Toto je další slibovaný "materiál" Časopisu Ostrožska a Horňácka. V nejnovějším jeho vydání jsem slíbil čtenářům kompletní rozhovor na internetu, tady tedy je. Mojí snahou je postupně udělat na internetu vlastně prostor pro "pokračování" časopisu, tedy to, co se logicky už nevejde na omezené stránky papíru (fotky, texty, v budoucnosti snad i zvukové a video nahrávky), bude tady v nekonečném prostoru internetu.

V tomto rozhovoru s farářem P. Norbertem jsme hovořili o mnoha různých věcech, část z nich jsem připravil pro publikování, samotný hovor trval přes tři hodiny. A z této přepsané a upravené části se do časopisu nakonec "nevešlo" například povídání o tom, co dělal P. Norbert v USA, jak se ocitl po roce 1990 z rodného Polska v Československu, jaká byla československá společnost devadesátých let nebo jací věřící jsou Poláci. Mrzelo mě, že třeba zrovna tato pasáž v rozhovoru není, ale i tak už rozhovor vyšel na třech stránkách. "Toto je velice nebezpečná otázka," řekl mi například P. Norbert na mou otázku, jestli jsou Poláci lepší, vstřícnější a chápěvější, když jich chodí hodně do kostela. Zbytek jeho velmi zajímavé odpovědi (o tom, že menšina v čemkoliv je opravdovější než většina) je právě v kompletní části našeho povídání. Budu rád, když se do rozhovoru začtete, byť jsem si vědomí, že samozřejmě jedna věc jsou čtenáři časopisu a druhá věc čtenáři těchto stránek a internetu obecně...

RB

 

KNĚZ MUSÍ LIDEM SLOUŽIT

P. Norbert patří ke knězům, kteří dokáží "rozhýbat" život v místech, kam přicházejí. Zkuste se zeptat někoho, kdo žije v Boršicích u Blatnice, na Suchově nebo na Nové Lhotě, kde všude tento kněz působí. Uslyšíte, jak zajímavé jeho mši jsou, jak dokáže přivést k farnosti mladé lidi, do kolika různých aktivit se pouští. Na jeho řeči byste přitom ani nepoznali, že nepochází z Čech ani z Moravy, do dřívějšího Československa přišel v roce 1991 z rodného Polska.

Naše povídání bych měl začít blahopřáním, protože jste od letošního července „povýšil". Už nejste administrátor své farnosti, ale přímo farář. Jaký je v tom vlastně rozdíl?

V podstatě žádný. Jak administrátor farnosti tak farář mají stejná práva a povinnosti. Až na to, že administrátor je dočasný správce když to s farářem se už počítá na delší dobu...

Znamená to, že můžete žít přece jen s větší jistotou, že se nebudete hned tak brzy stěhovat někde jinde? Po jaké době se obvykle faráři stěhují jinam?

V tom nejsou žádná pravidla. Každý kněz slíbil poslušnost svému biskupovi a jeho nástupcům, to tedy znamená, že vše záleží na rozhodnuti biskupa. Někdy se může stát, že nějaký administrátor bude ve farnosti déle než farář.

Vy jste v Boršicích u Blatnice necelé dva roky. Jak jste se tady vůbec ocitl?

Po třech letech jsem se vrátil z USA. Po příjezdu do republiky jsem tedy čekal, kam budu dál vyslán. To je v kompetenci mého představeného, arcibiskupa, ten rozhoduje, kde je konkrétní potřeba, kde by kněz měl jít. S ním jsem se setkal a čekal jsem, jak rozhodne.

A co jste udělal jako vůbec první věc, když jste se dozvěděl, že půjdete do Boršic u Blatnice?

Podíval jsem se do mapy.

A když jste potom přijel, jaké jste měl první pocity?

Když někam přicházím, říkám si, že všude jsou lidé, kteří budou potřebovat doprovázení na duchovní cestě. Nikdy nikde nepřicházím s nějakými předsudky, beru to tak, jak to je.

Ale nějaký „základní" pocit jste asi měl...

V dobrém slova smyslu jsem především cítil takovou zvláštní koexistenci mezi farností a obcí.

Tedy, že si radnice a kněz vycházejí vstříc?

