Z cest

Dnešní sloupeček je asi trochu jiný. Neměl jsem opravdu chuť cokoliv psát, ale prostě jsem musel, v tom je týdenní pravidelnost novin neúprostná. Proto tento dnešní sloupeček v novinách je spíše pohledem do zákulisí mého psaní, těžko jsem se rozepisoval, ale snad jsem nakonec to podstatné na těchto 40 řádcích vyjádřil. Každé psaní je ale zkratka a o každém mém slově by šlo polemizovat, přesto jsem přesvědčený, že pokud má mít člověk chuť do života, musí se spíše "obrátit" do svého života rodinného nebo do života "svého" kraje, než do života veřejného či politického....

Rozhodně bych ale nechtěl být velký pesimista, za posledních dvacet let své "dospělosti" se každý den přesvědčuji, kolik zajímavých a dobrých lidí vyrostlo, jaké obrovské množství různých cenných iniciativ a skutků se všude možně děje, co všechno se udělalo pro to, aby se naše životy "posunuly" v dobrém slova smyslu dál...  To je obdivuhodné - o to smutnější ale je, že stav našeho veřejného a politického života je takový, jaký je...   

RB   

O chuti i nechuti psát

Nevím, jestli bych to měl přiznávat, ale středeční ráno bývá každý týden okamžikem, kdy se mi zrychluje tep, jsem nervóznější ještě více než obvykle, a ze všeho nejvíce se děsím pohledu na hodinky. Odhalit diagnózu tohoto mého počínání není složité - právě ve středu ráno totiž končí legrace a já musím poslat do novin tento sloupeček.

Samozřejmě, často už během celého týdne vím, o čem bude. Bývají ale týdny, kdy se probudím ve středu brzy nad ránem a netuším, jaká slova napsat. Čas utíká, pozoruji elektronickou poštu, jestli mě už odpovědný redaktor z novin neupomíná, dívám se po telefonu, zda nezazvoní, a při tom všem dál lovím v paměti, jak vyjádřit do sloupečku, co cítím.

Postupem času jsem poznal, že „snadnost" mého psaní je přímo závislá na tom, co se děje v mém okolí. V tom bezprostředním, rodinném, osobním, i tom, které se skládá ze setkávání s lidmi, z poslouchání televize nebo rozhlasu, čtení novin. Kalamita nastává ve chvíli, kdy všechno v pořádku není a jediné, co funguje, je právě neměnnost uzávěrky pro tento sloupeček.

Jak možná někteří víte, věnuji se v tomto sloupečku ze všeho nejvíce tomu, co považuji na Slovácku za nejcennější - tedy lidové kultuře, tradicím, víře, zajímavým a aktivním lidem. Prostě pozoruji, fotografuji a popisuji zdánlivě obyčejný život, který je podle mě pořád ještě na řadě míst Slovácka neobyčejný. Přesvědčuji se o tom opravdu často, skoro každý týden a víkend, například teď naposledy v Tasově při mši svaté přímo venku uprostřed vesnice, v Kozojídkách při krásné výstavě ovoce, zeleniny i skřítků (ano, skřítků), v Louce, v Ostrožské Nové Vsi i jinde při hodech, v Hluku při vaření starých jídel podle receptů našich babiček... Mohl bych takto pokračovat dlouho dál...

Z takových míst a setkání odjíždím nadšený, žasnu nad ohromnou chutí a pracovitostí řady lidí, které potkávám, přemýšlím, kde se v nich bere jejich touha dělat něco pro druhé a kdo po nich bude tuto neobyčejnost Slovácka „zajišťovat". Potkáváte-li takové lidi, píší se sloupečky samy, a já vždycky lituji někoho, kdo třeba píše pravidelné články v novinách v jiných místech naší drahé vlasti. Copak je možné, aby někde bylo k psaní více inspirace než právě na Slovácku?

Jenže, jenže, jenže. Pak přijdou dny všední, místo cestování po Slovácku poslouchám zprávy o našem životě veřejném i politickém, a veškeré nadšení opadá. Ztrácím chuť k psaní, setkání s neobyčejnými lidmi a událostmi se dostává do pozadí a já si uvědomuji, že naše realita i budoucnost je v rukou lidí, kteří mnohdy myslí ze všeho nejvíce jen na sebe. Zdá se mi, že jich je stále víc a víc, že praktikují toto své „nové náboženství" na stále větším prostoru a není síla, která by tuto vlnu mohla zastavit.

Už bych měl raději opět vyrazit za lidmi, kteří jsou tu a tam ještě jiní. Až nebudou, vzkáži příslušnému odpovědnému redaktorovi novin, že dnes už opravdu nemám téma ani chuť cokoliv psát.

Radek Bartoníček

Autor tvoří internetové stránky www.slovackoDNES.cz

    Tak tuto mši svatou jsem náhodně "objevil" o víkendu uprostřed Tasova.