám to dává do srdce pravou radost." Snad tato slova v našem životě nepřehluší ani déšť ani nic jiného.

Radek Bartoníček
Autor tvoří internetové stránky www.slovackoDNES.cz