Shodou náhod se mi zrovna dnes dostalo do rukou následující psaní. Bylo na papíře, a když jsem ho přepisoval do časopisu Krajem svatého Antonínka, poznával jsem s každým dalším řádkem, jak je krásné. A když jsem přepisování dokončil, řekl jsem si, že vám do něj nechám nahlédnout. Budete-li mít čas, pokuste se o to...

Je to psaní muže, narozeného v roce 1963, který už několik desítek let nežije v rodné Blatničce. Když dostal pozvání na setkání se spolužáky, napsal jedné spolužačce toto psaní. Myslím, že když si jej budete číst, možná se i vám vybaví vzpomínky na dětství, mládí, první lotroviny i lásky...

Kdybych mohl, dal bych ho číst například těm deváťákům, s kterými jsem měl včera novinářských kroužek. Když jsem viděl, jak "kysele" se tvářili (a vím, že se takto tváří docela často), snažil jsem se je povzbudit a říkat jim, jak by měli být přešťastní - třeba jen kvůli svému mladičkému věku, kdy mají před sebou spoustu nádherných věcí... 

Asi mi nerozumněli, asi se člověk musí dívat na svůj život s mnohaletým odstupem, aby pocítil, jak nekonečně krásný život je - nebo spíš byl... Samozřejmě, ne vždy a ne pro každého...

A ještě jeden "dovědět". Když někoho poslouchám mluvit takto citlivě o svém životě či vzpomínkách, uvědomuji si, jak je proti tomu nedůležité všecko ostatní kolem nás, ať je to dění kolem politiky nebo čehokoliv jiného, není nic důležitějšího než osobní život člověka, jeho rodina, děti, vnuci, kamarádi, spolužáci, nic se tomu nemůže vyrovnat...

RB 

Tady je tedy psaní:

... Děkuji za zavolání, děkuji za email. Máš překrásný dům, Tebe jsem však na fotce těžko poznával. Možná i proto na setkání po tolika letech nepřijedu. Zavoláme si, poslouchám Tě a vybavuje se mi ta malá holka ze základky. Zavřeš oči, povídáš si a znovu jsi o těch třicet let mladší.

Dlouho jsem se bál přijet do Blatničky. Chtěl jsem ji ve svých vzpomínkách zachovat takovou, jakou jsem ji po léta znal. Pak jsem to přece jenom nevydržel a před časem se k vám podíval. Je to překrásná, opravdu překrásná vesnice, ale není moje.

Ta moje zůstala jiná. Jít si tak ještě někdy lehnout na Pasinky do trávy, jen tak ležet a poslouchat šumění lesa, být bez starostí a hlavně mladší. No jo, čas nám měří naprosto stejně bez rozdílu. Možná jednou do té trávy lehnu, ale to mi bude lupat v kříži, ozývat se zranění na koleně, a při vstávání budu funět jak ošatka ježků. Uvidět mě tam nějaké děcka, tak si načisto řeknů, že ten staříček tam mosél snáť umřít, či co.

Když jsem tenkrát před lety přijel do Blatničky, celou jsem ji projel křížem krážem, a podíval se ke kostelu i na hřbitov. Cestou zpět jsem potkal Olinu. Zastavil jsem a se srdcem až v krku jsem ji oslovil jménem. Ona se na mě dlouze zadívala a řekla, že se jmenuje Šárka a Olga je její matka. Stál jsem tam jako naprostý idiot, který zapomněl na těch třicet let navíc. Tak vidíš, ona to byla dcera, ale oči měla její. Snad podle očí bych poznal tebe i ostatní.

Ale všechno by pojednou bylo jiné a ty vzpomínky by vzaly za své. Vzpomínky na školní léta, první lásky, zklamání a prohry, vzpomínky na Vás, moje spolužáky a kamarády. Najednou tu bude stát starší chlap, který se mi představí a on to bude třeba Vlasta Smějsík, se kterým jsme stavěli u nich doma stavebnice Merkur (po které jsem vždy tolik toužil), Zdeňa Stodolák nebo Joška Vaněk, se kterým jsme na Pasinkách vedli nesmiřitelné boje, nebo v dobách příměří jezdili na motokárách. Víš, že moji kluci vůbec neznají motokáry a prak? Jak jsme jen my sháněli a vyměňovali letecké gumy na frngačky, sháněli rasošky... No, nádhera.

