Dušičková pouť

Vzpomínku na všechny zemřelé bych chtěl letos připomenout videoukázkou, která je ze sobotní Dušičkové pouti na Antonínku, poslední pouti letošního roku. Po mši svaté v kapli sv. Antonína se lidé vydali na Křížovou cestu, která má - jak jistě mnozí víte - čtrnáct zastavení. Na následující ukázce se můžete na takové jedno zastavení podívat ...

Snažím se témata, související s vírou, dávát sem na stránky co nejcitlivěji, protože vím, že pro víru je to nejsprávnější místo naše srdce, a ne prostor nejvíce veřejný, tedy internet.

Přesto, pokud nebudete pozorovat třeba zrovna tuto Křížovou cestu zpovzdálí a třeba i s úsměvem, ale zkusíte se trošku přiblížit, možná uslyšíte slova, která někoho z vás osloví.

Cože to zní při onom zastavení, které je na této ukázce? 

" ... Nedají se oddělit upřímné milující srdce synovo a matčino,

kdo potěší jedno, občerství druhé a naopak,

kéž vidíme za každým člověkem jeho matku ... "

A pokud dovolíte, můžeme jít po této Křížové cestě dál, na další zastavení: 

" ... Ženy, osušte slzy nejen svých dětí, příbuzných a přátel,

ale kdekoli se objeví bolest, tam vás čeká těžký úkol,

potěšit, povzbudit a vrátit úsměv.

Buďte milosrdná jedna k druhé,

mějte soucit s trpícími, opuštěnými a zklamanými..."

A neměli bychom zapomenout ani na muže. Co to znělo k jejich uším na Antonínku v sobotní podvečer?

" ... Muži, pomáhejte rozvazovat nespravedlivá pouta,

vysvobozovat druhé z područí hříchů,

ze zajetí opilství a karbanu, které zotročují matky a děti.

Uvolněte uzly z jha, které na někoho hodily špatné řeči, pomluvy a nactiutrhání.

Hleďte navazovat roztržená nebo oslabená pouta lásky

mezi rodiči a dětmi i mezi odcizenými manžely... "

Nad zmínkou o karbanu nebo i alkoholu se možná někteří budete popadat smíchy za břicho, ale například za karban si můžeme dosadit i jiné věci, pro současnost aktuálnější a zákeřnější. A vzpomněl jsem si na tato slova, týkající se alkoholu, zrovna dnes ráno, když jsem se od známých doslechl, jaké neštěstí se stalo v neděli ráno v jedné rodině v Uherském Ostrohu.

Více slov bych už asi ani neměl psát, i tak se obávám, že předcházející slova stěží internet a vaše vnímání "unesou".  Přesto bych chtěl několika slovy vzpomenout na ty, k jejichž hrobům v těchto dnech chodíme více než kdykoliv jindy v roce. Hodně jsem přemýšlel, co napsat, ale nakonec jsem si vzpomněl na text, který jsem psal pro časopis Krajem svatého Antonínka v říjnu 2008. Když jsem si tento text nyní s odstupem času přečetl, zdálo se mi, že bych své dnešní pocity nedokázal vyjádřit lépe než právě v tomto dřívějším textu. Tady prosím je:

Dušičkové psaní 

V noci se probouzím, rád bych napsal několik slov, ale nevím, jestli je lze vůbec napsat. Skoro bych vám raději doporučil - zajděte se třeba ještě dnes pozdě večer podívat na hřbitov. Zajděte se podívat tam, kde budeme spát svůj věčný sen, jděte pomalu a tiše, nechejte doma své starosti i všechny své plány, které vás budou jen zbytečně vyrušovat.