Ano, tady cítím, že si s vedením obce rozumíme, uvědomujeme si, že je to ve prospěch celého společenství. A nejedná se jen o Boršice u Blatnice, jde také o další místa Slovácka, třeba Novou Lhotu nebo na Suchov. Všude tady cítím společnou snahu pomáhat lidem a vytvářet společné dílo. Každý na svém poli, ale společně. To byla pro mě novinka.

Čekal bych, že jste podobný soulad zažil už na Zlínsku, kde jste působil před odchodem do USA...

Působil jsem ve Štípě, která spadala pod město Zlín, moc se mi tam líbilo, ale malé obce na Slovácku jsou něco jiného. Tady se dělá všechno nějak dohromady, kultura, společenský život, různé oslavy, všechno je společné, vzájemně si opravdu rozumíme. Byť samozřejmě duchovní život lidí je tady možná trošku jiný než předtím na Valašsku.

V čem?

Když jsem přišel sem, viděl jsem, že samotná aktivita věřících a farnosti není příliš velká. To je ale tím, že na Valašsku, kde jsem působil dříve, byli věřící nuceni pomáhat si sami, protože jim nikdo jiný nepomohl. Ať už po finanční stránce, nebo duchovní stránce. Za dlouhá léta tam už byly skupinky lidí, které se kolem farnosti angažovaly. Oni to braly jakou určitou samozřejmost, jejich vztah k víře byl hodně silný a podle toho vypadala i jejich pomoc farnosti..

A tady?

Neřekl bych, že lidé tady nejsou ochotní, to určitě ne. Jen možná neměli příležitost se víc angažovat. Možná. Nevím. Snažím se, aby aktivita farnosti byla větší, potřebuji ale pomoc věřících, protože mám na starosti tři farnosti.

Předpokládám, že se snažíte tento stav postupně měnit. Co se vám podařilo za uplynulé měsíce?

Já jsem optimista. Myslím, že se mi už ledacos podařilo udělat. Ještě je ale příliš brzo abych se pouštěl do nějakého hodnocení.

 

Existuje něco jako sen, ve kterém si představujete, jak byste chtěl, aby vaše farnosti ve třech obcích žily?

Já jsem sem nepřišel zakládat úplně nové věci, spíš bych chtěl navázat na to, co tady bylo. Každá dobrá rodina se snaží navázat na kořeny, ale zároveň se dívá do budoucnosti, co by se dalo ve společném domě vylepšit. Podobně se snažím postupovat tady já. Každý dobrý strom dává ze stejných kořenů každým rokem nové ovoce. O něco podobného se snažím i já.

A co by to mělo být?

Jelikož žádný kněz nemá záruku, že tady bude na doživotí, určitě by bylo dobré, aby samotní lidé začali pociťovat větší zodpovědnost za svou komunitu, kostel a faru, aby se tady vytvořily skupiny, které si práci rozdělí. A pokud cítit zodpovědnost, budou spolu s knězem tvořit farnost, aby se duchovní život farností rozvíjel. Samozřejmě je kněz důležitý, ale nemělo by vše jen a jen záležet na něm.

Jak moc je těžké v dnešní době takové lidi kolem sebe soustředit?

Jsem tady ještě příliš krátce, ale mám radost například z toho, že se nám podařilo sehnat lidi, kteří se stali kostelníky. A když řeknu, že se nám podařilo sehnat čtyři lidi, považuji to za obdivuhodné, vždyť kostelník se musí starat o mnoho věcí. Jsem také rád, že jsou lidé, kteří se starají o výzdobu kostela, radost mám i z toho, že se nám začalo dařit dělat společné dětské bohoslužby.

Takže jste na začátku svých snah?

Samozřejmě.

Myslel jsem si, že bohatý život kolem farností je na Slovácku samozřejmostí...

Tak to zatím nefunguje. Boršice nemají například takové zázemí, kde by se mohly scházet děti. Nebo také dospělí.

Omlouvám se, ale vaše fara se mi zdá docela velká. Tady by místo nebylo?

Ano je velká, ale nepraktická k těmto účelům. Tady by bylo obtížné bydlet a zároveň používat jako místo pro schůzky.

Jaký je vlastně vztah v Boršicích a okolí k víře? Vím, že to nelze zdaleka poměřovat počtem lidí v kostele, ale přesto se zeptám - jak moc lidí chodí do kostela?

To vám můžu říci přesně, když jsem přišel, počítal jsem lidi v kostele. Každým rokem totiž posíláme do Olomouce na arcibiskupství výkaz duchovních úkonů i hospodaření. To mě inspirovalo k tomu, že jsem jednu neděli návštěvníky kostela spočítal.

