Nechtělo se mi nikam jezdit, doma bylo příjemné teplo, ale nakonec jsem si řekl, že přece jen vyrazím. A teď si jen a jen mnu ruce a raduji se z toho, že jsem do Kozojídek na páteční večerní hodování vyrazil. Přiznám se bez mučení - o Kozojídkách jsem skoro nic nevěděl, kdysi jsem tam lehce popíjel (nealko, protože jsem řídil) v hospodě s muzikanty Horňácké CM Petra Mičky, věděl jsem, že je odtud mužský sbor Malina, ale nic víc. A věděl jsem, že v pátek večer tam začínají hody v nějakém areálu na konci Kozojídek. Toť vše.

Kolem sedmé večer jsem minul ztichlou Blatnici, stejně jako ztichlé Veselí, přijel do Kozojídek a spíš intuitivně projížděl hlavní silnici a díval se, jestli vůbec uvidím někde nějaký pohyb. Když už jsem byl na konci vesnice, uviděl jsem v dálce podlouhlý stan, ve kterém se svítilo. Zastavil jsem, pootevřel okénko auta a slyšel doléhající tón houslí. Ještě chvíli jsem váhal a nakonec se přece jen ke stanu vydal. Bylo to asi nejlepší rozhodnutí posledních dnů - pak už jsem se jenom divil, obdivoval, radoval, fotografoval, zapisoval a poslouchal.

To byla parádička! Po pátečním večeru v Kozojídkách napůl vážně a napůl žertem volám: „Zrušte všechny folklorní pódiové akce, zrušte všechna „vážná" vystoupení sborů, všechny moderátory, složitě vytvářené programy, měsíce plánované akce! A berte prosím s nadhledem i moje poslední volání: Zrušte kroje a krojované, netrvejte na tom, že tam a tam musí ti a ti zpěváci či muzikanti vystupovat v krojích. Stejně je to občas komické, když se někdo souká do kroje a je na něm vidět, že tak činí nerad jen kvůli "nějakému" vystoupení na pár minut.

Toto všechno jsem volal v duchu a teď volám nahlas. A to právě po zkušenostech z Kozojídek. Představte si tedy onen stan. Obyčejný, dlouhý tak maximálně patnáct metrů, široký pět. V něm několik málo stolů a laviček, jinak nic. Vlastně ještě dvě prachobyčejné žárovky, zavěšené na obou koncích stanu. A pak už jen takový provizorní stupínek. A právě na něm se odehrálo něco, co se těžko popisuje.

Dvě cimbálovky, jedna místní, mladá, druhá velezkušená, Horňácká cimbálová muzika Petra Mičky.  Hráli, hráli a hráli, sázeli jednu písničku za druhou, nejdříve poklidně, postupně s větší a větší a větší energií. Jako když hodíte do hracího automatu peníze, a z něho vychází jedna písnička za druhou, jenže z automatu je to nuda, tady máte před sebou živé muzikanty a zpěváky, kteří jedou s takovým nasazením, jakoby jim šlo o život. Několik chlapů drží housle, mezi nimi jedna ženská - Katka Mičková, velmi zajímavá to osoba! Jedou, jedou, jedou, hrají všecko možné, horňácká, cikánské, čardáše, jazz.... A třeba i pověstnou odrhovačku, "střídavý, střídavý, elektrický proud"..., nehráli by ji, jenže jeden z muzikantů máchl šmytcem tak prudce, že trefil žárovku u stropu...