Šel jsem se takto podívat večer, v den svátku, který mi připadá ze všech svátků ten nejvzácnější - svátek zesnulých. Když  jsem mezi ně přišel a procházel se, zdálo se mi, že právě v takových okamžicích máme pocit , že se nám naše srdce svírá, zastavujeme se a uvědomujeme si tu nejkrutější nebo nejupřímnější pravdu - že náš život je konečný, že všechno to lopotné snažení má tady své definitivní zastavení, že jednou tady bude hořet naše svíčka, zatímco my už budeme navěky mlčet. Zůstane po nás „jen" všechno to dobré nebo zlé, co jsme tady na zemi vykonali a co jsme dokázali či nedokázali přenést do srdcí jiných.

Pozoroval jsem ty tisíce a tisíce svíček, plály za každého ze zesnulých, nebo - možná bych dodal - za každého z živých. Představoval jsem si právě tváře živých, kteří tady postávali ještě ve dne, to bylo lidí, nikdy jsem si neuvědomoval, že v naší vesnici tolik lidí žije. Vidím, že přišel každý, úplně každý, i ten, kdo už nemohl, opíral se o druhého, hlava mu klesala dolů, ale v ruce držel svíčku a zapaloval ji za blízkého zesnulého.

Myslel jsem, že tady mezi zesnulými je vždycky úplné ticho, ticho, které nemůžeme nikdy zaslechnout. Ale není to pravda. Včera jsem měl pocit, že na jeden den v noci, na jednu jedinou noc se ticho mění a my můžeme své blízké slyšet i vidět. Tisíce plápolajících plamínků totiž mlčet nedokáže, ohýbají se ve tmě, všelijak tancují a jejich zář dopadá na fotografie těch, kteří právě tady spí. Každá tvář tak ožívá a s ní ožívají i vzpomínky na ty, kteří tady byli v minulosti s námi. „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy." Vždyť znáte te nápis, který můžeme najít právě na mnoha místech věčného spánku ...

Když jsme mladí, nevěříme mu, jsme přesvědčeni, že nás se přece vůbec netýká. I včera jsem pozoroval, jak mnohé mladé tento pobyt na jakémsi hřbitově nezajímá a nebaví, ošívají se, nedokážou postát, nejraději by utíkali rychle pryč, protože nemají vztah k tomuto místu a dokonce ani k těm, kteří tady jsou. Je to logické, jsou mladí, smrt ještě nezačala rubat v jejich lese, a proto stále ještě věří, že jejich lesa se ani týkat nebude. Jenže, je snad nějaký les rubání uchráněn?

Když je nám dvacet - smrt se nás netýká! Třicet? Také ne! Čtyřicet? Padesát? S překvapením zjišťuji, že i ten, komu je sedmdesát, stále ještě věří v nesmrtelnost. Ještě zbývají vrstevníci, spolužáci. Ještě i v sedmdesáti se dívají na parte a jsou zaskočeni, že někdo stejně starý (nebo mladý?) odešel na pravdu Boží. To přece nemůže být pravda! On umřel? Ona umřela? „Zemřel náhle," objeví se potom na parte. Ale copak to je nějaké náhle?!

Ne ne, náš spánek není přece věčný, věčný je náš život, věčné je naše konání, pobíhání a mamonění!!! Spěchej rychle! Užij si rychle! Já, člověk, moc i síla největší, vybaven neomylným rozumem a pýchou, okouzlen vlastním obrazem v zrdcadle, já zaplním všechen prostor na zemi i na nebi, přede mnou budou zástupy jiných klečet a klanět se mi, líbat mi ruce a žádat o milodary. A já, budu-li chtít, budu jim je udělovat a válet se smíchy, co všechno jsou ochotni pro tyto milodary vykonat a jak hluboce jsou ochotni se přede mnou ponížit a za čímsi se pinožit.

Je čas jít. Dívám se naposledy na všechny ty plamínky, ještě jednou se dívám do očí lidem na fotografiích, jsem tady s nimi rád, ale zároveň šťastný, že mám ještě šanci jít sám, po vlastních, tam ke schodům a dolů k vesnici a světu - tam, kde je život.

RB

V úterý se na těchto stránkách žádný příspěvek neobjeví, naše myšlenky, vzpomínky i kroky by měly směřovat jinde ...