Vedoucí kultury

Můj pravidelný sloupeček v pátečních regionálních novinách je tady, tentokrát jsem chtěl připomenout dvě "akce", které jsem navštívil před několika dny. Možná ani zmínku nepotřebovaly, o obou se v novinách psalo, ale měl jsem pocit, že úhel pohledu, který jsem zvolil, mám přece jen smysl čtenářům "předložit". Možná namítnete, že o takové maličkosti, jako je zpívání, nemá smysl tolik řádků psát, ale když mně se zdá, že dnešní doba je jakýmsi soumrakem zpívání - navzdory mnoha folklorním akcím.

O tom našem folklorním zpívání

Když člověk pozoruje folklorní dění na Slovácku, mohl by být skoro skálopevně přesvědčený, že prožíváme v poslední době žeň, která nemá v historii obdoby. Tolik krojovaných! Tolik nespočitatelně moc akcí! Tolik mužských a ženských sborů! Nádhera! Skoro by si řekl - to nemohlo být ani za proslulého „maléra" Joži Uprky! Tolik barev a zpěvu! Stačí, když otevřeme doma okno a z venku k nám bude doléhat zpěv.

Samozřejmě - jak sami dobře víte, tak tomu určitě není. Zpěvu nepochybně ubývá, a to jak v jeho množství tak jeho spontánnosti, muzika se přesunuje stále více z ulic na pódia. Nic proti pódiu, ale spontánní zpěv, nijak předem nepřipravený a nezanesený do pečlivě sestaveného programu, nemůže nic nahradit.

Ještě pesimističtější je pohled na ty, kteří zpívají. Mnohdy mezi dětmi a spíše už věkově seniory leží pořádně velká jáma, ve které se zcela ztrácí i dvě generace, počínaje dvacetiletými a konče čtyřicetiletými i padesátiletými, o generaci, která je dnes na školách ani nemá smysl mluvit. Mužské i ženské sbory musí hodně hledat, aby někoho nového mezi sebe získaly. A nebýt právě sborů nebo pozvaných muzikantů, měla by děcka, pořádající hody, velký problém tyto hody „uzpívat" - lépe řečeno, bývaly by to hody hodně tiché.

Za tohoto stavu je potěšitelná každá informace, která dává naději, že zpěvu u mládeže by mohlo přibývat, případně informace, ve které spontánnost překoná dopředu naplánované hraní či zpívání. U dvou takových „akcí" jsem v minulých dnech byl a rád bych je velmi stručně zmínil.

První akce: Uherský Ostroh, tamní radnice pořádala první ročník Ostrožského skřivánka, soutěž, která by měla podpořit zpívání v tomto mikroregionu. Přihlásilo se šestnáct dětí, ty větší od sedmé po devátou v nich skoro chyběly, ale přesto by nová tradice mohla mimo jiné postupně přitáhnout třeba i tyto ročníky, které se z jakýchsi naprosto záhadných důvodů za zpívání stydí a veřejně nevystupují.

Druhá akce: Vernisáž v Galerii Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Muzeum zahajovalo tři zajímavé výstavy, jako hudební doprovod přijela Horňácká cimbálová muzika Miroslava Minkse. Zažil jsem docela často, že muzikanti, pozvaní na nějaké akce, důsledně pozorují hodinky a s příslušným domluveným časem své hraní utnou a slušně se rozloučí. V Galerii ovšem zvítězila spontánnost, bylo potěšující pozorovat Horňáky, kteří hodinky nepozorovali a podle své nálady i nálady posluchačstva „nedomluveně" hráli a hráli - přes dvě hodiny!

Možná namítnete, že v obou případech nešlo o nic zvláštního, někteří přidáte vlastní dobrou zkušenost, která se bude těm mým podobat. Pokud tomu tak je, nenechávejme si to pro sebe. Myslím, že je důležité o nich psát co nejvíce.

Radek Bartoníček
Autor tvoří internetové stránky www.slovackoDNES.cz