Pokud chce někdo mapovat Slovácko, myslím, že nemůže vynechat právě svatá přijímání. Pro řadu lidí na Slovácku jde o běžnou věc, ale zažil jsem například letos v Blatnici pod Sv. Antonínkem, jak náhodní turisté z Čech byli takřka fascinováni, když děti v krojích viděli jít i s knězem právě na svaté přijímání.

Dříve jsem svaté přijímání fotil, teď se spíše snažím v krátkých video ukázkách přibližovat jejich atmosféru - byť částečně i fotím. Toto video (a brzy doplním i fotky) jsou ale možná poslední, kdo chce s dětmi a jejich rodiči svaté přijímání prožít, měl by být v samotném kostele. Navíc není zrovna příjemné chodit s foťákem mezi lidmi při samotné mši, i takto přes počítač děkuji všem za toleranci a pochopení, které pro mé "snímání" mají. Například v Boršicích u Blatnice už ale bylo v malém kostelíku tolik kamer a foťáků, že jsem brzy s točením přestal.

Možná si myslíte, že jde z mé strany o bláhový počin, ale jsem přesvědčený, že má smysl lidem mimo Slovácko (a možná trochu i na Slovácku) přibližovat duchovní život, spojený třeba právě se svatým přijímáním. Chtěl jsem nyní napsat několik slov o tom, jak nedobrý vztah je v naší zemi k církvi, a jak velké nepochopení často prokazujeme vůči těm, kteří chodí například do kostela, ale napíši něco jiného.

Uvědomuji si, jak stále více vnímám ženy, které chodí do kostela. Přibývá jim vrásek, některé už chodí ztěžka, přesto do kostela vždy najdou síly přijít. Když je vidím, vybavuji si jejich děti nebo třeba právě vnuky. A stále více poznávám, kolik dobrého v těchto ženách je, jak moc dokázaly právě své děti nebo vnuky ovlivnit.

Například nedávno jsem potkal jednu nenápadnou dívku, léta jsem ji neviděl, možná jsem ji ani nevnímal. Najednou jsem ji potkal v ústavu, kde pomáhala lidem, a když jsem se s ní dal do řeči, bylo v ní tolik lásky k druhému člověku, že jsem hleděl. Kdeže se to v oné dívce vzalo? ptal jsem se sám sebe. A pak jsem si ji vybavil, jak se svými sourozenci a rodiči "hupkávala" do kostela. Dnes už je sama matkou, a jak sem slyšel, chodí už do kostela s vlastními dětmi a manželem. A když jsem byl v pondělí na hřbitově, zastavil jsem se i u hrobu jejího otce. Připadal mi vždycky takoví nemoderní, v to pondělí jsem se mu ale v duchu omlouval a děkoval za to, že vychoval tak perfektní dceru.   

A nejde jen o tuto jednu dívku, mohl bych napsat více příkladů, kdy jsem měl pocit, že ženy, matky, babičky, jsou pro rodinu tím zásadním, podstatným i pokud jde o víru. Samozřejmě, ne vždy je jejich úsilí úspěšné, určitě se občas stane, že jejich děti či vnuci se jim "nevyvedou". I tady ale vidím, jak tyto ženy své úsilí nevzdávají a - nemusíte se mnou souhlasit - napomáhají tomu, aby jejich blízcí nespadli až na úplné dno.

A opět se mi vybavuje například obrázek z tohoto týdne, věřící žena, už stařenka, jde k doktorovi, nemůže na nohy, opírá se o svého syna, který ji drží za ruku a takto společně jdou. Ona žena si musela v životě strašně vytrpět, protože alkohol zahubil jejího muže a postupně si bere i její syny a vnuka, ale jsem přesvědčený, že kdyby nebylo lásky této ženy, jejího úsilí a snahy za každé situace pomoci, byli by všichni tito nevděční a nepolepšitelní chlapi už dávno odvrženi někde do stoky. 

Proč o tomto píšu? Možná proto, abych přiblížil lidem, kteří neví, co je svaté přijímání, co vlastně je, nebo spíš - jaké má souvislosti. Divili byste se, ale v Praze i tady na Slovácku se setkávám s tím, že nemálo lidí to neví. Nebo to ví, ale mají pro to spíše posměšky nebo v lepším případě to považují za přežitek, který holt má právo ještě na chvilku života.

