Přehled fotografií

Moje obvyklá rada na začátek: podívejte se na fotky a text nečtěte, ušetříte si čas a o nic nepřijdete. Vážně. Pokud ale číst budete, dobře vám tak, varoval jsem vás...

Prvních 36 fotek z lhotských hodů je na stránkách, podívejte se na ně případně. Na třinácti z nich jsem se snažil ukázat spíše atmosféru, dojem, když krojovaní procházeli od radnice na hřiště, kde byla hodová zábava - mimochodem hostující dechovka Blatnička má moji poklonu, protože jsem ji slyšel přes okno vyhrávat ještě těsně před nedělní půlnocí - takže hrála od tří odpoledne! Dalších třináct fotek je zcela jiných, jsou spíše komornější, snažím se dát do popředí spíše cit, radost, spontánnost, osobní blízkost těch, které vidíte. A třetí série je zase odlišná. Další sérii fotek ještě přidám, nafotil jsem na hodech několik stovek fotek, z nichž jsem vybral do "užšího výběru" kolem dvou stovek a z nich "prošly" na stránky právě ty, které vidíte...

Snad jsou některé fotky zajímavé nebo i dobré, ale stejně - musím napsat svou častou otázku nad focením - mají nějaký hlubší smysl? Říkají vám něco o lhotských hodech a o samotné vesnici, kde lidé na fotografiích žijí? Rozumíte tomu, proč takové hody existují, proč se lidé na fotkách dali dohromady, proč to byli právě tito, a jestli to všechno "krojové hemžení" má ještě nějaký další, hlubší smysl?

A přidal bych další otázky, které jsem zrovna včera posílal jedné mladé ženě, jejíž rodina se ve velkém počtu oblékla do krojů na nedávných Dolňáckých slavnostech v Hluku. Ptal jsem se jí mimo jiné: "Proč jste se oblekla vy i další členové rodiny do krojů? Jak jste vztah ke krojům získala? Jaký je váš vztah k tradicím, jak jste tento vztah získávala, co si o tradicích myslíte a dodržujete dnes ještě nějaké tradice? A dodržují nějaké tradice vaši rodiče? Myslíte si z vlastní rodinné zkušenosti, že vztah k tradicím, ke krojům nebo třeba u někoho i k víře, dělá člověka lepším, sbližuje lidi, přináší něco dobrého do vztahů v rodině nebo třeba i do vztahu širší skupiny lidí?" Pro někoho zbytečné otázky, já je ale považuji za podstatné a odpovědi na ně nechci hledat v knížkách, novinách ani v romantických větách rádoby "slováckých básníků". O krojích víme hodně, ale co víme o lidech, kteří je oblékají? A co víme o době, ve které mizí poslední babičky, které pozoruji v krojích při nedělních mších tady na Slovácku? Zdědíme po nich "jen" kroje, nebo i něco z toho, co s nimi bylo spojeno?

Myslel jsem na tyto otázky i ve chvíli, kdy jsem sledoval v televizi Manželské etudy dokumentaristky Heleny Třeštíkové. Život rodičů, kteří si nevědí rady s výchovou svých dětí. Jejich dobře i špatně míněná snaha, maximální pracovitost, strašlivá úzkost, vyčerpanost a nakonec obrovský strach, co z jejich synů vyroste. Totální vykořeněnost a citová vyprahlost synů, kteří v Praze vyrůstali tak maximálně v závislosti na počítačích, ne-li něčem ještě horším. Synové, z nichž ten dospívající mluvil způsobem, z něhož byla cítit životní prázdnota, nuda, nevděčnost, neschopnost a nulová úcta k rodičům. Poslouchal jsem jejich povídání a cítil lépe než kdy jindy, že toto je opravdu důležité téma dnešního světa, téma toho, jak dnes v relativně nejluxusnější éře historie světa vychovávat děti a neděsit se toho, co z nich tento svět stvoří. Je to neuvěřitelný paradox - nikdy v historii nedával život člověku tolik svobody učinit prakticky cokoliv, na co člověk pomyslí, a zároveň zřejmě nikdy v historii se nechoval člověk tak lhostejně k lidem kolem sebe jako nyní.

S odstupem času je mi líto, že jsem nevzal na lhotské ženácké hody kameru, že jsem s krojovanými i nekrojovanými nemluvil, že jsem se nesnažil jít dál než jen po tento vnějškovitý fotografický obraz. Ale možná stárnu, možná se mi už nechce s lidmi mluvit, možná mám rád klid, který foťák zaručuje. Možná to byly mé poslední hody a já jsem chtěl pro lhotskou historii udělat "pěkné" fotky.

Původně jsem chtěl k fotkám připsat i delší text, protože od hodů mě leží v hlavě věta jednoho z nekrojovaných "účastníků". Poznamenal něco v tom smyslu, že nepotřebuje "cvičit v kroji", čímž mě vyvedl docela dost z klidu, byť hned vzápětí dodal, že proti folklóru a tradicím nic nemá. Jenže to dodal takovým způsobem, že mi bylo jasné, že slova o "cvičení v krojích" musí vycházet z jeho hlubšího odstupu od toho, co jsme zrovna při povídání pozorovali před našima očima. V neděli a vlastně i ještě dnes se mi jeho slova neustále pletou v hlavě, cítím, že tato slova nenechám zapadnout, zejména, když dobře vím, že se svým názorem by jistě našel u mnohých pochopení.

Celé by to bylo na dlouhou řeč, tak třeba někdy jindy. A třeba nakonec ani nic nenapíšu, dostávat se na vesnici s kýmkoliv do sporu je ta nejnevděčnější věc na světě, to mi věřte, navíc v mnoha jiných věcech s tímto člověk mám na věci podobný či dokonce stejný názor. Jen to cvičení v krojích zvedá mé emoce až někde vysoko do kopce ....

RB

Ps. Když to tak po sobě čtu, říkám si, že normální čtenář musí reagovat jednou jedinou větou: Bože, ten Bartoníček toho tolik nakecá k několika málo fotkám :) Navíc je to stejný "studený čumák" jako ten dobrák, který ho rozčílil averzí vůči krojovaným :)

A TADY jsou samozřejmě informace o tom, cože a proč ty ženácké hody jsou! Tož klikněte! Děkuju!