Následující text mi poslal pan Martin Dosoudil z Velké nad Veličkou. Když mi před časem text přišel do mejlíku, měl jsem pocit, že snad zasáhla "vyšší moc". Chtěl jsem, aby v časopisu byl článek, z něhož by byla cítit úcta k lidem, kteří bojovali za naši svobodu v I. světové válce. Jenže jsem věděl, že sám takový článek v rychlosti nenapíši a nikdo jiný se nenabídl - a v tom přišel článek pana Dosoudila. Myslím, že článek končí těmi nejpřesnějšími slovy:

 „Nikdo si na ně nevzpomene. Nikdo si ani nevzpomene, proč umřeli, proč neměli ženu a děti a pokoj, kam svítí slunce. Nikdo, a ze všeho nejmíň ty lidi, za které bojovali." 

Tady si můžete přečíst kompletní text článku, v Časopisu Ostrožska a Horňácka č.6 vyšla vzhledem k nedostatku místa trošku kratší verze. Celé téma pochopitelně pro mě nekončí, rád bych, aby takových článků o dalších místech a hrdinech našeho regionu vyšlo více...

RB

VZPOMÍNKY NA "VELKOU VÁLKU" 

 Blíží se den výročí skončení jednoho z největších válečných konfliktů minulého století - ukončení I. světové války - která se do pamětí tehdy žijících obyvatel Velké zapsala pod názvem „Velká válka". Den, který pro mnohé znamenal ukončení nekonečných dnů utrpení, strádání a odloučení od svých blízkých a přátel.

      Současné generace mladých by neměly zapomínat na všechny ty Janošky, Hudečky, Supy, Slováky a mnohé další, kteří se obětovali za svou zem a kteří se svými činy nemalou měrou zasloužili o vznik nového státu.

      Nyní, v předvečer výročí, je ta pravá chvíle zavzpomínat na všechny ty sousedy, sloužící na západní, jižní a východní frontě válečného konfliktu, jež po sobě zanechal jen spoustu obětí, škod na majetku a především množství otřesených lidí, kteří se několik let obávali o své blízké, manžely, bratry, kamarády, ale také sami o sebe.

      Jaké byly tedy osudy alespoň některých z těch, kteří odešli z Velké na jednotlivé válečné fronty? Zde jsou jejich příběhy - i když jen velmi stručné, přesto přibližující osudy několika jednotlivců, jež by neměli zapadnout do nevědomí.

      Z rodiny Hudečkovi nastoupilo na fronty první světové války všech šest bratrů (čtyři z nich vstoupili do legií) - Jaroslav, Jan, Jiří, Cyril, Dušan a Martin.

Jiří Hudeček nastoupil na východní frontu do Ruska, kde následně vstoupil do Čs. legií. Po čtyřech letech bojů a dosažení hodnosti kapitána se Jiří Hudeček vrátil v roce 1920 zpět do Velké.

Jaroslav Hudeček který narukoval v roce 1915, vstoupil (po zajetí) do Čs. legií ve Francii.

Jan Hudeček se po čtyři roky účastnil bojů v Rusku jako příslušník dělostřelectva u Čs. legií.

Cyril Hudeček, student medicíny, zemřel jako poručík v Chersonu u Oděsy (na tyfus) v roce 1918.

Dušan Hudeček, student reálné školy, padl v bitvě u Zborova v roce 1917 (bylo mu teprve 21 let) coby příslušník Čs. legií v Rusku.

Martin Hudeček, nejmladší z bratrů, působil na jižní, balkánské, frontě.

      Kromě Hudečků se k legiím přidali i další občané Velké - ne všichni se však vrátili zpět živí. Mezi ty, kterým se návrat do rodné vlasti nepodařil, patřili Janoška Metoděj, jež padl v roce 1918 na ruské frontě u Jekaterinburku (ve stáří pouhých 23 let) a Žalmánek Pavel - příslušník francouzských legií - padl v roce 1918 u Terronu (23 let). Naštěstí bylo více těch, kterým se podařilo přežít všechny útrapy válečného masakru a mohli se postupně navracet do své „nové" vlasti. Obecní kronika Velké nad Veličkou nám udává seznam všech legionářů navrátivších se do roku 1920:

Buzík Jan, čp. 40, italský legionář

Čajka Josef, čp. 74, francouzské legie

Kohút Josef, čp. 214, italský legionář

Migota Josef, čp. 72, italský legionář

Pavliska Jan, ruský legionář, do rakouské armády narukoval v lednu 1915 (posádka v Bílovicích u Brna), v roce 1916 byl na ruské frontě zajat, domů se vrátil až v říjnu 1920

Psík Jan, čp. 161, francouzské legie

Petřík Martin, čp. 134, italský legionář

Sekerka Pavel, čp. 91, ruský legionář

Slovák František, čp. 12, ruský legionář

Šťastný František, čp. 273, ruský legionář

Tomčala Jan, čp. 84, ruský legionář

Tomčala Cyril, čp. 84, ruský legionář

Tomčala František, čp. 264, ruský legionář

Vachún Jan, čp. 117, italský legionář

Řepka Jaroslav, čp. 265, italský legionář

Tetúr Ferdinand, čp. 10, italský legionář

Rumíšek Martin, čp. 220, francouzské legie

Bureš Jan, ruský legionář, narukoval do Brna v červnu 1915, v červenci 1916 zajat na ruské frontě při bojích u Dubna, domů se vrátil v září 1920 

      Kromě legionářů však z Velké narukovalo do rakouské armády několik dalších stovek sousedů. V přesném počtu se  prameny mírně rozcházejí. Zatímco kronika městečka Velká uvádí počet odešlých vojáků přes 300, mně se podařilo objevit v okresním archivu v Hodoníně dokument, který udává počet vojáků z Velké asi 400. Narukovalo tedy asi 350 - 400 mužů, domů se jich však vrátilo o 42 méně. Těmto 42 padlým sousedům byl v roce 1934 postaven a následně slavnostně odhalen pomník s vyrytými všemi jejich jmény. Pomníky byly ve skutečnosti dva - jeden byl slavnostně odhalen před obecnou školou, druhý, spíše soukromého rázu, nechal v roce 1934 postavit u kostela farář Otto Galusek.

