HS

"A všeci byli střízliví, có?!" přivítala mě moja žena v neděli v deset večer, když jsem ve velmi dobré náladě - a střízlivý - dorazil z Horňáckých, byť původně jsem slíbil přijet nejpozději v šest, kdy končil program letošního roku. Tu věta řekla hned poté, co jsem si myslel, že její zamračený "přivítací" pohled obměkčím videoukázkou, na které jsem zachytil muziku, zpěv a západ slunka nad Horňáckem, ale bylo to marné. Její pohled se neměnil a mně bylo jasné, že budu moset udělat v příštích dnech hodně dobrých skutků, abych si to u ní vylepšil.

Ale vysvětlujte někomu, kdo nezažil Horňácké slavnosti, jejich atmosféru. Člověk zapomene na čas, na starosti i mnohé povinnosti, které ho každý den otravujú, a díky horňáckým muzikantom, zpěvákom i tanečníkom se přesunuje do jiné planetární dimenze. Já jsem navíc zapomněl na Horňácku i stan, ale to sem raději ani manželce neřekl, protože to bych mosél těch dobrých skutků dělat eště mnohem víc.

Jí sem proto vzhledem k její náladě pod bodem mrazu už nic neříkál, ale vám řeknu, že to byla opět na Horňácku nádhera, krása a radost. A to jsem typ člověka, který mohl spatřit jen malý odlesk toho všeho. Jako postižený člověk bez sluchu, hlasu, hudebního nástroje a tanečního grifu jsem ochuzen o mnohé dary, které jsou po zásluze souzeny a dávány těm, kteří vším tímto uměním oplývají.

Bylo toho tolik, co by šlo z Horňáckých zaznamenat, zapsat, ukázat či okomentovat, ale zase k nim budeme my novináři či fotografové nespravedliví. Někde se objeví maximálně tak jeden, dva či tři strohé a suché novinové články, internetem a výstavami proběhnú fotky, ale stejně, ani ty články, ani fotky nevyjádří podstatu Horňáckých, ani to, co na nich v tom které roku bývá zajímavé. Občas se o to snažím, ale stejně toho nakonec nechám, protože cítím, že Horňácké nejde dostat do žádných řádků ani slov.  Stejně jako nejde popsat moje štěstí, když už všecko to končilo, já seděl pod lípou nad Kuželovem a hlavou mi běžely zážitky, které mi Horňácké dávaly od čtvrtka až do včerejšího večera.

Já vím, realita běžného života je jiná, mnohem obyčenější a těžší, podobně jako musí být těžké dny   horňácké ženy, která čeká svého muže. Toho, který má často rád pálenku a ve svém chování bývá tak prudký (ale také upřímný a někdy citlivý), že se lekám, když ho jenom pozoruju. Obdivuju místní ženy, myslím, že nemálo z nich doma nemá žádná ráj a řekl bych, že by mně o horňácké "kultuře" pověděly jiná slova než ty, která oslavují její kraj v knihách.   

Nakonec jsem se zvedl, opřel se o drevěný plot, který vede kolem kuželovského mlýna a podíval se na celú horňáckú krajinu - pohled na ni je z těchto míst fantastický. Tak co, Horňácko, jaké si, jaké budeš a kolik plodů budeš rodit v dalším čase? Z mé hlavy hned tak nevymizí slova, která jsem včera uslyšel od jedné ženy, která se podílela na programu Horňáckých. "Proč v tom čísle vašeho programu bylo tak málo dětí z Horňácka?" zeptal jsem se a ona pověděla. "Protože řada rodičů místních dětí už nemá k lidové kultuře vztah a nepodporují děti ve zpívání, tancování ani vystupování."

Když jsem s těmito slovy a obavami nejen o budoucnost Horňácka usínal, usínal jsem přesto šťastný. Moje dobrá žena mně i přes čtyřdenní absenci doma a všecko brblání pěkně ustlala a povlekla postel a já věděl, že mi dala ještě šanci na polepšení. Mosím sa jí zeptat, jestli nečekala u lože spíš nejaké "holyvůdské" hvězdy místo starého z Horňáckých.  

"Začni přemýšlet nad normálními věcmi," řekne mně určitě, až ně po ránu potká, což v její řeči znamená zanechat tychto stránek, psaní i cest po Horňácku a celém Slovácku. Tak moc bych jí chtěl udělat radost, ale vím, že to přes veškerú snahu zaséj nepůjde. V hlavě mi zní stále tóny horňáckých hudců a v srdci cítím, že Slovácko a novinařina jsou dvě lásky, které nejde přece opustit ani kvůli nějaké ženské - byť je to vlastní, přetrpělivá a svatosvatá, manželka.

"Morava je krása, tu je všecko oblé, jak cecky ženy," vyzpovídává se z blízkého vztahu k Moravě jeden ze Slováků, kterého Tonda Vrba natočil na letošních Horňáckých slavnostech. Ta věta je možná pro někoho až příliš naturalistická, ale zdá se mi, že vyjadřuje bohatství naší moravské krajiny i lidové kultury lépe než jakákoliv věta jiná.

RB

... tož a toto je to video, které jsem natočil včera při západu slunce nad Horňáckem a předložil ho ženě jako omluvu za pozdní návrat domů z Horňáckých - takto tedy končily u kuželovského mlýna Horňácké slavnosti roku 2013, kdy jsme měli to štěstí, že jsme ještě byli na tomto světě

... dávám ještě druhou nedělní ukázku, pan rídící Okénka, nejstarší žijící zpěvák na Horňácku - tu ukázku dávám kvůli slovům, která tady říká

... a ještě třetí ukázka, která snad také ukazuje "ducha" Horňáckých, točil jsme mimo pódium před nedělním programem v Kuželově, plusem těchto slavností je určitě to, že mnohé se odehrává mimo oficiální program. Na řadu dalších videukázek, které dám příště, budu dost času jindy ...