A počet?

V Boršicích za sobotu večer a neděli ráno 215 lidí, v neděli v Suchově 116 lidí a na Nové Lhotě 180 lidí.

Co z těchto čísel vyplývá? Dá se k nim připojit nějaký komentář?

Bránil bych se tomu, abych je nějak komentoval. Samozřejmě čísla jsou důležitá, ale cokoliv z nich vyvozovat je velice těžké. Spousta lidí, co chodí příležitostně do kostela, vám neřekne, že jsou nevěřící. Navíc řada lidí do kostela často nechodí, a přesto vám řeknou, že jsou věřící. Já považuji za nejdůležitější, že v našem regionu nejsou lidé apriori proti víře, v mnohých je duchovno nějakým způsobem zakořeněné

Kdybych byl ale olomoucký arcibiskup nebo třeba kardinál, zajímalo by mě, jaký vztah k víře mají třeba lidé na Slovácku, jestli tento vztah sílí nebo spíše vadne. A samozřejmě by mě i zajímalo, proč je tomu tak či onak. Říká se, že Slovácko je poslední místo v České republice, kde je ten vztah ještě poměrně silný. Je to tak, není to tak?

Obecně si myslím, že na Slovácku je potenciál k duchovnímu životu, jak jsem říkal, lidé tady nejsou vůči víře apriori negativní. I když třeba do kostela mnozí nechodí, tak to ještě neznamená, že odmítají Boha nebo určité duchovno. Myslím, že v nich dřímá určité semínko, na které je možné navázat. Myslím si, že žádný kněz na Slovácku nemůže říci, že by byla proti němu většina lidí v místě, kde působí. Myslím, že takový negativní postoj vůči faráři nikde na Slovácku neexistuje. Naopak, kněz se těší autoritě. Z toho je cítit, že lidé ve svém nitru něco mají, a to by chtělo rozvinout.

A proč jich podle vás nechodí například více do kostela?

Těch důvodů bude asi strašně moc. Jedním z hlavních je určitě to, že mnozí dnešní mladí lidé nebyli rodiči k víře vedeni. Já také nevím, kde bych byl já, kdybych neměl to plus, že mám věřící rodinu a věřící zázemí. Já to proto nemůžu mladým lidem vyčítat. Ale opět, myslím, že je tady potenciál, mladí lidé nežijí s předsudkem, že všechno, co je spojeno s církví, je špatné.

Občas slyším názor, že ten a ten chodí sice do kostela, ale svým chováním rozhodně životem věřícího nežije...

Určitě by bylo dobré, aby si lidé více uvědomění, proč do kostela chodí, že tam chodí hlavně kvůli Pánu Bohu, a ne proto, že jde zrovna soused, nebo, aby mě někdo nepomluvil, že jsem v kostele nebyl.I když určitě i takoví lidé jsou, zejména tam, kde se všichni znají a funguje tendence moc nevybočovat. I když v dnešní době ani toto už možná moc neplatí, život se mění, dnes je bohužel tendence spíš do kostela nechodit. Ale jsem moc rád, že tady na Slovácku je například docela silný vztah k tradicím. Těší mě, že někteří mladí lidé nemají problém obléci se do krojů, je například nemyslitelné, že bez krojů by byly například hody nebo první svaté přijímání. Na Valašsku se mi nikdy nepodařilo, aby šly děti v kroji.

Kolik dětí jste letos připravoval ke svatému přijímání?

Sedm. Ze třetí a čtvrté třídy.

A kolik dětí chodí do školy?

Tady v Boršicích je první až čtvrtá třída, celkem 23 dětí.

Zaujalo mě, když jste při mši najednou jakoby poodstoupil od oltáře a začal si s věřícími povídat, a dokonce se jich ptát i na některé věci z bible. To je tady hodně neobvyklé...

Říkám tomu dialogované kázání. Často jsem měl totiž pocit, že když kněz promlouvá k lidem jen od pultíku (správně řečeno ambónu), kde se čtou čtení z bible, může někdy nastat určité bariéra, že lidé přestanou vnímat. A jeden ze způsobů, jak tomuto předejít, je ten, že si jdu za nimi vlastně povídat.

Kde jste to viděl?

