Byl jsem za ním minulý týden, s jeho dcerou a vnučkou, v Domě s pečovatelskou službou v Hluku. Hodně špatně slyšel, ale jinak jste mohli slyšet od pana Matouše Nemravy povídání, které už dnes prostě téměř nikde neuslyšíte. Bylo mu 96 let, patřil tedy ke generaci, která žila úplně jinak než my, přemýšlela úplně jinak než my a jinak než my také mluvila. Povídání těchto pamětníků mělo půvab povídání lidí, kteří byli zvyklí besedovat, vykládat, poslouchat, televize je ještě nestačila zblbnout. Pan Nemrava alespoň stačil své vzpomínky sepsat, a tak s pomocí jeho vnučky vznikla nádherná kniha - Po všeckém hovno enom po včeličkách med. Tak se jmenuje.

Vzpomínek měl mnohem víc, než jen ty, které jsou v knížce. Minulý týden jsem ho šel vyfotit, protože o knížce se zmiňuji v časopisu Krajem svatého Antonínka, který bude od pondělí nebo úterý v prodeji. Vyfotil jsem ho, chvilku jsme vykládali a domluvili se, že příští týden povykládáme mnohem víc. I s diktafonem, abychom všechno nahráli. A zvažoval jsem, že bych si s panem Nemravou zahrál šachy, protože ty hrával velmi rád. Dokonce se je naučila i jedna sestřička v domově, aby měl "parťáka. Nebo bych mu přinesl nějakou knížku, protože pořád ještě četl. A samozřejmě jsem se těšil, že mu přinesu časopis, kde chválím jeho knížku. A kde je i jeho fotka, když jsem ho fotil. A kde také čtenářům slibuji, že v dalším čísle přinesu s panem Nemravou povídání, na které se chystáme.

Nic z toho už nebude. Dnes večer jsem se dozvěděl, že pan Matouš Nemrava zemřel. Když jsem si pustil večerní zprávy a uslyšel první kecy politiků, kteří nás už měsíce otravují stále stejnýma řečma, znechuceně jsem odešel od televize a raději píšu tuto vzpomínku. Zejména při poslouchání televize, ale i vůbec při poslouchání téměř jakýchkoliv slov, která slýchám všude možně, si uvědomuji, jakou hodnotu oproti tomu mají slova právě pamětníků.

Nevím, jestli mi porozumíte vy mladší, vždyť stáří vypadá docela často nevábně, nepřitažlivě a tak nějak "otravně", někdy máme skoro chuť stáří obejít a ani se mu nedívat do očí, protože bychom v nich viděli sebe za několik let. Jenže pod tímto stářím se často ukrývají poklady, jen to chce mít kapku trpělivosti, pochopení a vstřícnosti.Nic nemůže nahradit zkušenosti z "odžitého" života, nikde nenajdeme více moudrosti než právě ve stáří. Je škoda, že jsme nejraději, když ho nemusíme poslouchat. 

RB 

Ps. Původně jsem chtěl dát nejdříve na stránky Horňáky, které jsem v sobotu fotil i nahrával v Malé Vrbce i v Praze, nebo nedělní výstavy Miška Evena ve Veselí nebo pana Hudečka v Ostrožské Nové Vsi, případně jsem vám chtěl přiblížit nádherné rukopisy budoucích knížek paní Vlasákové, která desítky let putovala po lidech a zapsala, namalovala i zmapovala úžasná zastavení s lidovou kulturou - když jsem její rukopisy a kresby  dnes náhodně u ní viděl, byl jsem nadšený. O tom všem ale příště a také v dalším čísle časopisu Krajem svatého Antonínka. Je paradoxem doby, že na zachycování života pamětníků, kterých kvapem ubývá, nebo třeba i na vydání knih paní Vlasákové nejsou peníze, zatímco na různé blbosti jsou peníze pořád... Tak to ale vžycky bylo, je a bude....   

   Takto jsem pana Matouše Nemravu fotil minulý týden. Moc jsem se těšil, že v příštích dnech nahraji jeho další vzpomínky. Špatně slyšel, ale jinak měl stále jiskru v očích, nechyběl mu humor a dokázal hezky povídat. Ještě pořád si říkám, že třeba ona dnešní zpráva o jeho smrti není pravdivá.  

 ... a jeho knížka... „Mosím psat stručně a rychle, protože cítím, jak slábnu, a že sa můj pobyt na tomto pěkném světě krátí," napsal do ní mimo jiné...