Se zpožděním dávám na stránky svůj pravidelný páteční komentář pro regionální přílohu novin s názvem Deník, kterým stejně jinak nikdo neřekne, než Slovácké noviny...

Tentokrát o Slováckém muzeu 

Byl večer, blížily se Vánoce 2008, v oknech Slováckého muzea v Uherském Hradišti svítila světla, zevnitř se ozýval zvuk houslí a chodci, kráčející Smetanovými sady, si museli v duchu říkat, co se to děje, že to v této „muzejní" budově tak žije. Nebo - a to je docela možné - jsem si tento pocit chodců vymyslel, protože přece každý musí vědět, že tady určitě probíhala nějaká zajímavá vernisáž, že muzeum není žádnou usínající institucí, kde se většinou jen oprašují exponáty a vedou akademické debaty.

Docela by mě, vážení čtenáři, zajímalo, jak si vy představujete takové muzeum, co se vám nejprve před očima vyjeví, co byste o něm dokázali vypovědět a kdy naposledy jste v něm byli. Myslím, že by to byly zajímavé odpovědi, a možná by muzeu pomohly s tím, aby výborná návštěvnost z posledních týdnů - podpořená mnoha zajímavými akcemi - minulého roku pokračovala i v letošním roce.

Přiznám se vám, jít Smetanovými sady před několika měsíci, musel bych být považován v lepším případě za neinformovaného chodce, jelikož bych se divil, co se uvnitř budovy děje, otáčel bych hlavu a vzpomínal na to, že kdykoliv jsem tam uvnitř byl v minulosti na nějaké výstavě, nepotkal jsem tam kromě paní pokladní a několika málo mlčících návštěvníků téměř nikoho.

Jenže, potom jsem se shodou náhod stal člověkem, který začal Slováckému muzeu napomáhat s „mediální prezentací" a při každém setkání s jeho pracovníky se přesvědčoval, co jsem předtím jako „chodec" jen tušil.
Že totiž muzeum je nesmírně živá instituce, ve které se každý den odehrává mnoho zajímavého. Že v ní pracují lidé, kteří - snad mi to prominou - se svou prací především baví a snad ji ani jako zaměstnání neberou.

Je pro ně prostě velkou radostí, štěstím, splněním vytouženého snu, posláním a službou, kterou sice často oceňujeme i my současníci, ale ještě více za ni budou vděčny generace, které přijdou po nás. Každá taková práce má své kouzlo a svůj velký smysl, o každém setkání by šlo dlouho psát i povídat... Snad na to budeme mít letos čas i prostor a vy budete pozornými posluchači a čtenáři.

Nechci vám radit, nemusíte mě poslouchat ani číst tyto sloupečky, ale jednu dobrou radu i prosbu na vás mám. Zajímejte se o činnost Slováckého muzea, vašeho muzea, choďte na výstavy (například výstava betlémů byla prodloužena do 18. ledna!) i další akce, které pořádá, čtěte knížky, které jeho zaměstnanci vydávají, seznamujte se s jejich prací, navštivte knihovnu muzea i všechny jeho budovy, kde se dozvíte mnoho zajímavých věcí, čtěte pravidelně jeho internetové stránky, kde jsou stále nové informace.

A prosba? Pomozte nám, aby se bohatství Slováckého muzea dostalo (obrazně napsáno) z jeho zdí mezi co nejvíce lidí, dávejte prosím zprávy o muzeu do svých obecních zpravodajů, seznamujte s muzeem své děti a vnuky, čtěte informace, které o muzeu kdekoliv uvidíte. A samozřejmě, kdykoliv se na nás obracejte! A pokud jste tento sloupeček dočetli až do těchto míst, patří vám moje poděkování - existence Slováckého muzea vám totiž není „ukradená". To není v dnešní době vůbec málo.

Radek Bartoníček
autor tvoří internetové stránky www.slovackoDNES.cz