Naučily mě to děti. když jsem jako novokněz začal mít dětské bohoslužby. Během nich je těžké udržet pozornost dětí tím, že budete stát na jednom místě. A viděl jsem to také v USA. Ale nedělám to stále, je to dost náročné.

Občas lidé na vaše otázky nedokázali odpovědět. Určitě je toto ale dobrý způsob, jak se dozvědět mnoho nového...

Samozřejmě. Myslím, že se u spousty lidí se jejich náboženské vzdělání zastavilo v dětském kočárku nebo v prvních letech základní školy. Někdy mají dětské představy o víře, i když jsou dospělí. A to je škoda. Nelze ale přece opravdu milovat něco nebo někoho, co neznám.

Já bych měl obavu, že se mě na něco zeptáte, a já to nebudu vědět. Nemáte strach, že lidé ze strachu před ostudou přestanou na vaše mše chodit?

Já se nikdy neptám nikoho přímo, otázku dávám všem shromážděným. A nikdy nikoho přímo nenutím, aby odpověděl. To si myslím, že je velice důležité. A i když bude odpověď špatná, je důležité lidi neshodit, spíš je pochválit za odvahu, že se pokusili odpovědět.

Dovolte mi jednu „kacířskou" otázku. Nebojíte se, že čím více budou někteří věřící vzdělaní, tím více budou pochybovat o své víře?

Vůbec ne. Já jsem přesvědčený, že čím lépe budou znát Písmo svaté, tím víc se jim otevřou oči, a tím pevněji bude jejich víra zakotvena.

A nemáte ani obavu obavu, že se víra postupně z života lidí vytratí?

Absolutně ne. Pokud Evropa a celý svět spějí k ještě většímu modernímu životu, já se této doby nebojím. Protože i moderní doba má spoustu možností nabídnout věřícímu člověku, aby svou víru rozvíjel. Viděl jsem to v Americe, kde se mnozí lidé mají hodně dobře, a přitom jejich víra je neobyčejně silná.

Přesto je nepochybné, že věřících ubývá. Čím si to vysvětlujete?

Dlouhé mlčení. To je těžká otázka. Proč tomu tak je? Kdybychom znali přesněji důvody, tak by se nám dařilo, aby věřících bylo víc.

Ale ubývá vůbec věřících?

Opět následuje dlouhé mlčení. Je otázkou, co je posláním kněze, jestli má přemýšlet nad úbytkem věřících nebo se má snažit nabízet lidem pomoc. Kněz má ze všeho nejvíce sloužit lidem a ukazovat jim i jiné hodnoty, než nabízí tento svět. Nevím, co víc bych vám na vaši otázku odpověděl. Úsměv.

Vidíte, a já si myslel, že kněz přemýšlí nad úbytkem věřících každý týden.

Samozřejmě, každý by rád viděl výsledky své práce. Pokud něco děláte, a nevidíte aspoň nějaké výsledky - a tím nejjednodušším výsledkem je, že najednou budete mít v kostele místo sto lidí třeba dvě stě - tak nejste moc rád.

Vy nad tím ale takto nepřemýšlíte.

Ne.

To je zajímavé.

Myslím si, že důležité poslání kněze je vést lidi k Bohu a nečekat hned na nějaké konkrétní výsledky. Dám příklad z farnosti ze Štípy. To byla farnost, která byla záměrně za totality ničena. Když tam nastoupil v roce 1970 kněz Otakar Pělucha, tak duchovně byla ta farnost zdevastovaná. Z vyprávění lidí vím, že tento kněz byl skutečný dříč, po duchovní i fyzické stránce. Ten kněz zemřel někdy v roce 1994 a neměl možnost vidět výsledky své práce. Ty výsledky se objevily, až on zemřel. I z toho je vidět, že by byla škoda, kdyby kněz lpěl na číslech, důležité je, aby s Boží pomocí lidem sloužil a Bohu přenechal den, kdy se ukáže ovoce jeho práce.

Rozumím. To znamená, že se ze všeho nejvíce soustředíte na své kněžské povolání, na svou vlastní práci...

Samozřejmě. Protože jinak je velké nebezpečí, že pokud bude kněz lpět na číslech, může být nešťastný a dá to lidem pocítit. Pokud si dám za úkol, že po pěti letech bude 400 lidí v kostele, a ono jich tam nebude, budu si zbytečně říkat, já tady působím a nic.

Co by měla církev dělat jinak, aby vztah lidí k víře byl silnější? A může vůbec církev něco pro to dělat?

