Fotografie z Horňáckých: zatím jen jedna
Je to moje velká chyba, ale z naprosté většiny cest po našem regionu dávám na stránky jen minimum fotek, nemám čas je na stránky vybírat a nepovažuji to ani za tak důležité. Podstatnější pro mě je přiblížit atmosféru různých setkání a kouzlo lidí Slovácka s pomocí svých textů nebo videoukázek. Myslím, že ani z minulých ročníků Horňáckých jsem nedal nikde většinu fotek, stejně jako ze Strážnice a všeho možného jiného. Teď si ale na sebe upletu bič a slibuji, že sem fotky z Horňáckých dám - a hned začnu první fotkou, abych se přinutil přidávat další - bude to ale trvat dlouho a postupně, nemám na to opravdu čas...
Samostatné fotky ovšem nemám moc rád, jsem velký příznivec popisek k fotkám, uvádění souvislostí, tak, aby fotograf sloužil lidem na fotkám a příběhu ... Pojďme tedy na první fotku ...
RB
Ps. V časopisu Krajem svatého Antonínka, který vyjde v září, budeme ale věnovat Horňáckým slavnostem minimálně čtyři stránky a kolem dvaceti fotek ...
Uviděl jsem je v neděli na Kuželově, seděli pod stromem a kousek od sebe měli kolo. Na začátku jsem se dopustil "neslušnosti", ale ten velký muž se jen shovívavě usmál. "To je váš vnuk?" zeptal jsem se totiž a on s úsměvem pověděl: "To je můj syn." Pohled na ně byl nádherný, mít děti v jakémkoliv věku je krásné a těmto chlapíkům to velmi slušelo.
Věřte mi, prosím, že jsem tuto fotku nijak nesestavoval a nedával žádné instrukce. Jen jsem stál opodál, chlapec, myslím, že mu bylo šest, se svého otce stále pevně držel a každou chvíli byl někde jinde. V jednu chvíli se k němu takto přitiskl ... Ta pevnost jednoho a křehkost druhého je pro mě obrazem dětského světa, který tak strašně moc a moc potřebuje vedle maminky také tatínka.