Nebo Vlasťa Polach, který seděl se mnou v lavici a furt si nechával malovat tužkou něco na ruku. A co teprve školní večírky, první ploužáky, nesmělé dotyky a čas malin nezralých. V páté třídě jsme zrcátkem na noze nahlíželi třídní pod sukni. To zrcátko patřilo s flusačků na rýžu k základní strategické školní výbavě. Nebo nádherné cesty ze školy v Blatnici v autobusové vlečce. U nás v Knínicích ji mají myslivci. Ani netušíš, jak rád si do ní někdy v podvečer sednu a na ty cesty vzpomínám. Cestou jsme se domlouvali na odpoledne, psali si vzkazy a tajné zprávy, hvízdali pod oknem na kamarády.

Vidíš, dneska děcka nepochopí, jak jsme mohli žít bez mobilů. Mohli, a bylo nám moc fajn. Měli jsem bůdy, klubovny, party a nepřátele, vyváděli neskutečné lotroviny, běhali s odřenýma kolenama a na lůcký rybník jsme jezdili i tři na jednom kole. A chodili do sadu krast třešně. Už nikdy v životě jsem nejedl tak přesladké třešně, jak ty kradené. Rád vzpomínám i na pátera Šuránka. Sehnal jsem si několik jeho knih a někdy v zimních podvečerech si v nich čtu. To je ale jiná kapitola. Tak vidíš, chtěl jsem Ti jen poděkovat za zavolání a nakonec píšu takové věci.

Ale jednu poznámku si závěrem neodpustím (fakt poslední). Ať nás život zavál do všech koutů světa (myslím i na Zdeňu Podařila ve státech), ať našim životem prošlo kakékoliv množství osudových mužů nebo žen, nikdy nezapomeneme nikdo z nás na rodnou obec, základku a spolužáky, první lásky a erotické jiskření, představy a touhy.

No, prostě se Vás už nezbavím. Čas je neúprostný a začne se kácet jednou i v našem lese. Asi se nás už nikdy nesejde tolik, co teď. Je mi líto, že nepřijedu, ale duchem jsem s Váma. Vážně. Moc na všechny vzpomínám, právě i proto, že se už příště takto všichni nemusíme sejít. Tak slibuju, že se někdy přijedu podívat.Kdy to bude, nevím, ale ten čas přijde. Nemám rád společenské akce a bojím se spousty lidí. A neumím tancovat. Raději se zastavím jen tak, náhodou. Janě Vyskočilové jsem to slíbil a s Helenou bych se také moc rád potkal. To víš, stará láska nerezaví...

Někdy je mi potěch prvních láskách, (mnohdy jen imaginárních), smutno. Pamatuješ, jak jsme na Tvých patnáctinách shodili tu květinovou stěnu v obýváku? Dodnes nepochopím, jak je možné, že při té spoušti nás Tvoje mamka nezastřelila, jak prašivé psy. U Heleny jsme na jejich narozeninách hráli poprvé nervíky, taková bezva hra s pinčlíky od člověče, které se chytají do pokličky. Tenkrát jsme to hráli s plastovým květináčem, který vzal za své. Jo, pak potemněla světla, zapl se kotoučák nebo kazeťák a když se nezamotala páska, byl to vždy krásný večer plný nenaplněné touhy a nových poznání. Tož tak...

Pozdravuj všechny a ještě jednou děkuji za zavolání. Přeji Vám všem pěkný večer v Blatnici. Poslal bych nějakou fotku, ale já snad ani nikdy nefotil, všude mám jen hory nebo včely. Vidíš, to jsem začal chodit do kroužku v Blatnici k učiteli Petraturovi a zůstalo mi to dodnes (ta láska ke včelám). Ve dvaceti jsem si nechal narůst plnovous, a až na na to, že mi začal plesnivět, se nic nezměnilo. Dnes ho nosí i můj nejstarší syn. Vzal jsem si spolužačku ze střední, máme tři děti a žijeme společně v harmonickém svazku. Jezdím na vodu, jezdím na vandry pod širák, miluji hory v každé roční době a nikdy jsem nebyl u moře.

Tož tak... To už je opravdu vše.

Petr Příkazský