Samozřejmě se ale hrálo dál, možná ani někteří nepostřehli, že žárovka už nesvítí, a kdyby bylo u stroupu víc žárovek, byly by v ohrožení všecky, každý z houslistů totiž máchal naplno, ruky každého z tanečníků verbuňku i zpěváků létaly navrch, věřte mi, byl to vichr, povodeň, průtrž, žádná přestávka, muzikanti, zpěváci, chlapi, ženské, vždycky někdo navázal další muzikou. Kdybyste měli pero a chtěli dění před vámi zapisovat, nesíhali byste, jako nestíhala ona pražačka, která jako zmagnetizovaná všechno sledovala, snímala svým mobilem a vůbec neslyšila svého chlapa, který ji několikrát volal ke stolu. Ale ona měla oči pro jiné, dívala se a mlčela, jen jednu větu jsem od ní slyšel - "To je neuvěřitelné, neuvěžitelné, vůbec bych nečekala, že tady uslyším muziku z celého světa." A zase se přestává hýbat, zase mačkala mobil a zase nedýchala kvůli tomu, co se odehrávalo před ní. To je ta největší paráda, improvizace, nic plánovaného, nádhera a kouzlo okamžiku, nikdo neví, co bude za následovat, jenže právě jen a jen takový "folklór" má ještě smysl.

Už začínám být hypnotizován stejně jako ona dáma s velkoměsta, už nedokáži fotit ani si nic zapisovat. Kdo by to do těch zpěváků řekl? Znal jsem je, viděl jsem je asi třikrát vystupovat někde na koncertech, ale všechno to byl příliš oficiální, naškronbené, organizované,. Moderátor cosi nudného řekl, pak nastoupili, zazpívali tři písničky, z povinnosti zvedli ruku, ťuklli si pohárkama a už šli další. Však to určitě znáte z ůrných "koncertů". Ale tady je to něco absolutně jiného, chlapi vypadají nějak civilně, normálně, víc mě zaujmou jejich rysy a nálady, když se chytnou kolem krku, vidím, že žíly mají napsaté, stisk rukou je silný, pevný toto není pro diváky, dy´ diváci tady ani skoro nejsou, toto jde někde zevnitř.

A to jsem se ještě nezmínil o ženských! Prý ženský sbor z Kozojídek jménem Jahoda, neexistuje dlouho. Ale vykašlete se na název, stejně je divný, hlavně je ale zbytečné říkat sbor, protože to slouží jen ke klamání a zavání opět oficialitou. Prostě několik pěkných ženských, hodně mladých i malinko starších, jedou rovněž na doraz, vyrovnají se chlapům, možná jejich síla, s jakou zpívají a právě teď žijí je ještě větší. Samozřejmě - ani v jejich případě žádné plánované "vystoupení".

Musím končit, musím s tímto psaním přestat, stejně je ten páteční večer nepřenositelný,  i když mi prsty  utíkají po klávesnici jako Mičkově cimbalistovi po cimbálu. Nechce se mi odejít, ale musít jít, musím, vím, že dlouho určitě nic takového nezažiju.

Ještě se chci podívat na okolí stanu, kde to vlastě jsem? A čeká mě druhý šok. Sakra, toto je paráda, toto musí jiní Kozojídkám závidět!  Jen pár kroků od stanu stojí několik sklípků, spíš minidomků, a kousek od nich ještě kaplička. Pěkně osvětlená, kolem tma, jeden jeden proud světla na ni dopadá. Proud světla svítí také v každém "domku".

Všude se něco děje, v jednom hraje moderní muzika, v dalším dechovka, pět muzikantů, žádná profesionální kapela s profesorským výrazem, normální chlapi, kteří hrají asi za pár haléřů, důlky jim vyskakují při hraní z očí, trumpeta jednomu z nich poskakuje v puse, další se uklání s širákem na hlavě. Nedivím se, že někteří hosté šli tancovat dokola, tady se člověk nenudí, když netacuje, může si něco dobrého objednat nebo jít přímo ven, kde jsou v udírně klobásky. Takový areál by měl být všude, dozvídám se, že Kozojídky sehnaly evropské peníze a z nevábného místa, kde byly místo domků spíš garáže, udělaly tuto lahůdku.

A já už se loučím, už jedu, žádné rádio v autě nepouštím, protože ještě chvíli si chci nechat tyto muzikanty, zpěváky i zážitky v hlavě. Jasně, Slovácko se mění, folklór je stále více umělý, ale ještě jsou místa a lidé, kde čas "lapí" a dokáží ho na chvíli pozdržet. V Kozojídkách se to v pátek 7. listopadu 2008 podařilo....

RB