Vážení čtenáři, když píši na tyto nezvyklé internetové stránky, cítím, jak se někde ve mně bijí či hádají dva "mudrci". Jeden je nadšený, dojatý až naivní, vidí před sebou všecko to dobré a zajímavé, co pozoruje svýma očima na mnoha místech, vidí před sebou konkrétního člověka. Je plný všeho, co prožil, je zasažený ideály, které se dotkly jeho srdce, je šťastný k zbláznění, slyší v sobě slova, která vycházela z mnoha různých úst, ať už třeba při povídání nebo při hraní hudby. Chtěl by to všechno napsat, jenže... 

Asi se mu to nepodaří, brání mu v tom druhý "mudrc". Není zlý nebo nepřející, jen se nejspíše považuje za realistu, nevěří příliš slovům, která slyší, nenechá se jimi dojímat či unášet, neustále dokola mluví o tom, že člověk je od pronášených ideálů strašlivě vzdálen a jen občas se k nim třeba přiblíží. Je to taková přetahovaná, první "mudrc" vzpomene s horkým čelem svůj zážitek ze setkání s člověkem a už chce člověka i ono setkání oslavovat, druhý "mudrc" mu přiloží na čelo studený obklad a nabádá ho, aby si vzpomněl, jak ten člověk - jeden vedle druhého - je ve skutečném životě velmi často jiný, než jak ho první "mudrc" poznal v nějaké vzácné, výjimečné či slavnostní chvíli.

"Na svých cestách potkávám dobrého člověka. Cítím, že je dobrý v mnoha různých podobách, často klečí před Bohem, jindy je veselý, zpívá, tančí, ale třeba jen tak sedí zadumaně a já vím, kolik dobrého toho dělá pro své blízké nebo mnoho dalších lidí," říká první "mudrc". "Lidé mají mnohdy dobré úmysly a občas také v duchu těchto úmyslů leccos učiní, ale vzpamatuj se," namítá druhý "mudrc".

"Podívej se na realitu, na každodenní život, seznam se s historií, opusť idealismus, pozoruj člověka, vnímej jej ve chvílích nesvátečních, všedních, ze všeho nejvíce jednal, jedná a bude jednat především tak, aby to bylo výhodné pro něj samotného, člověk je ze své podstaty sobec, klekne třeba před Bohem, oči se mu třeba naplní slzami, jeho srdce se třeba může přiblížit srdci druhého, ale jen na chvíli, několik okamžiků, pak se opět stane netolerantním a pyšným sobcem, který ze všeho nejvíce vidí sebe, sebe, sebe," končí druhý "mudrc".

Pvní se ale nechce vzdát, řekne ještě poslední slova: "Možná máš pravdu, určitě máš v něčem pravdu, slova a činy člověka jsou vzdáleny, i jeho činy v dny sváteční se mnohdy liší od dnů všedních, i ten, který stojí na kazatelně je chybující, mýlící se, říká slova a sám se některých nedrží. A co teprve ti, kteří mu naslouchají nebo se posmívají za zdmi kazatelny. A co já? Jsem stejný, ba ještě horší. Všichni táhneme povoz, který je zatížen našimi pochybeními, povoz jede pomalu, občas se zdá, že se zastaví, že už svá pochybení nedokážeme utáhnout. Ale stále se snažíme, stále je dost těch, kteří neupadli, nevzdali se, neposadili sa na povoz, jsou si vědomy svých pochybení, bojují s nimi, snaží se povozu a tak i jiným chybujícím odlehčit, napínají své síly dál a dál. Právě je vidím před sebou, právě oni jsou podstatou mé víry v dobro člověka. Proto je budu dál hledat, dál za nimi jezdit a dál je ukazovat."

RB