Takto jsem

S pátkem přichází pravidelný novinový sloupek, který mi vychází ve Slováckých novinách. V tomto jsem se pokusil spojit několik věcí... 

O setkávání ve Slováckém muzeu

Přestože jsem do nedávné doby pracoval řadu let jako novinář v celostátním deníku, stále víc jsem cítil, jak se liší to, co jsem bezprostředně prožil při setkání s lidmi od toho, jak o těchto lidech potom píší noviny.

Zatímco člověk v životě potkává lidi mnohdy takřka magické, v novinách i dalších tiskovinách se tito lidé mění většinou v bezbarvé bytosti se suchými životopisnými údaji, kterým jsou do úst nejčastěji vkládány stručné citace s dovětkem řekl, uvedl, sdělil či prohlásil. Bývá to nuda, proti které se můžete jako čtenáři bránit jediným způsobem.

Nespoléhejte se na „prostředníky", ať jsou to novináři nebo kdokoliv jiný, ale snažte se mluvit se zajímavými lidmi přímo, choďte na setkání s nimi, a pokud mají čas a chuť, povídejte si s nimi. Právě toto nelze ničím nahradit, žádným článkem, který si budete číst.

Takovou „člověčinu", tedy radost z osobního setkání se zajímavými lidmi, jsem zatím naposledy zažil v minulých dnech při dvou akcích Slováckého muzea v Uherském Hradišti. První akcí bylo Mezinárodní sympozium lité medaile, plakety a drobné plastiky, které v těchto dnech probíhá. Možná byste namítli, co na nějakém sympoziu může být pozoruhodného. Jenže, pak přijdete blíž, jdete se podívat například na odlívání bronzu, které je součástí tohoto sympozia, a hned jste vyvedeni z omylu.

Ocitnete se v zajímavém prostředí ateliérů hradišťské střední umělecko průmyslové školy, pozorujete hemžení kolem sebe, rozpálený oheň, několik účastníků se točí kolem svých artefaktů, ve tvářích jim vidíte soustředění a napětí, které trvá až do chvíle, kdy se ukáže, jak lití na ztracený vosk dopadlo. A nejde jen o samotné lití, potěšující je mluvit s účastníky, vidět je v budově školy při práci s voskem, povídat si s nimi třeba o tom, jak se jim změnil život od chvíle, kdy bylo někteří v Hradišti na sympoziu třeba i před dvaceti lety.

Podobně příjemné bylo setkání s Karlem Jeriem, hlavní postavou nedělní vernisáže v hlavní budově Slováckého muzea. Tento absolvent pražské Akademie výtvarných umění maluje obrazy a kreslí komiksy, dosáhl řady úspěchů, vystavoval na mnoha místech. Po vernisáži se ale ukázalo, že Karel Jerie je především sympatický mladík, který ochotně dával autogramy, trpělivě odpovídal na otázky, týkající se jeho práce, a skromně děkoval muzeu za možnost vystavovat v jeho krásných prostorách.

Stejně jako se vám nyní zmiňuji o těchto dvou setkáních, mohl bych jmenovat další a další, která jsem na půdě Slováckého muzea za poslední měsíce zažil. Není to tak dávno, co bylo možné například potkat v Galerii Slováckého muzea pana Vratislava Schildera. Citlivého loutkáře, který dokáže s nadšením vyprávět o dětském světě loutek a s těmito loutkami nádherně dovádět. Mimochodem - jeho loutkový „svět" můžete navštívit ještě do 13. září.

Jak vidíte z předešlých řádků, Slovácké muzeum je ze všeho nejvíce místem setkávání se zajímavými lidmi a jejich prací - mnohdy i setkáními překvapivými. Když například od března do května vystavoval v Galerii muzea vynikající pražský grafik Mikoláš Axmann, mohli návštěvníci jeho vernisáže poslouchat výbornou Horňáckou cimbálovou muziku Miroslava Minkse. Kdo myslíte, že si u ní dvě hodinky prozpěvoval až do úplného konce? Právě Mikoláš Axmann.

Radek Bartoníček
Autor tvoří internetové stránky www.slovackoDNES.cz