Vzhledem k tomu, že pomník stojící u kostela nechali zřídit sousedé římskokatolického vyznání, nejsou na něm zaznamenána všechna jména padlých, ale jen katolíci - je zde tedy vyryto celkem 24 jmen. Jaká byla tedy jména těch, kteří položili životy za své rodiny, bratry a na něž bychom neměli tak rychle zapomínat? Vedle výše zmíněných legionářů jsou na pomníku zaznamenána tato jména:

Buzík Jan, čp. 197

Čajka Jan, čp. 256, padl v roce 1918

Čambal Martin, čp. 211

Hromek Jiří, čp. 269, padl v roce 1918

Janás Jan, čp. 30

Janoška Tomáš, čp. 38

Janoška Jan, čp. 38

Janoš Jan, čp. 283

Kohút Jan, čp. 171, padl v roce 1916

Krchák Jan, čp. 255

Kučera Jiří, čp. 175

Kuchyňka Martin, čp. 25

Lipár Jan, čp. 178, padl v roce 1917

Migota Pavel, čp. 55, padl v roce 1918

Novák František, čp. 307, padl v roce 1917

Pavlátka Antonín, čp. 44

Pavlinec Jiří, čp. 319

Pešek František

Pešek Jan, čp. 323, padl v roce 1914

Pytel Jiří, čp. 322

Rumíšek Tomáš, čp. 82

Sekerka Jiří, čp. 248, padl v roce 1914

Spitz Jindřich, čp. 290

Slovák Josef, čp. 195, padl v roce 1915

Sťahlík Jan, čp. 63, padl v roce 1914

Pospíšil Vojtěch

Sťahlík Martin, čp. 152, padl v roce 1918

Sup František, čp. 293, padl v roce 1917

Šácha Tomáš, čp. 304

Štefánek Jan, čp. 310

Trn Jan, čp. 253

Vrana Jaroslav, čp. 12

Vrablc Jan, čp. 105, padl v roce 1918

Wiche (Vícha) František, čp. 39, padl u Sokalu v roce 1915

Zdeněk Pavel, čp. 236

Žalmánek Pavel (otec legionáře Žalmánka Pavla), čp. 297, padl v roce 1915

Haas Ervín, čp. 329

     A kdy vlastně začaly odvody místních obyvatel na frontu? První z nich se uskutečnil 1. září 1914. Od brzkých ranních hodin se začalo místní obyvatelstvo scházet na veřejných prostranstvích, aby spolu živě diskutovalo o nastalé situaci. Celý den probíhaly přípravy na vypravení 62 mužů, kterých se mobilizační nařízení týkalo. Konala se pro ně na dlouhou dobu poslední ranní mše ve zdejším kostele, jíž se účastnilo velké množství obyvatel. Loučení probíhalo  i během odpoledne, kdy byla pronesena slavnostní promluva a svaté požehnání. Určení muži se za doprovodu celé obce vydali o desáté hodině večerní na cestu k hlavnímu shromaždišti ve Strážnici. K poslednímu rozloučení došlo na samém konci obce - na Závodí - kde k mužům a sousedům promluvil radní Josef Sup (sám později narukoval). Další odvody pak pokračovaly v děsivě krátkých intervalech - jen za roky 1914 a 1915 bylo odvedeno 121 mužů.

Ani v dalších letech se toto číslo nezmenšovalo. Odvodní povinnost se týkala chlapců od 17 let po muže ve věku 50 let. K odvodu tak byly volány ročníky narození 1864 - 1897. Rád jistě neodcházel nikdo, ale dané nařízení se muselo uposlechnout. Odvody netrpěli jen muži, kteří se brzy dostali do krvavých střetů s jinými, patřícími k „nepřátelské" straně, ale hlavně ženy, jež zůstaly samy doma a musely tak zastat veškeré hospodářské práce, které dříve vykonávali muži. Jistou útěchou pro takto životem těžce zkoušené ženy se stala každodenní večerní setkání u kaple Panny Marie či u místních křížů, kde se konaly modlitby za Boží ochranu a šťastné navrácení mužů.

     Dnešní generace, které neprožily ani zlomek strašného utrpení, které se každodenně valilo na sousedy bojující na jednotlivých frontách, není mnohdy sama schopna dost dobře ocenit co pro ně jejich pradědové a dědové dokázali udělat. A tak nezbývá než doufat, že se nikdy nenaplní slova španělského spisovatele Javiera Cercase, který napsal: 

     „Nikdo si na ně nevzpomene. Nikdo si ani nevzpomene, proč umřeli, proč neměli ženu a děti a pokoj, kam svítí slunce. Nikdo, a ze všeho nejmíň ty lidi, za které bojovali." 

MARTIN DOSOUDIL