Já si myslím, že právě u svatého přijímání, (ale nejen u něho), se začíná pomalu rodit láska k lidem, dobrý vztah k lidem, něco, co pak odlišuje člověka dobrého od člověka, který se rozhodl vidět v životě především sebe samého a své vlastní zájmy. Pochopitelně - existují celé "armády" těch, kteří jdou ke svatému přijímání a pak už ke kostelu ani "nepřičichnou". O těch ale nyní nepíši, toto psaní je o těch, kteří buď do kostela chodí, nebo třeba nechodí, ale ve svém srdci přece jen touhu po Bohu, dobru, pochopení pro druhého člověka mají.

A opět bych se musel zastavit u žen, matek, babiček, prababiček. Co si budeme říkat, sami to mnozí víte, nebýt jich, některé děti by nikdy ke svatému přijímání nešly, farář by byl pro ně podivný pán ze starého temného světa a víra něco, co není dobré vůbec k ničemu. I letos jsem viděl několik takových dětí nebo rodičů, sami o sobě by asi nepřišli, nebo by třeba nepřišel jejich otec, ale tam někde, kousek za nimi, v lavici seděla jejich matka, babička...

V minulosti jsem slýchával hodně slov o tom, jak tyto ženy svým dětem či vnukům ubližují, jak je nutí chodit do kostela, jak je takřka vykořisťují, protože to či ono podmiňují právě kostelem. Určitě to někteří z vás znáte nebo jste to slyšeli. Možná je to věkem, ale čím jsem starší, tím více mám pro chování těchto žen pochopení. Stále víc rozumím tomu, že jejich hlavní snahou bylo vychovat svého potomka co nejlépe, dát mu co nejvíce lásky, ukázat mu, jak právě láska či víra můžou dát jeho životu smysl, jak mu můžou při všemožných životních kalamitách pomoci. Pokud viděly, že jejich snaha je marná, muselo to být pro tyto ženy velké životní zklamání. Nezbývalo jim poté se spoléhat na něco, co naštěstí v životě občas také funguje - že totiž i člověk bez víry může být dobrý a může dobru pomáhat.

A ještě prosím jednu větu. Nejčastější "výtku", kterou slyším na adresu těch, kteří chodí do kostela, se týká toho, že jsou takoví a makoví, že ubližují tomu a tomu, že tam a tam se zachovali špatně. Jistě to je často i pravda, jen bych namítl, že před Bohem zcela jistě nepoklekají jen andělé, to ani náhodou (vy snad o nějakém ve svém okolí víte?), poklekají před ním obyčejní smrtelníci, neustále chybující a možná i ubližující. Jsem ale přesvědčený, že jsou to takoví smrtelníci, kteří touží být lepší, kteří chtějí napravovat sebe samotné i lidi kolem sebe - a kteří dělají pro druhé víc než mnozí jiní.      

Omlouvám se, jak vidíte, rozepsal jsem se, nemusíte se mnou ale souhlasit, nemusíte nic z tohoto číst, nemusíte se dívat na video ukázky, nabízím vám jen a jen svůj pohled. A věřte mi, snažím se vnímat a poznávat i ten odlišný...    

RB   

Ps. Fotky prosím připojím později... Jinak do středečních Slováckých novin jsem dával fotky ze svatého přijímání z Boršic i Lhoty, vyšly tři, bohužel, nějakým nedopatřením jsou všechny ze Lhoty, Boršičanům se omlouvám, mrzí mě to, jezdím za nimi i jejich knězem velmi rád... A ještě dodám, že kdyby někdo chtěl, mám zvukový záznam celé krásné mše v Boršicích, a také velmi dobré kázání lhotského kněze...     

Tady jsou tedy videoukázky:        

Svaté přijímání v Ostrožské Lhotě v roce 2009 (mohl jsem dát záznam až od příchodu do kostela, ale chtěl jsem ukázat lhotské muzikanty z Rozmarýnky i krásnou a starou budovu lhotské školy i nádherného kostela)

 Svaté přijímání v Boršicích u Blatnice v roce 2009, kde byly i děti z Nové Lhoty a Suchova... 

Hraje a zpívá výborná schola v Boršicích u Blatnice (A ještě jedna omluva, až dodatečně jsem zjistil - jelikož jsem dostal sms zprávu - že schola není z Boršic u Blatnice, omlouvám se, jak k ní zjistím více, vše podrobně tady dopíšu, tipuju, že je ze Štípy na Zlínsku, kde dříve boršický kněz působil... )  

A ještě svaté přijímání v Hluku z minulého týdne - první ukázka

A svaté přijímání v Hluku - druhá ukázka