dusicky1-jpg.jpg

V noci se probouzím, rád bych napsal několik slov, ale nevím, jestli lze je vůbec napsat, a zda je psát do tak veřejného a "hlučícího" prostoru jako je internet. Skoro bych vám raději doporučil - zajděte se třeba ještě dnes pozdě večer podívat na hřbitov. Zajděte se podívat tam, kde budeme spát svůj věčný sen, jděte pomalu a tiše, nechejte doma své starosti i všechny své plány, která vás budou jen zbytečně vyrušovat. Šel jsem se takto podívat včera pozdě večer, v den svátku, které je určitě ze všech svátků ten nejvzácnější - svátek zesnulých.

Když jsem mezi ně přišel a procházel se mezi nimi, zdálo se mi, že právě v takových okamžicích máme pocit, že se nám naše srdce svírá, zastavuje se a my si uvědomuje tu nejkrutější nebo nejupřímnější pravdu - pravdu, že náš život je konečný, že všechno to lopotné snažení má tady své definitvní zastavení, že jednou tady bude plát naše svíčka, zatímco my už budeme navěky mlčet. Zůstane po nás "jen" všechno to dobré nebo zlé, co jsme tady na zemi vykonali a co jsme dokázali či nedokázali přenést do srdce jiného.

Pozoroval jsem ty tisíce a tisíce svíček, plály za každého ze zesnulých, nebo - možná bych dodal za každého z živých. Představoval jsem si právě tváře živých, kteří tady postávali ještě ve dne, to bylo lidí, nikdy jsem si neuvědomoval, že v naší vesnici tolik lidí žije. Myslím, že přišel každý, úplně každý, i ten, kdo už nemohl, opíral se o druhého, hlava mu klesala dolů, ale v ruce držel svíčku a zapaloval ji za svého blízkého zesnulého.

Myslel jsem, že tady mezi zesnulými je vždycky úplné ticho, ticho, které nemůžeme nikdy zaslechnou. Ale není to pravda. Včera jsem měl pocit, že na jeden den v noci, na jednu jedinou noc se ticho mění a my můžeme své blízké slyšet i vidět. Tisíce plápolajících plamínků totiž mlčet nedokáže, ohýbají se ve tmě, všelijak tancují a jejich zář dopadá na fotografie těch, kteří právě tady spí. Každá tvář tak ožívá a s ní ožívají i vzpomínky na ty, kteří tady byli v minulosti s námi.

"Co jste vy, byli jsme i my." Znáte tento nápis, který můžeme najít právě na mnoha místech věčného spánku? Když jsme mladí, nevěříme mu, jsme přesvědčeni, že nás se přece vůbec netýká. I včera jsem pozoroval, jak mnohé mladé tento pobyt na jakémsi hbitově nezajímá a nebaví, ošívají se, nedokáží postát, nejraději by utíkali rychle pryč, protože nemají vztah k tomuto místu a dokonce ani k těm, kteří tady jsou. Je to logické, jsou mladí, smrt ještě nezačala rubat v jejich lese a proto stále ještě věří, že jejich lesa se ani týkat nebude.

Jenže, je snad nějaký les rubání uchráněn? Když je nám dvacet - smrt se nás netýká! Třicet? Také ne! Čtyřicet? Padesát? S překvapením zjišťuji, že i ten, komu jen sedmdesát, stále ještě věří v nesmrtelnost. Ještě zbývají vrstevníci, spolužáci. Ještě i v sedmdesáti se dívají na parte a jsou zaskočeni, že někdo stejně starý (nebo mladý?) odešel na pravdu Boží. To přece nemůže být pravda! On umřel? Ona umřela? "Zemřel náhle," objeví se potom na parte. Ale copak to je nějaké náhle?! Náhle umírají jiní!

Třeba ta mladá mladá maminka z Ostrohu, s kterou se loučilo v pátek tolik lidí, že kostel i náměstí bylo tak plné, že doprava tady musela být úplně zastavená. Kde si byla spravedlnosti?! A kde si byl Bože ty?! Nechci tě proklínat, jen se ptám - kde jsi byl?! Těšila se na život, těšila se tak nevýslovně, jak se může těšit jen ten, kdo přivádí na svět druhý život. A teď? Už není. Jen svíčky zařící do tmy na jejím hrobě. Mohl jsi povolat k sobě tisíce jiných, proč jsi si vybral právě ji?

Ne ne, náš spánek není přece věčný, věčný je náš život, věčné je naše konání, pobíhání a mamonění!!! Spěchej rychle! Ojebej někoho rychle! Užij si rychle! Já, člověk, moc i síla největší, vybaven neomylným rozumem a pýchou, já zaplním všechen prostor na zemi i na nebi, přede mnou budou zástupy jiných klečet a klanět se mi, líbat mi ruce a žádat o milodary. A já, budu-li chtít, budu jim je udělovat a válet se smíchy, co všechno jsou ochotni pro tyto milodary vykonat a jak hluboce jsou ochotni sklonit přede mnou hlavu.

"Aničko, tyto knížky i všecko ostatní, co tatínek a mamimka mají, bude jednou tvoje," říkal jsem nedávno své maličké dceři. "Všecko? Pořád?" ptá se dcera. "Všecko," odpovídám. Táto, a co budete mnět vy? zaskočí mě dcera další otázkou. Jen zlehka vysvětluji, že my už nic potřebovat nebudeme. "A kde budete? Ve velkém domečku?" přichází další otázka, když si povídáme v našem malém domečku.

Pamatuji si, jak mě myšlenka na smrt kdysi zaskočila a podráždila. Přišla s ní žena. "A kde budeme vlastně mít hrob? Ve Lhotě nebo jinde? A budeme v něm jenom my dva?" zeptala se, aniž bych to absolutně čekal, aniž bych nad tím někdy dříve nějak konkrétněji přemýšlel, aniž bych zrovna teď neřešil daleko "důležitější" pracovní věci - a hlavně - aniž bych k tomu viděl zrovna teď nějaký důvod. Nemůže to sakra počkat!!!

Jenže otázka padla a ve mně zůstane zarytá jako kost z ryby. Už vidím ten hrob neustále před sebou a hlavně cítím, že takové otázky už nelze odkládat. I včera jsem ten hrob viděl a přemýšlel nad tím, jestli bude ještě tady, kde zbývají poslední místa, nebo až tam dál, tam, kde zatím žádná svíčka neplápolá, ale místo je tam už vyznačeno i zastavěno slušivou cihovou zdí.

Je čas jít, i když po krásném nedělním dnu přišel i poměrně teplý začátek noci, přece jen zimní dušičkové počasí už dýchá pod svetr. Dívám se naposledy na všechny ty plamínky, ještě jednou se dívám do očí lidem na fotografiích, jsem tady s nimi rád, ale zároveň šťastný, že mám ještě šanci jít sám, po vlastních, tam ke schodům a dolů - tam, kde je zatím život.

RB