Myslím si, že lidé mají spoustu předsudků vůči církvi. Říká se, že bez modlitby, bez Boží pomoci a bez Božího požehnání marné lidské namáhání. Ale také se říká, člověče, přičiň se, a Pán Bůh ti požehná. Já se snažím v lidech tyto předsudky vůči církvi odbourávat.

Jaké jsou to předsudky?

Tyto předsudky mají kořeny v historii, ať už jsou spojeny s mistrem Janem Husem nebo s tím, že katolická víra byla v mysli lidí spojena s habsburskou monarchií. Stejný předsudek je, že církev lpí na majetcích. Ale je otázka, jestli my jako církev máme možnost vysvětlit tyto předsudky na pravou míru. Navíc je jen málo médií, které se snaží objektivně popisovat dění v církvi, spíše snaží církev zesměšnit.

Může v tom tedy církev něco dělat? Nebo třeba arcibiskupové nebo kardinál?

Nevím, co bych jim radil. Já si těžko dovedu představit, co bych dělal, kdybych byl například na místě Otce arcibiskupa, Já mám důvěru, že to co dělá, dělá ve svém svědomí dobře a poctivě. A to mi stačí. Já se snažím také ve svém svědomí dělat na tom úseku, který mi je dám, poctivě svou službu. A pokud by to dělal každý, bylo by to dobře.

 

Poznámka RB: Toto následující pokračování v časopisu už není

 

Polský kněz není v poslední době v Čechách nebo na Moravě žádným překvapením. Přesto jsem byl překvapený, když jsem zjistil, že vy jste přišel z Polska na Moravu už poměrně dávno - v roce 1991. Jak k tomu došlo?

Celá záležitost byla spojena s arcibiskupem Františkem Vaňákem. Když se stal po revoluci arcibiskupem, objížděl v roce 1990 jižní diecéze v Polsku, a mezi jinými přijel do našeho semináře v Nyse v Polsku. Tam jsem já nastoupil v roce 1989. Po konzultaci s našimi představenými se ptal, jestli bychom jako bohoslovci byli ochotni jít do tehdejšího Československa, protože u vás byl velký nedostatek kněží.

Nebyli jste na takové rozhodnutí přece jen ještě mladí?

Myslím, že to byla od něj velmi dobré myšlenka. On totiž nechtěl, aby na Moravu chodili už vystudovaní kněží, ale studenti, kteří nastoupí na fakultu, seznámí se s místními podmínkami, poznají se jako studenti a teprve poté půjdou do terénu. On nám proto nabídl, abychom o prázdninách přijeli na pár dnů do olomouckého semináře. Nakonec nás odešlo do Československa během jednoho roku asi třináct bohoslovců. Musíte si ale uvědomit, že v Polsku nás bylo v semináři sto šedesát.

Jaké byly vaše první pocity?

To, co nejvíc studenty zaujalo, bylo nadšení místní církve, která najednou získala svobodu. Navíc vztahy mezi studenty a vyučujícími byly něco, co my jsme v Polsku nezažili.

V čem?

Přirovnal bych ten vztah k takovému krásnému doprovázení učitele a žáka. V tomto smyslu mě to fascinovalo, a myslím, že nejenom mě. Přirovnal bych to k otcům, kteří mají snahu pomoci bohoslovcům ke kněžství.

A jak se to lišilo od situace v Polsku?

Ten rozdíl byl v komunikaci, tady v Česku byla komunikace větší.

To je zajímavé, když si na tu dobu vzpomenu, myslím, že to byla úžasná doba, vlastně jsme se najednou ocitli v novém světě. Zkuste mi přiblížit vaše vnímání té doby uvnitř církve.

Mě opravdu fascinovalo to, že mezi žákem a učitelem byl takový vztah vzájemného pochopení, bylo to něco, na co se nedá zapomenout.

Když jste se rozhodoval, jestli odejdete z Polska, co pro vás bylo nejtěžší?

To, jestli budu v Polsku nebo v Československu, nebylo pro mě rozhodující. Naše rodina žije na různých místech, někteří v Polsku, další v Německu, a příbuzné mám také na severu Moravy. Spíš jsme si nikdo nebyli jistí, jestli pád totality je definitivní nebo ne, jestli se ten minulý režim třeba nevrátí. Moji rodiče měli o mě strach. To znamená, že rozhodování bylo těžké spíše po této stránce.

Zajímalo by mě, jak vás vnímalo okolí, když jste se rozhodl stát farářem. Tady v Česku je to stále více takřka senzace, když se někdo rozhodne pro kněžské povolání. Tuším, že v Polsku je to zcela jinak.

Samozřejmě. Považuji za obrovské plus, že jsem vyrůstal v normální křesťanské rodině, ve které jsem měl duchovní zázemí. Stejně jako v celé obci, víc jak 95 procent obyvatel byli věřící. Chodit do kostela bylo vlastně součástí společenského života, pro mě to bylo zcela přirozené. Navíc jsem hrál v místním kostele od jedenácti let na varhany, prostředí fary a kostela jsem vnímal skoro každý den, byl to pro mě druhý domov.

Zůstanu ještě v Polsku. Velmi by mě zajímalo - jestliže tam chodí hodně lidí do kostela, myslíte si, že to zároveň znamená, že lidé jsou lepší, například vstřícnější, chápavější?

Toto je velice nebezpečná otázka. Víte proč?

Ne.

Protože tato otázka vždycky nabádá k určitému zevšeobecnění. Na jedné i druhé straně se najdou lidé opravdoví a lidé, kteří si na něco hrají. Myslím, že jsme po této stránce stejní v Polsku i v Česku. Já bych tuto vaši otázku spíše viděl tak, jak se formuje společnost, kde žije určitá většina.

To znamená?

Ať už jde o víru, folklór, nebo cokoliv jiného, vždycky, když máte malou skupinku, která něčím žije, tak si myslím, že je tam větší pravděpodobnost, že tato skupinka je opravdovější. Jestliže se tedy v Poslu hlásí k víře mnoho lidí, tím dříve narazíte na lidi, kteří svým jednáním nedokazují, že jsou skutečně věřící.

V jaké situaci jste z vašeho pohledu viděl českou společnost na začátku devadesátých let. Jakou jste měl zkušenost?

Myslím, že v Olomouci bylo v té době jedno z nejkrásnějších společenství věřících studentů, kteří drželi pohromadě, setkávali se, měli společné bohoslužby. To mě fascinovalo. Opravdovost, živost víra byla něco, co pro nás, kteří jsme znali tradiční víru, tak najednou setkání s živou vírou, i přesto, že byla hodně zkoušená, ten plamen byl hodně živý. Navíc jsem měl štěstí, že jsem přišel do živých farností. Nevím, jak bych to všechno vnímal, kdybych byl někde v pohraničí. Poslední štace byl okraj Zlína, Štípa, místo, kde jsem se nevěnoval nějaké „davové" pastoraci, ale měl jsem možnost setkávání s konkrétními lidmi, kteří toužili po určitém duchovnu. Bylo vidět, že je to naplňuje, že to není „jen" o chození do kostela, že je to ještě pro ně víc.

To jste mě překvapil. Čekal bych, že Zlín a okolí jsou moderní místa, spíš protipól místa, kde je vztah k víře slabý, že Boha dávají bokem.

Tak pozor. My máme vždycky tendenci říkat, že moderní doba odvádí člověka od Pána Boha. Když jsem byl v USA, viděl jsem plné kostely, vůbec není pravda, že čím se má člověk lépe, tím více je odváděný od Boha.

Mimochodem, proč jste jel do USA?

Kvůli pastoraci českých a polských krajanů, právě mezi nimi jsem působil.

A kdybyste měl o nich vydat svědectví, jaké by bylo?

Já je obdivuju. Protože až teprve tam, kdy jsem se s těmi lidmi setkal, jsem si uvědomil spoustu věcí. Tito lidé, kteří odcházeli z Česka nebo Polska, mluvím samozřejmě o starší migraci, ti, kteří odcházeli, odcházeli skutečně s holýma rukama. Než se dostali do Ameriky, někdy procestovali celý svět, málokdo z nich jel přímo do Ameriky. A když člověk pak poslouchá jejich osudy, jsou to lidé, kteří mají vesměs pozitivní pohled na svět, a přes všechny těžkosti, které prožili, jsou neskutečně optimističtí. Byli to často schopní lidé, kteří nepodlehli pesimismu a zoufalství, ale zaťali zuby, přiložili ruce k dílu a něčeho dosáhli. Já na ně vzpomínám opravdu velmi rád.

Děkuji za rozhovor a držím vám palce.

RADEK BARTONÍČEK